Smith, Michael Marshall: Není cesty zpět

Smith, Michael Marshall
Není cesty zpět

recenze sci-fi

Je co pozorovat, je co vyprávět, Stark má co dělat, aby to vše předal. Ze Smithovy hlavy se hrnou gejzíry nápadů, drobností, které zprvu skicují jeho mrazivý imaginární svět a další jej pak prokreslují do ohromujících detailů.

Kupředu pravá!
Michael Marshall Smith: Není cesty zpět. Přel. Petra Diestlerová, Epocha, Praha 2010, 464 stran, ISBN: 978-80-7425-059-0

Tak jako Stark, hlavní hrdina a vypravěč této knihy, se ve 40. letech probouzeli Phil Marlowe, Sam Spade nebo o pár let později Lew Archer – tedy pokud nám jejich duchovní otcové dopřáli myšlenku na to, že hoši z drsné školy také spí. Ztěžkle, téměř tak vyčerpaně, jako když uléhali, zdráhavě, a to nemuseli poslední fázi předešlé noci ani zakalit bourbonem. Marlowa & Co. jsem nikdy vstávat neviděl, zato jiného chlapíka ano, a i toho mi probouzející se Stark dílem připomněl: takhle procital Sam Lowry v Brazilu, hlava z toho člověka rozbolela za něj, z té zpěčující se techniky, z hrůz groteskní totality venku, které divák prvních minut filmu ještě neviděl, jen je tušil při pohledu na jeho zbědovanou tvář.

Tyto dva inspirační póly zmiňuji v začátku recenze prvotiny (publikována 1994) někdejší velké naděje britské SF záměrně: Marlowe jako by se v ní setkával s Lowrym, přesněji řečeno s jeho světem, a tón knihy se nese v duchovní syntéze jednoho s druhým. Houževnatého nezmara Marlowa vypustili do světa zvrácené dystopie jako vyhřezlé z mysli Terryho Gilliama a jeho následníků, ať se jmenují Douglas Adams či Grant Naylor. Lowry by v ní zřejmě nepřežil stejně jako v Brazilu, náš hrdina přežívá snad i proto, že se nejmenuje Marlowe, nýbrž Stark (nikoli Parker, protože to jméno už bylo obsazené... a Westlakeovi příznivci už snad vědí...), a postrádá tedy naštěstí jeho emocionální angažovanost. Je chladný, odtažitý, regeneruje se ironií a sarkasmem, maká, jak má a protože musí, ale srdce má jinde, což mu umožňuje nejen přežít, ale být i vtipným a notně cynickým pozorovatelem a vypravěčem.

Je co pozorovat, je co vyprávět, Stark má co dělat, aby to vše předal. Ze Smithovy hlavy se hrnou gejzíry nápadů, drobností, které zprvu skicují jeho mrazivý imaginární svět a další jej pak prokreslují do ohromujících detailů. To ze Smithovy obrazotvornosti, co čtenáři Stark tlumočí, je v mnoha směrech neuvěřitelné, v neposlední řadě, která je pro účely recenze nejpodstatnější, i proto, že chmurnost se snoubí s groteskou, akční prvky střídá nefalšovaný horor, tedy hrůza, a k těmto proměnám od mantinelu k mantinelu dochází v rámci jedné kapitoly, často i dvou tří stran. Hůře se na to zvyká, méně zkušený čtenář žánru bude asi delší chvíli na rozpacích, co vlastně čte, zda dystopii, komedii, makabrózní historku, v níž se mrtvoly vrší takovým tempem, že by vypadávaly ze stránek knihy, nebýt kanibalů, kteří se o ně dovedou postarat, či noir kriminálku. Než ho Smithova verva dovede k poznání, že mu předkládá tohle vše v jednom. Neukázněně, vpravdě postmoderně, bezohledně, ale poutavě, strhujícím způsobem.

Vyšetřování, jež Starka prožene čtyřmi stovkami stran, je v podstatě podružné. Jistěže v závěru celá konstrukce románu scvakne v jeden monolit, ale jednotlivé epizody, maličkosti, v něm převažují nad celkem – koneckonců zmíněný Adams psal na stejném principu. Smithův báječný nový svět nezná evropskou ani jinou unifikační integraci a je naopak rozdroben na mikrojednotky, samostatné svébytné a jedinečné čtvrti s vlastními vládami, avšak hlavně charakterem. Do některých se nikdo od sousedů nedostal už i stovku let. Až Stark a s ním i my. Taková kaleidoskopičnost je žírná metoda pro bujnou imaginaci, jakou byl Smith obdařen.

Nad vlastní záhadou, jejímž vyšetřením je Stark pověřen, a jehož se rutinně ujme, se klene ještě jedna, do které nevidí on, natožpak čtenář, která narůstá děsivě a přitom tajuplně a hrozí hrdinu pohltit, zničit. Podivné tajemství, které přerůstá všechny žánry, s nimiž román koketuje, a odkazuje Smithův román do dickovské roviny, v níž nic není tak, jak se to jeví. Tahle nadstavba je dozajista nejuspokojivější prvek celé knihy, to díky ní povýšila mezi nejznamenitější reprezentanty žánru druhé poloviny minulého století.

Smith na jeho sklonku vychrlil tři takové majstrštyky, po tomto následovali Náhradníci a pak Jeden z nás. Poté si „někdejší velká naděje britské SF“ uštípla ze jména Smithe a pod oběma zbývajícími začala psát stejně samozřejmě a skoro tak dobře horory. Jen prvotina už scházela, aby jeho SF bibliografie v češtině byla kompletní. Epocha se chystá po více než deseti letech k jejich reedici. Už za tento splacený nakladatelský dluh by si zasloužila, aby se knihy po čase neocitly v Levných knihách, jako se to stalo tehdy průkopnickému BB artu.

 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 310 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 4012x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce