NDiaye, Marie: Tři mocné ženy

NDiaye, Marie
Tři mocné ženy

recenze beletrie zahraniční

Po Čarodějnici, se kterou roku 2007 přišlo nakladatelství Argo, u nás vloni vyšel již druhý román Marie Ndiaye – její zatím poslední kniha Tři mocné ženy (Trois femmes puissantes), ověnčená v roce 2009 Goncourtovou cenou. Tentokrát knihu Marie Ndiaye na český knižní trh uvedlo nakladatelství Jota.

 

Marie Ndiaye: Tři mocné ženy, z fr. originálu Trois femmes puissantes (Paris: Gallimard 2009) přel. Ivana Tomková, Jota, Brno, 2010.

Po Čarodějnici, se kterou roku 2007 přišlo nakladatelství Argo, u nás vloni vyšel již druhý román Marie Ndiaye – její zatím poslední kniha Tři mocné ženy (Trois femmes puissantes), ověnčená v roce 2009 Goncourtovou cenou. Tentokrát knihu Marie Ndiaye na český knižní trh uvedlo nakladatelství Jota.

Rychlé zpřístupnění oceněné knihy jedné z nejvýznamnějších současných francouzských prozaiček českým čtenářům je zásluha, za niž si nakladatelství zaslouží palec vzhůru. Úroveň vydání ale nadšení poněkud kalí. Jota považovala za nutné doplnit obálku podtitulem „tři příběhy o vzpouře, hrdosti, samotě a lásce“ a na svých stránkách nás upozornit, že i přes svůj název kniha „zaujme nejen ženy, ale i celou širokou veřejnost“. K „ženské tematice“ odkazuje i stylizovaný motiv ňader na obálce. Problém je v tom, že až na titul a převážně ženské hrdinky není na knize nic výhradně „ženského“, autorka ponechává stranou obvyklá genderová témata a klišé a kniha je románem pro ženy asi tak, jako jsou Kafkovy, Proustovy a Musilovy romány určeny mužům. Stereotyp žena = prsa je u kultivovaně se tvářící edice až zarážející, tím spíš, že erotiky je v knize pomálu a v textové podobě se nikde žádné ňadro neobjeví.

Tři mocné ženy byly ve francouzském vydání dle tamních zvyklostí označeny za román, jedná se ale o tři oddělené a jen v narážkách propojené příběhy. Ústřední postavou všech, jak už titul naznačuje, jsou ženy, i když druhý příběh je nazírán očima manžela „mocné ženy“ Fanty, s níž se setkáváme jen prostřednictvím jeho vzpomínek.

Jako první se pochopitelně po dočtení knížky vnucuje otázka po „moci“ hrdinek. Co mají všechny tři společného a co vedlo autorku k tomu, že je označila za „mocné“? Na první pohled působí název skoro absurdně: jakou moc může mít taková Khady Demba, vdova, které se rodina jejího manžela zbaví co nepohodlné přítěže a kterou osud smýká z místa na místo, aniž by si to vyhladovělá, prodávaná, týraná, znásilňovaná, zraněná Khady pořádně uvědomovala? Jakou moc může mít Fanta, zavřená v kleci domácnosti s manželem, který jí nerozumí a kterým pohrdá, nebo Norah, zmatená a dezorientovaná v nefunkčním propletenci rodinných vztahů? Všechny tři „mocné ženy“ jsou zde naopak postaveny do pozice, která moci příliš nenahrává – všechny se ocitají v cizím prostředí, jsou konfrontovány s něčím, co nečekaly, vůči okolnostem naopak bezmocné. „Moc“ se zde nevztahuje k vnějšímu světu, který je nepříjemný a znejišťující, ale s nímž nezbývá než se smířit, jedná se o „moc“ introspektivní. Jsou-li ženy Marie Ndiaye něčeho mocné, je to jednoduše výdrž. Norah, Fanta a Khady Demba se prostě nevzdávají. Pokračují. Čelí všemu, co se jim postavilo do cesty. To, že každá z nich přece jen dokáže určitým způsobem zasáhnout do života někoho jiného, dokazují „kontrapunkty“, krátké pasáže uzavírající příběhy, v nichž změna perspektivy nenásilným způsobem přináší pointu.

Rozhodně se ale nejedná o tři paralelní variace na jedno téma: příběhy se navzájem dost liší, i když ve všech jde o exil v místě i v duši: zatímco je ale první z nich sevřený do dusného prostředí domu odcizivšího se otce a časově se rozrůstá z několikadenní zdvořilostní návštěvy na pobyt, o kterém nevíme, kdy a zda skončí, druhý je časově uzavřen do jediného dne, kdy se Rudymu začínají bortit představy o spokojeném životě, ale prostorově rozevřen do planiny maloměsta s mučírnami kanceláří a úmornými rezidenčními okrsky, jimiž Rudy projíždí. A třetí je naopak časově rozsáhlým a pozvolným příběhem cesty a boje.

Výrazným rysem Tří mocných žen je v kontextu tvorby Marie Ndiaye posun k menší teatralitě a subtilnější psychologii postav. Komunikace se odehrává v několika rovinách, každá promluva nebo gesto jsou sledovány z perspektivy senzitivního pozorovatele a okamžitě interpretovány,ovšem subjektivně, z hlediska postavy, aniž by toto vnímání bylo jakkoli vypravěčsky komentováno. Otec Norah, kterému dcera chtě nechtě musí dát v drobném sporu za pravdu, by se například „ani neobtěžoval na Norah vítězně pohlédnout, jelikož by tím přiznal důležitost něčemu, co nestálo za řeč“.

Realistické zobrazení navozuje dojem až jakési povědomosti některých situací, a tím jen akcentuje momenty, které se běžnému chápání „reality“ vymykají a z nichž pak jde mráz po zádech. Norah se usvědčuje ze selhání vzpomínek, když vidí zcela evidentně sebe samu na fotografii před domem, který nikdy nespatřila; její druh a děti, na které na cestě za otcem nepřestává myslet, se náhle, jako by se nechumelilo, vynoří ze vzpomínek přímo před ní, na terase hotelu na jiném kontinentě. Rudy se nediví, že jeho auto napadá obrovský agresivní pták, a pokládá za přirozené, že ho proti němu posílá jeho žena.

Kromě psychologické hloubky prozrazuje až neurotickou vůli po maximální preciznosti i autorčin svébytný styl, mířící až ke šroubovanosti. Její rukopis je snadno rozeznatelný: Ndiaye se vyjadřuje v rozvitých, často několikařádkových souvětích, málokdy prostřídaných jednoduchou větou, vyjma dialogické pasáže. (V těch ovšem dokazuje, že ovládá i přirozený hovorový jazyk.) Marie Ndiaye zkrátka nepatří k autorům, kteří se „dobře čtou“ – její texty vyžadují od čtenáře soustředění a pozornost, možná i trochu pomalejší tempo četby, ale kdo vydrží, vychutná si vycizelovanost souvětí, v nichž autorka často zvládne spojit působivou evokaci atmosféry s pohledem, názorem a motivací postavy. O to víc je třeba ocenit kvalitní překlad Ivany Tomkové, který spisovatelčin styl poměrně věrně odráží, jakkoli se místy nevyhne doslovnosti a přestože souvětí, jež v originále přes svou komplikovanost působila plynule, v české verzi místy lehce drhnou.

Tři mocné ženy jsou mnohovrstevnatou knihou: potěší i čtenáře hledajícího jednoduše silný („mocný“?) příběh ze současnosti, i toho, jenž si vychutná existenciální přesahy a zvláštní tajemný snový opar, který se, jak už je u Marie Ndiaye obvyklé, nad příběhy vznáší, aniž by je ovšem zbavoval aktuálnosti a naléhavosti.

 

© Sára Vybíralová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 166 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 3844x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce