Slíva, Vít: Račí mor

Slíva, Vít
Račí mor

recenze beletrie česká

Slezský básník Vít Slíva vydal na konci ledna již desátou básnickou sbírku, nazvanou Račí mor, v níž tematicky i z hlediska poetiky navazuje na svou předchozí tvorbu. Nepřekvapuje v ní sice, ale potvrzuje své kvality. Slívovu poezii lze již od prvních básníkových sbírek charakterizovat jako ztěžklou, plnou úzkosti a patosu, klopýtavou a zadrhávající se. Kakofoničností a těžkopádností se Slívova poezie blíží poezii Františka Halase, aniž by však jako Halas dospívala k nedůvěře ve slovo.

Vít Slíva: Račí mor, Host, Brno 2011, 60 stran, ISBN 978-80-7294-435-4

Slezský básník Vít Slíva vydal na konci ledna již desátou básnickou sbírku, nazvanou Račí mor, v níž tematicky i z hlediska poetiky navazuje na svou předchozí tvorbu a potvrzuje, že patří k nejvýraznějším a zároveň nejtradičnějším českým básníkům současnosti.

Slívovu poezii lze již od prvních básníkových sbírek charakterizovat jako ztěžklou, plnou úzkosti a patosu, klopýtavou a zadrhávající se. Svou kakofoničností a těžkopádností se Slívova poezie blíží poezii Františka Halase, aniž by však jako Halas dospívala k nedůvěře ve slovo a rezignaci na ně. Slíva ve svých verších krouží kolem dvou témat, která jsou typická pro lyrickou poezii vůbec – lásky a smrti. Láska a smrt jdou zde neustále ruku v ruce, ať už jsou stavěny do protikladu: „Zjihlým zrakem objal bych ji / jásal v snové, opojivé kráse… / a hrůzou, jak čas krutě míjí, / na rameni rozeštkal se“, nebo spolu souzní: „Nejnažejší byla ona / rozevřená jako hrob / – možná jsi v ní právě skonal / na rtech úškleb zašlých dob.“ Slívovy básně jsou nezřídka patetické, plné zoufalého volání do prázdna, otazníků, vykřičníků a bezradných citoslovcí. Jsou zatěžkány vědomím marnosti lidského počínání a i občasný náznak úsměvu se v nich brzy mění v škleb. Básním ještě dodává naléhavosti pevná a přísná forma. Uzavřenost do nesmlouvavého rýmu a do veršového metra, kde má každé slovo své nenahraditelné a nezaměnitelné místo, neponechávají čtenáři prostor pro pochyby o opravdovosti prožitku, který za těmito slovy stojí.

Račím moru ještě doznívá bolestné téma smrti básníkovy matky, které bylo středobodem Slívovy dosud poslední sbírky Souvrať. I v Račím moru nalezneme mnoho básní, v nichž autor na svou matku vzpomíná a v nichž se – stále ještě bezúspěšně – snaží pochopit její odchod a smířit se s ním: „Budík zase tlačí den, / maminka tu není… / na ranní je, odpolední, / denní, noční…, teď už jen / na věčnosti doma“.

Klíčem k Račímu moru je úvodní báseň sbírky nazvaná Obleva: „Sníh ještě prodlévá – / a v sobě se ztrácí. // Potoky vzpomínek! Raci!“ Raci jsou radostné chvíle minulosti, dětství a mládí, na které ale může básník jenom vzpomínat. Račí mor je tedy nemoc a bezmoc (ze) vzpomínání, „žíravina vzpomínek“, zhoubná a sladká zároveň.

Slívova poezie se v Račím moru rozpíná do několika poloh. Vedle bezútěšné (Koncert), nesmiřitelné (Velký vůz) a úzkostné (Varhany), v níž lze sledovat stopy Máchova syrového romantismu, jsou tu básně, jejichž smutek je spíše nostalgický než drásavý, a tím pádem o něco povrchnější, jak sám básník na jednom místě přiznává: „Leží na oltáři Hradce / obětina šťastných dnů. / Dřív než v Boudě vystydnu / zalituju hříchů… sladce! ...“ Do této kategorie spadá i jedna z nejdelších skladeb souboru, elegická Koloběžka, která je znovuprožíváním a oslavou dětství: „Nemusím nic, jenom smát se a plakat. / – Dětství, ty obrovská, obrázková / rozřezaná kniho!“ Lyrický subjekt jako by zde alespoň na chvíli zapomněl na marnost přítomnosti a nechal se opíjet vzpomínkami. Lehkost, asociativnost a asyndetické řazení vjemů a vzpomínek v této básni jsou až nezvalovské: „... Oroduj za děti, / ať chodí, co stojí, / stromek a komín, Florian v zbroji, / ať létá, co po zemi po vodě chodí, / cvakavý ptáček, chrchlavé lodi, / ať osvícen sluncem sníh na hlavy slétá / jak Marie Sněžná doprostřed léta.“ Patří sem ale i básně napsané slezským nářečím, v nichž básník vzdává hold svému otci (Sedli berani na maslo). Třetí polohou Slívovy poezie jsou verše, ve kterých dochází ke ztišení a chvilkovému zapomnění a v nichž básníkovo lyrické já umlká a nechává promluvit krajinu či nějaký výjev. Tyto básně jsou charakterizovány klidem a harmonií: „Z komínů dýmy, / z oblaků sníh. // Dvůr tiše zní mi. // Ďas ve mně zjih.“ V celém souboru najdeme takové texty dva či tři, ale přesto lze (také) díky nim prohlásit, že Slívova poezie rozhodně není jednotvárná, i když se točí kolem stále stejných, tradičních témat.

První báseň Račího moru je klíčem k celé sbírce, ta poslední (Eschaton) zase k autorově poezii jako takové: „Život se přes hlavu převalil, / krutá smršť překrásných chvil – // [ticho] // Vesmír naproti jde ti: / filharmonický vřesk!“ I Slívova poezie je filharmonický (hudebnost, často i tematizovaná, je pro Slívovy básně příznačná), ale ještě spíše disharmonický vřesk, zoufalý, skřípající, ale zároveň schopný se ztišit, zklidnit a znovu prožít minulou radost. Než se opět rozezní onen kakofonický chór.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 121 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4941x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce