Cabrera Infante, Guillermo: Přelétavá nymfa

Cabrera Infante, Guillermo
Přelétavá nymfa

ukázka beletrie zahraniční

Pomalu se šinou automobily noci a verš, ba universum, je jenom manévr, jak se zbavit horka. Ale proč bych měl být opatrný, když se můžu vznášet ve vzduchu stejně opojném jako tahle noc? Ovinul jsem kolem ní paži a Stelinka neucukla. Ani se nepohnula. Byla tohle má začínající fuga z magnetické láhve, kterou v tu chvíli bylo Vedado?

 

Guillermo Cabrera Infante: Přelétavá nymfa, přel. Petr Zavadil, Paseka, Praha 2010, 209 stran

Pomalu se šinou automobily noci a verš, ba universum, je jenom manévr, jak se zbavit horka. Ale proč bych měl být opatrný, když se můžu vznášet ve vzduchu stejně opojném jako tahle noc? Ovinul jsem kolem ní paži a Stelinka neucukla. Ani se nepohnula. Byla tohle má začínající fuga z magnetické láhve, kterou v tu chvíli bylo Vedado?

Zatímco jsme se procházeli, voněla rezedou, jasmínem v měsíční noci, voňavkou Habanitas, což byl módní parfém pro módní ženy. Tyhle dívky! Takhle nebezpečnou kombinací by vonět neměly. Sám sebe jsem se ptal, aniž mi kdokoli odpověděl, jak to asi voní v ní. Došlo mi, že si se mnou může dělat cokoli, na co dostane chuť, a toužil jsem jenom po tom, aby její chuť souzněla s tím, co ještě zbývalo z mé síly vůle.

Když jsem viděl, jaká je, jak vypadá, jak jsem ji já v tu chvíli viděl, došlo mi, že je mnohem důležitější než měsíc a než noc. Byla báseň, což znamená psát tuhle chvíli.

„Můžeme jít do hodinového hotelu?“ ta otázka vlastně žádná otázka nebyla.

„Můžeme.“

„Ale ty jsi nezletilá.“

„Teď už ne. Už mi bylo šestnáct.“

„Kdy?“

„Dneska ráno, když jsem odcházela z domu, teď už jsem zletilá.“

To byla zpráva! Ve skutečnosti to bylo něco jako omilostnění ještě před spácháním zločinu.

Hodinový hotel vlastně přísně vzato žádný hotel není. Ve francouzštině se mu říká hôtel de passe. Neslouží k tomu, aby poskytoval pokoj poutníkům, ale aby dal pokoj smilníkovi a jeho společnosti, což nemusí být nezbytně společnice, která trpí neřestí, již ženy neřeší. Ale mohlo to být útočiště. Už jsem se nemusel starat o zákon chránící mladistvé. Staral jsem se jen o to, jak se co nejrychleji dostat do útočiště. Koneckonců Stelinka byla uprchlice a já jsem jí pomáhal na útěku. Co by se stalo, kdyby nás našli? Naštěstí se v hodinových hotelech nikdo neptal na jméno, stav ani číslo občanky. Stačilo překročit práh a proniknout do toho labyrintu lásky. Tam bylo dovoleno všechno – kromě znásilnění. Fornicatio non petita, accusatio manifesta. Teď jsem navíc měl dobrý důvod: excusatio manifesta.

Ještě než jsem požádal o pokoj, rozhodl jsem se zavolat domů.

„Je tady někde telefon?“

„Přímo tamhle, na chodbě.“

Chvíli jsem si nemohl vybavit své telefonní číslo. Jeden z triků provinilosti. Konečně jsem zavolal a ozvala se moje žena. U nás doma už jinak bydlel jenom můj otec a babička. Jelikož otec byl hluchý a babička už určitě ležela v posteli, ten vyplašený hlas musel patřit mojí ženě.

„Co se ti stalo?“

„Nestalo se mi nic.“

„Jsi v pořádku?“

„Říkám, že se mi nic nestalo.“

„Kdy se vrátíš?“

„Proto volám. Nevrátím se. Vzal jsem roha.“

Školácký výraz pro útěk ji moc nepobavil.

„Prosím tě, co tím chceš říct?“

„Chci říct, že se nevrátím, že jdu od toho, že jsem utekl s jinou ženou.“

Jako ozvěnu na to, co jsem říkal, jsem uslyšel vzlyky.

„Říkám ti to jenom proto, aby sis nedělala starosti. Nic se mi nestalo. Je mi dobře, ale nevrátím se. Slyšela jsi mě?“

„Jo, slyšela,“ řekla a zavzlykala.

„Nedělej si starosti, nic se mi nestane. Mně se nikdy nic nestane. Teď zavěsím. Ahoj.“

„Tak zatím,“ řekla plačtivě.

Zavěsil jsem. Nerad poslouchám, jak ženy pláčou. Voda ze slz mě vždycky obměkčí. Jenže na měkkost teď nebyl čas. Jsem jasný, ale drsný. Věděl jsem, že moje žena bude chvíli plakat, služka už je určitě pryč, babička spí a otec je nepochybně ponořený do četby nějakých sloupků, v tu chvíli ho nezajímá nic jiného než odpolední vydání novin. Takže tam není nikdo, kdo by s mou ženou sdílel její slzy, a ona po chvíli plakat přestane. Když nejsou svědkové bolesti, slzy netečou. Vešel jsem, vešli jsme do hodinového hotelu, který ještě nebyl potřísněný krví.

Uspokojení z ukojené rozkoše. Potom se všechno zvrátilo do jakési závrati. Rozkoš, neoraná půda uprostřed města. Chuť, s jakou se něco dělá nebo s jakou se k tomu svolí. Něco, co dělá radost. Je rafinovaná, když je nedokonalá. Pocit vyvolaný v estetickém vnímání něčím, co máme hodně rádi, jako v tom slavném sonu Arsenia Rodrígueze „Mami, mám se rád“, jakýsi hlas žíznící po rozkoši volá na poušti noci. Jsem džentlmen rozkoše. Na mojí vizitce stojí Placet. Rozkoš je pustý pavlačový dům. Pavlačák je nájemní dům: pavlačák mých předků. Jsou to pokoje na pavlači a to je jenom jiný výraz pro svobodárnu: spíš než svobodná je podvodná. Pavlačák v ulici Zulueta číslo 408 je příklad familiární falanstéry. V téhle čtvrti se pokoje čtvrtí a nedá se pokoj, dokud ze tří čtvrtin pokoje není pokoj celý. Pokoj v hodinovém hotelu považovaném za jediný domov, za poslední útočiště. Ženatý člověk se žene za domem, ale nám dali jenom jeden pokoj. Na chvíli nebo na celou noc? řekl nám noční vrátný, který nám nabízel noční náladu. Vyrovnaný člověk je někdo, kým nezmítá vášeň, a náš vyrovnaný hlídač, obklopený zbytečnými vášněmi, se nenechal ničím rušit ani za nic.

„Celou noc.“

„ Za pět.“

„Cože?“

„Pět pesos.“

Ten hlídač mě štval. Na nervy mi hrál. Ať mi radši zahraje serenádu. Mou malou noční hudbu. Meine kleine.

„Ty se teda nějak vyznáš,“ řekla ona správně po havansku.

„Víš, co bude stát na mém epitafu, který bude mou vizitkou do zásvětí?“

„Nemůžu se dočkat.“

„Věděl příliš. Co bude na tom tvém?“

„Bude prázdný. Nebude na něm nic. Nezasloužím si epitaf.“

Neřekla to smutně ani v jejím hlase nezazněla žádná sebelítost: bylo to domýšlivé prohlášení.

Vešla dovnitř, já jsem za námi zavřel dveře, ona udělala jeden dva kroky, obešla postel a křeslo, odhodila na ni nebo na ně (nepamatuji se) svou kabelku, došla doprostřed pokoje, podívala se na vzdálený gramofon, pak na vyčnívající klimatizaci, mrkla se do koupelny, která byla tak tmavá, že vypadala jako temná komora, kde se vyvolávají fotky ze soulože, občas přerušované jako světlo, které jsem rozsvítil, když jsme vešli, a na všechno zářily ze stropu odporné fluorové zářivky přiměřené situaci, nad postelí spiklenecky červené. Voilà tout. Jenže ona se nechtěla nechat porazit.

„Takže,“ řekla, „tohle je hodinový hotel.“

„Takzvaný.“

Tohle je hodinový hotel?“

„Taky mu týes Eliot říká dům na schůzky, Sartre hôtel de passe a Nicolás Guillén pelešárna.“

„To jsou všechno tví kamarádi?“

„Společníci z cest.“

„Aha.“

Když jsem pořádně zavřel dveře, prohlížel jsem si pokoj a díval se na ni, lhostejnou jako vždycky: když jsem ji viděl, jak vágula blanda jde k posteli, sedá si na ni, jako by to byla obyčejná židle, a teď zas jako by to bylo křeslo, jako na pohovku, jako na postel, kterou vlastně byla, neunavená, vůbec ne ospalá z té fugy pro dva hlasy, pro dva hlesy. Řekl jsem jí nebo jsem se spíš zeptal:

„Máme se dobře?“

„Já,“ řekla, „se mám zatraceně dobře.“

Bylo horko, přestože tu první noc – nebo spíš prvničkovou noc – vrčela klimatizace. Začal jsem se svlékat.

Myslel jsem si, že jakmile bude v pokoji, zhroutí se do postele, protože bude určitě k smrti unavená. Ale tím, co udělala, mě úplně ochromila. Stela byla krabička plná překvapení.

Svlékla si šaty, jako když někdo loupe banán, a odhodila slupku na jediný kus nábytku v místnosti, když nepočítám postel: na křeslo, jehož účel nebyl jasný. Zastavila se u kalhotek, menších než její ohanbí, a nakonec se zbavila i jich, setřásla je z jedné nohy, pak z druhé a odkopla je jako vyfouklý balon na křeslo. Byla nahá.

„Vždycky spím nahatá,“ svěřila se mi a lehla si do postele.

Ale bylo očividné, že nemá v úmyslu spát. I když mě nevyzvala, abych s ní sdílel její lůžko a svojí šťávu. Znehybněla s očima upřenýma na strop. Svlékl jsem si poslední oblečení, pečlivě je odložil na židli (z mužského kusu nábytku se rázem stala ženská židle) a lehl jsem si vedle ní do postele. Její ňadra, její ňadérka byla drobná jako celé její tělo. V tu chvíli přestala zírat do stropu a podívala se na mě. Že by mi četla myšlenky?

John Ruskin věděl všechno o ruinách a sochách, když se oženil s oživlou sochou jménem Miss Gray, která byla všechno možné, jenom ne šedivá. Křestním se jmenovala Eufemia, ale všichni ji znali jako Effie a vzhledem k její výšce a nápadnosti jí rovnou mohli říkat věž Effie. O svatební noci si Effie ve světle několika svíček svlékla všechny spodničky vyžadované viktoriánskou morálkou a prostřela před manželem své nahé tělo. A to se podívejme. Ruskin se úplně vyděsil: Effie měla na ohanbí chloupky! Až do té chvíle Ruskin nikdy neviděl nahou ženu. Jak se slušelo na pravého džentlmena a estéta mezi sochami, všiml si samozřejmě, že na sochách mají ženy Venušiny pahorky, ohanbí a stydké pysky. Byla na nich veškerá ženská pohlavní výbava: všechno kromě chlupů. Ty Effiiny byly plavé jako ona, jako chmýří na kukuřici, ale i tak to byl stejný porost jako třeba snoubenčiny vlasy plné plavé krásy. Ruskina to na okamžik ochromilo, potom vyšel ze svatební komnaty – a už nikdy do ní nevstoupil.

O pět let později, během rozvodového řízení zahájeného na podnět krásné Effie, která byla pořád skutečná krasavice, nestyděla se zveřejnit nikoliv svou stydkou krajinu, ale hoře z lože, kde její manželství nebylo nikdy naplněno. Aby to prokázala, vyšetřili ji tři soudní lékaři a prohlásili ji za virgo intacta. Effie případ vyhrála a Ruskin přišel o rozum.

O několik let později se vzpamatoval a zamiloval se do Rose La Touche. Podivné jméno – a ještě podivnější, vezme-li se v úvahu, že Rose, řečené Rózička, bylo dvanáct let. Požádal ji o ruku a rodiče, tedy rodiče Rose, souhlasili pod podmínkou, že Ruskin počká, až z Rózičky bude Róza. Ruskin už zřejmě zapomněl na trní v podobě chloupků, které pro něj, vzdělance, který četl a mluvil řecky a latinsky, muselo být rounem, ovšem tentokrát ne zlatým jako u Effie, nýbrž ebenovým, protože Rose byla Irka. Naštěstí pro Ruskina a bohužel pro Rose dívka zemřela ještě předtím, než se manželství naplnilo, předtím, než se vdala, předtím, než vyšla z puberty.

Té noci mohl být Ruskin klidně v mé nikdy obřezané kůži, protože jsem se díval, viděl jsem uprostřed noci a postele Stelinku, úplně nahou, s pažemi složenými pod blonďatou hlavou, s roztaženýma nohama, s otevřenou vaginou a nahoře ani dole, na celém ohanbí, na celém pohlaví nic neskrývala, všechno stavěla na odiv a neměla jeden jediný chloupek! Nikde nic. Ale měla, to jsem viděl jasně, pubis de Chavanne, hladkou hlať k hlazení: Ruskinův ideál se mi probouzel před očima a probouzel i mě. Vzpamatoval jsem se z údivu nad divem, překlenul jsem vzdálenost mezi námi a vlezl jsem si do postele: chystal jsem se spát s klasickou sochou. Takže ze mě na okamžik byl Ruskinův mstitel a navždycky (protože přesně tak dlouho trvá soulož: věčnost, která se v člověku mění) milenec Stely, nebo spíš Stelinky.

Nahá vypadala v posteli jako jedna z těch bledých Delvauxových žen, chabě ozářených měsícem, s jejich proradným nočním ohanbím (tohle slovo nemůže mít množné číslo: je jenom jedno). Jenže Stelinka nebyla bledá, ale nazlátlá. Ozařoval ji ubývající měsíc, který pronikal dovnitř okny otevřenými do noci. Všechny Delvauxovy demoiselles élues měly mezi nohama černou noc, ale Stelinka ne. Její ňadérka, dvě, byla nicméně ze školy ve Fontainebleau. Jako zlobivá sestřička jsem natáhl ruku s vytrčeným ukazováčkem a palcem, abych vymačkal jeden (nebo druhý) z jejích citronků, a vybral jsem si jednu bradavku, jako kdybych ji chtěl odšroubovat od ňadra nebo vytočit kombinaci na sejfu slabého pohlaví.

„Co děláš?“ vyjekla. „Copak nevidíš, že to bolí?“

„Mě to taky bolí. Všechno mě bolí. Jak řekl umouněný Unamuno, bolí mě Španělsko.“

„Co to vykládáš?“

Otočila se ke mně úplně:

„Ty jsi vážně blázen.“

Začal jsem té Šeptičně šeptat:

„Kyrie lekce kyrie erekce.“

„A teď říkáš co, prosím tě? Ničemu nerozumím.“

„Modlím se k svému otci a stvořiteli, teď a v hodině mojí ejakulace.“

Existuje jeden koncert bez konce v uzavřeném pokoji, jehož diskrétnost zní lépe na čerstvém vzduchu: polibky. Polibky začínají a končí na veřejném prostranství a v hodinovém hotelu se prodlužují do nekonečného hlazení a opouštějí rty na tváři pro rty mezi nohama.

Ona radši dál vysvětlovala své pohlaví navržené Ruskinem.

„Ještě se tam dole nemám čím chlupit.“

Chtěla říct chlubit, ale tak, jak to řekla, se mi to líbí víc.

„Tak to jsi moc mladá na lásku,“ zazpíval jsem.

„Jsem tady, ne?“

Byla hluchá k jakékoli hudbě. Ten obraz se jmenoval Krize a obraz je, když si dva lidé, nazí, vlezou do jedné postele. Čekal jsem, že vstane z postele, že si stoupne na postel nebo k posteli, použije prostěradlo jako bledý krunýř a zabalí mě (její ruce chytí prostěradlo za rohy a paže se zavinou do látky tak, aby s nimi objala moje ramena a záda) do erotické larvy. Jenže nic z toho neudělala a zůstala ležet na posteli, nahatá, na zádech, když já už jsem byl venku z postele a stál vedle ní.

„Na co čekáš?“

„Čekám na tebe.“

„Vestoje? Jsi blázen! To musí bolet.“

Tahle Stelinka, Stalaktitka, Stalagmitka: její sukubální jeskyně, u vchodu inkubální, předtím hrůzostrach, hrůzostrašná, různě strašná. Imagina vagina. Protože je nedospělá dospělá. Stydká. Vidět vulvu a motiv V: V jako vestálka, ale taky jako virago, celá podobizna v emotivním létě do V. V každé ženě je trojúhelník. Může ho utvořit s dvěma muži. Ale musí vyzrát pro cizí lože. A co se stane, když ho utvoří dvě ženy a jeden muž? A trojúhelník tří žen? Neexistuje cesta vůně v geometrii sexu. Bolesti ano. Slyšíš, Euklide? Tvůj teorém má tři rozměry, ne tři strany, a postel čtyři. Quod erat fornicando. Podle euklidovské teorie se může ulice Línea tady za rohem prodlužovat donekonečna, ale ne orgasmus, což je můj oblíbený nástroj.

Napodobil jsem gesto odkoukané z tolika filmů a po souloži jsem si zapálil. Došel jsem si k svému oblečení pro cigarety a sirky. Zapálil jsem si a vrátil se do postele. Takhle se zakládají požáry, napadlo mě, ale ona přerušila mojí pyromanskou úvahu.

„Dáš mi?“

„Co jako?“

„Cigaretu.“

„Nevěděl jsem, že bys kouřila,“ i když jsem měl říct, že kouříš.

„Dřív ne, teď jo. Už můžu.“

„Budeš jedna z těch žen, co kouří.“

„Jsem jedna z těch žen, co se valí.“

Nikdy nemlčela, ale myslím, že teď oznámila svůj program. Nechal jsem ji kouřit ze své cigarety a kouřili jsme oba.

„Je snadné být v noci tvrdý, ale ve dne je to něco jiného.“

„Co říkáš?“

„To je citát.“

„Jseš plnej citátů.“

„Teď, když to říkáš, mě napadá, že jsme v domě, kde se to city jenom hemží.“

„A co teď?“

Ta otázka mi připomněla návštěvu jedné španělské kupletistky, která přijela zazpívat v Galicijském centru, tedy vlastně ve svém divadle. Seděla na židli v zákulisí, čekala, až na ni přijde řada, a nervózně kouřila. Poblíž zevloval kulisář s kladivem v ruce a čekal na přestávku, aby zatloukl nějaký hřebík. Sedící kupletistka měla sukni vyhrnutou nad kolena, ukazovala nádherné nohy (byla slavná díky svému hlasu a nohám), teď vystavené na odiv mimo jeviště, a kouřila. Klečící kulisář se skoro v podřepu přiblížil ke kupletistce, aby si její nohy prohlédl zblízka. Zničehonic položil ruku na kotník, ale kupletistka se ani nepohnula. Jako by si toho nevšimla. Kulisář vyjel rukou po jedné z dokonalých nohou. Ani teď se kupletistka nepohnula. Kulisář posouval ruku výš a výš a pohladil jedno ze stehen, která byla stejně dokonalá a hedvábná jako lýtka. (Kupletistka nenosila punčochy.) Kulisář strčil ruku mezi stehna, která u ohanbí přestala být stehny. Kupletistka nenosila punčochy, nenosila ani spoďáry. Ani neznala tenhle výraz pro něco, čemu ona říkala kalhotky. Kulisář zasunul jeden prst do škvíry. Kupletistka se na něj konečně podívala, dokouřila cigaretu, odhodila ji na zem a řekla kulisářovi: „Dostal jste se ke kundě. A co teď?“

Já jsem se taky dostal ke kundě.

V jedné písni se říká:

Slez z toho mraku

a pojď sem

do skutečnosti.

 

To jsem taky udělal.

Nemohl jsem spát: nespavost je houževnatější než pohlaví. Nebo než zvuky lásky, milování, hlučné soulože: orgasmus hrající někdy divoké fugy na varhánky organismu. V pokoji, v posteli, v bezesné tmě jsem slyšel zvuky úsvitu: lidské zvuky. Ale nebylo to chrápání v pozdní noci. Byly to výkřiky, byly to skřeky, byly to vzdechy: byly to zvuky lásky. Nebo přesněji zvuky sexu. To jiné ženy kvílely jako čarodějnice na kůlech: mučené příjemným inkvizitorem. Stelinka mezitím na břiše spala nerušeným spánkem.

V tu chvíli jsem si, nikoli bez údivu, všiml, že tam nejsou polštáře. Jestli něco opravdu nenávidím, pak je to postel bez polštáře.

 

Co mě probudilo? Zvonění. Budíku? Nebo snad domovní zvonek? Ne, byl to telefon a nebyl jsem doma (vzpomínáte?), ale v hodinovém hotelu. Zvednul jsem telefon. Ranní ospalý hlas mi oznámil, že je šest hodin. Chci ještě spát? V tom případě bych si musel postel pronajmout na další půlden. Rozhodl jsem se, že vstanu, řekl jsem tomu hlasu, který byl zároveň uchem, že vstanu a vylezu z postele, z pokoje, z hotelu, OK. To poslední už jsem nebyl já, to byl ten hlas.

Otočil jsem se a začal jsem se hrabat z postele. V tu chvíli jsem ji uviděl na druhé straně, jak spí. Byla nahá a bylo to podruhé, co jsem ji viděl nahou, a nebylo to naposledy: nahá a opuštěná, holátko. Nespala na mojí straně postele, ale jako by mezi námi zela hluboká propast. Měla rozcuchané vlasy, které vypadaly tmavší. Ty vlasy a její tělo a její poloha z ní dělaly jakoby ležící sochu nahého chlapce. Dotkl jsem se jejího ramena, jednou, dvakrát a do třetice se probudila.

„Co se stalo?“

„Nestalo se nic.“

„Co se děje?“

„Nic. Spala jsi a já jsem tě probudil. Teď jsi vzhůru.“

„Co budeme dělat?“

„Prozatím vstaneme. Musíme už vypadnout z pokoje.“

„Kam půjdeme?“

„Já půjdu nejdřív do sprchy. Nevím, kam půjdeš ty.“

Vypadala, že si to rozmýšlí.

„Musíme se mýt?“

„Ne za každou cenu. Ale já se osprchuju. Sprcha ve sprše nevyprchá.“

„Ale no tak, na tohle je moc brzo.“

Vstal jsem a šel jsem se do koupelny osprchovat. Jako pozornost krvavého hotelu leželo na umyvadle miniaturní mýdlo Gravi. Královna zubních past. Měl to být Colgate. Nebo ještě lépe, mýdlo Elsa. Koupej se s Elsou a budeš ve sprše zpívat. Pod proudem vody jsem zazpíval staré bolero. Najednou se za mnou otevřely dveře a nebyl to vrah s pistolí, ale ona, která mě zasáhla ještě přesněji:

„S jednou rukou tady a druhou tam vypadáš jako opice.“

V těch nešťastných šest hodin ráno, kdy si milenci říkají ano, jsme vyšli na ulici.

 

 

překlad © Petr Zavadil
ukázka z knihy Přelétavá nymfa
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3716x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce