Několik úvah nad příběhy Toníka a Kiko

Několik úvah nad příběhy Toníka a Kiko

studie dětská

Nad knihami Toník a jeskyně snů Magdaleny Platzové a Kiko a tajemství papírového motýla Markéty Pilátové, které v loňském roce vydalo nakladatelství Meander, lze myslím rozvíjet celou řadu otázek týkajících se obecnějšího přemítání nad literaturou věnovanou dětem, nad jejím obrazem společnosti a postavení dítěte v ní.

Několik úvah nad příběhy Toníka a Kiko

Nad knihami Toník a jeskyně snů Magdaleny Platzové a Kiko a tajemství papírového motýla Markéty Pilátové, které v loňském roce vydalo nakladatelství Meander, lze myslím rozvíjet celou řadu otázek týkajících se obecnějšího přemítání nad literaturou věnovanou dětem, nad jejím obrazem společnosti a postavení dítěte v ní.

Hned v úvodu je třeba předeslat, že následující sdělení nelze chápat jako hodnotící soudy o zmiňovaných dílech, spíše jejich četba dává určitý signál, v jaké perspektivě možno nahlížet psaní pro děti, jeho kontext literární i společenský.

Nejprve k otázkám psaní. Mezi oběma publikacemi panuje podivuhodná shoda v několika směrech. Tou nejzřetelnější je shodná stavba titulu, který usiluje o jasnou informativnost uvedením jména hrdiny a podstatného motivu příběhu. Vedle toho jsou si knížky blízké svým žánrovým laděním, nebo spíše určitou žánrovou rozostřeností. Obě projevují uvolněný přístup k povaze žánru. Lze sice u obou mluvit o příbězích s tajemstvím, o žánru to však vypovídá velmi málo. Nejprve budí texty zdání příběhové prózy ze života dnešních dětí, pozvolna do nich však vstupuje magično. Jeho strukturování vypadá trochu nepřehledně. Realita není narušena jen prvky jednoznačně nereálnými, situace se komplikuje tím, že se i magické nejprve jeví jako skutečné, jen v pohledu minulosti. Vlastně v obou textech vzniká určitá disharmonie reálného světa, minulého reálného světa a zcela smyšlené dimenze světa.

Rozumíme tomu, proč autorky využívají fantastična. Jedná se o oblíbený prostředek, díky němuž lze třeba formulovat i otázky a problémy hůře uchopitelné, pro děti hůře srozumitelné, jak ukazují např. vynikající prózy Ivy Procházkové. Fantastično je také vítaným prostředkem humoristicky laděných próz, vtipně je využívá např. Miloš Kratochvíl. S úspěchem je využít však znamená uplatnit nějaký algoritmus, podle kterého budou tyto prvky v realitě fungovat a budou z hlediska recipienta identifikovatelné. Zejména dětský čtenář ocení přehledně se rozvíjející děj, v němž působení fantastična bude dobře rozumět.

Dítě má silnou potřebu harmonie, je ochotno přistoupit na hru, kterou s ním vypravěč hraje, musí ji však vidět jako smysluplnou a i při použití pohádkových prvků logickou (proto ostatně čte pohádky, má jasnou představu, jak fungují, co mu nabízejí). V případě obou knížek se vnitřní koherence tematických prvků zdá být méně jasná.

Oba texty také výrazně staví na individualitě dětského subjektu. Čtenáři se dostává představa dějů viděných jedině z úhlu titulní dětské postavy. Všechny děje, reflexe, sny, všechny další postavy sledujeme jen touto perspektivou, která vlastně selektuje pouze to, co je pro ni dobré, nutné, upotřebitelné, nebo zvláště v tomto případě – exotické. Tradičně tento postup označujeme jako dětský aspekt. Jeho výhodou pro čtenáře je lepší porozumění dětskému vnitřnímu světu. Tady se ale ukazuje, že v rychlém sledu nových podnětů nemá dětský hrdina prostor reflektovat mimo ně ještě něco dalšího, co by čtenáři napovědělo cosi podstatnějšího o něm samotném. Dětský aspekt spolu s tematizací modelových situací bývá prostředkem, který zvýrazňuje atraktivitu žánru, protože tradičně umožňuje čtenáři např. sebeprojekci a identifikaci. Kde však u Kiko a Toníka hledat podobnost se situací čtenáře?

A ještě jedna věc, jak se lze na osamělou dětskou postavu v proudu pro ni nevšedního dění dívat. Na konci roku vyšel v deníku Právo zajímavý článek sociologa Jana Kellera (Dorian Gray a společnost zážitku), který zpřítomňuje názory vyslovené už na počátku devadesátých let minulého století G. Schulzem, ale platné právě dnes. Možná i pro obraz dětství, jak jej prezentuje část současné literární tvorby.

Zvýraznění dětského jedince a prvek exotična odkazují k životnímu stylu, který současná sociologie hodnotí jako výrazně egocentrický. Poukazuje na to, že se jedinec k čemukoliv (v pozitivním i negativním slova smyslu) aktivizuje jen proto, aby vnějším děním obohatil vlastní vnitřní svět. Smysl jeho života spočívá jen v novém a ještě lepším zážitku.

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry se jmenované dětské postavy do děje aktivně zapojují, aby byly odměněny zážitkem, nebo je to jejich spontaneitou a přirozenou zvídavostí. Určitě ale stojí za to zamyslet se nad tím, jak může ve větší míře literatura tohoto typu působit, posouvá-li v zobrazení dětského světa do popředí dráždivou blízkost něčeho nevšedního a exotického.

Onu exotičnost, kterou jsme v souvislosti s příběhy Toníka a Kiko zmiňovali, můžeme ve světle těchto sociologických úvah vnímat jako potřebu zážitku, která přebíjí vše ostatní. Čtenáři se tak vnucuje obraz individua bez výraznějších vazeb k okolí, k domovskému místu, k rodině. Dětskému čtenáři se ukazuje pouze výsostně elitní pozice individua, který žije život svými zážitky. Je možná i tato interpretace: Kiko pomáhá, je nesobecká, ale její pomoc, nezištnost ji vlastně odměňuje nevšedním prožitkem.

V článku J. Kellera se život jako neustálé vyhledávání nových zážitků také spojuje s touhou udržet věčné mládí. Toníkův strýc a teta jsou takovými zvláštními bytostmi, které žijí nadčasově svými smyslovými požitky (hudbou, vybraným apetitem). Toník přijíždí k těmto neznámým členům rodiny, ale o navazování trvalých pout se v příběhu nic nepíše. Jeho pobyt v Paříži je sledem nových a nových dojmů. Nemluví se o hledání vzájemného porozumění, je zde naznačeno jen sdílení některých požitků a zážitků.

Je jistě možné namítnout, že zážitkovost k dětské knize (nebo vůbec knize) patří, asi by měla být spíše prostředkem než samotným cílem psaní. Těžko si lze představit, že by byl dětský čtenář živen pouze touto literaturou o jedinci bez vazeb, bez obrysů sociálního, rodového, rodinného zázemí.

Příběhu pro děti sluší víc alespoň náznak komplexnějšího pohledu na dětskou osobnost. Neobstojí ani potenciální námitka, že na malé ploše cca padesáti stran to není možné. Připomeňme např. skvělou povídku Ivy Procházkové Konec kouzelné svíčky. Je poměrně krátká, ale dostatečně osvětluje vnitřní svět dítěte v okamžiku rozhodování, vlastně hodnocení toho, co je a co není důležité: malý kluk dostává za svačinu, kterou věnuje bezdomovci, kouzelnou svíčku. Může si něco přát. Co si má přát? V jeho úvahách se zrcadlí osobní touhy, jeho vztah ke kamarádům, k dědečkovi, k rodičům. Nakonec nevědomky vítězí přání pro nezaměstnaného otce. I když Procházková poukazuje na bezděčnost, nepromyšlenost dětské úvahy o druhých, přesto jde o obraz dítěte, které si uvědomuje svůj život v souvislostech odpovědí na otázky, kam patřím, ke komu, s kým sdílím svůj prostor, koho mám rád apod.

Příběhy Toníka a Kiko jsou dětmi své doby. Té doby, která zvýrazňuje globalismus a multikulturalismus. Ukazují, jak snadné je přizpůsobit se novým prostředím, když si jedinec uvědomí, že jsou novým zdrojem nevšedního zážitku. Je otázkou pro budoucnost, jak bude hodnotit tento obraz dětství jako předjímatele dospělého věku. Snad se nám jen zdá, že se z nich vytrácí jakási citlivost pro vývoj dětské osobnosti, která se potřebuje opřít o určité hodnoty. Jak naznačuje v příspěvku J. Keller, jistota zážitku se časem přetavuje v neklid, který člověka nutí stále hledat něco ještě nevšednějšího, ještě poutavějšího. Věk dospělosti je pak poznamenán neschopností vytvářet rodinu a být zodpovědný, dělat něco pro druhé. Hrozí prý rozpad tradičních opor existence. Jak je to potom s dětmi?

 

© Olga Kubeczková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2783x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce