Tanu Rabanan s podtitulem Antologie rabínské literatury je nesmírně zajímavá a cenná publikace nejen proto, že českých studií a překladů tohoto typu není mnoho. Hned v úvodu představuje autor rabínskou literaturu formativního období (2.–7. století n. l.) a jeho hlavní dílo, tedy Mišnu (přelom 2. a 3. st. n. l.), která se stává „programovým dokumentem hnutí“ (s. 16). Sláma současně zmiňuje i „protějšek“ a „druhé ohnisko“ Mišny, Bibli. Zde vkládá kratičký exkurs s titulem „Jak nazývat Bibli“ (s. 17), kde osvětluje problematiku chápání tohoto textu jak v židovském, tak v křesťanském prostředí.

Sláma se dále zastavuje u ústní a písemné Tóry a jejich syntézy v Babylonském Talmudu (4.–7. st. n. l.). Úvodní kapitolu zakončuje úvahou nad významem všech těchto textů pro křesťany. Po uvedení do problematiky pojednávané literatury následuje kapitola věnovaná teologickému východisku písemné a ústní Tóry. Zde je předložena teorie podvojné Tóry, vysvětlení hebrejského kořene, z něhož termín Tóra pochází, a její představení jako logu i nomu. Následují rabínská pravidla pro výklad Tóry, podrobněji se Sláma věnuje sedmi Hilelovým pravidlům, krátce se pak ještě zastavuje u třinácti pravidel rabi Jišmaele a třiceti dvou pravidel rabi Eliezera. Poté se dostává ke slovu stručné nastínění dějinně-politického rámce od doby perské nadvlády až k počátkům diaspory. Sem Sláma zařazuje krátký exkurs k synagoze a pokračuje tradiční periodizací rabínských dějin, tedy tím, jakým způsobem pracuje s minulostí rabínská literatura samotná. Představuje Šeriru Gaona (10. st. n. l.) a Avrahama ibn Dauda (12. st. n. l.), kteří zavedli čtyři až pět období židovských dějin tradovaných až dodnes.

Následující kapitola se věnuje rozličným žánrům a dílům rabínské literatury od Mišny až po Babylonský Talmud. „Židovství očima okolního světa od antiky až po novověk“ a „Okolní svět v pojetí rabínské literatury“ tvoří další dva oddíly, které představují vzájemné chápání a konfrontaci židovské a křesťanské strany, které tvoří zajímavou a osvěžující část celé úvodní studie. Na závěr zařazuje Petr Sláma přehled dalších směrů židovského myšlení, kam zahrnuje nejvýznamnější interprety dosavadní tradice, jako je např. Raši, Rambam či pražský Maharal. Autor čtenáři současně poskytuje i přehled historiografických námětů, polemické literatury, filozofie a mystiky, chasidismu a ortodoxie, nevyjímaje sionismus a moderní judaistiku v Evropě i v Izraeli.

V publikaci tohoto typu nesmí samozřejmě chybět vysvětlení, jakým způsobem bylo naloženo s přepisem originálních textů a nezbytnými zásahy, hlavně ve formě doplnění textů porušených či méně srozumitelných. Petr Sláma se rozhodl pro čtenářsky velmi šťastné řešení, neboť tučně odlišil biblický text, kapitálkami citáty z Mišny či jiného tanajského materiálu a kurzívou vyznačil aramejské pasáže. Na první pohled jsou tedy dobře viditelné odlišné vrstvy vybraných ukázek. I struktura celé knihy je velmi přehledná. Po úvodní bibliografii vždy následuje text té které kapitoly.

Druhou a mnohem větší část knihy představují samotné překlady, které jsou uvedeny kapitolkou „Proč právě tento výběr“, kde Sláma uvádí kriteria své volby. Prvním je chronologická posloupnost: „Tvorbu, která časově předchází vlastní rabínskou literaturu je ukázka targumu. Dva úplné traktáty Mišny přeložené na začátku knihy odpovídají chronologickému prvenství Mišny […]. Aby vynikl komplikovaný vztah i specifika Mišny a Tosefty, předkládáme z obou traktát Brachot […]. Po Toseftě následují ukázky rabínských midrašů. Uvádíme několik tzv. halachických či tanajských midrašů, po nich ukázky pozdější tvorby, midrašů amorajského období. Pokračujeme staršího obou Talmudů, Jeruzalémského, ukázkou mimotalmudického traktátu věnovaného výkladu Avot a mladšího Talmudu babylonského“ (str. 152). Druhým kritériem je reprezentativnost: „Přeložené texty představují jak halachu, tak agadu, jak midrašický výklad Bible, tak logicky strukturovaný argument Babylonského Talmudu“ (str. 152). Přeložených textů je povícero, zmiňme alespoň targumy o Kainu a Abelovi a traktáty Brachot, Avot a Jadajim.

Slámova publikace má pouze dvě drobné vady na kráse. První je změna již relativně zavedených termínů tanaité, amoraité, savoraité apod. (viz Sládkova Malá encyklopedie rabínského judaismu či Talmud a Midraš Güntera Stembergera, který překládal právě Petr Sláma) na tanajce atp. Je to téměř bezvýznamná změna, leč čtenář trochu obeznámený s tématem si jí nepochybně povšimne. Druhou nesrovnalostí jsou přepisy názvů děl a jmen osobností. Sláma sice v úvodu osvětluje, že „pahlásku zvanou ševa či šva mobile přepisujeme samohláskou e v těchto případech […] když je na začátku slova pod konsonantou jod […] když po souhlásce s tímto šva následuje laryngála […] sykavka […] když je pod proklitickou předložkou. Výjimku z těchto pravidel představují termíny či jména, jejichž užití je v češtině hluboce zakořeněno […]“ (str. 23). Není tedy jasné, proč Sláma volí přepis jména jednoho z významných židovských učenců Šerira Galon (např. str. 58), zatímco Netivot olam rabi Löva přepisuje jako Ntivot olam (str. 117). Jedná se o tentýž jev a název výkladu traktátu Avot pražského Maharala je v českém prostředí dosti známý právě pod přepisem Netivot olam. Publikace Petra Slámy si nicméně i přes tyto nepatrné nesrovnalosti zaslouží nesmírný obdiv, již pro šíři a pečlivost, s jakou byla daná látka zpracována.

Tanu Rabanan s podtitulem "Antologie rabínské literatury" Petra Slámy je publikace, která nepochybně potěší všechny, kteří se o tuto oblast zajímají. Je ale velmi instruktivní i pro ty, kteří se tímto typem literatury ještě nikdy nezabývali, ale rádi by se s ním seznámili.