Hruška, Petr: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc

Hruška, Petr
Někde tady. Český básník Karel Šiktanc

recenze beletrie česká

Monografie Někde tady básníka a literárního vědce Petra Hrušky o Karlu Šiktancovi přináší pohled na Šiktancovo dílo od jeho úplných začátků až po předposlední sbírku Vážná známost (2008). Kniha ale není výhradně literárněhistorickou prací – je to také subjektivní výpověď o poezii jako takové.

Básnicky bydlí kritik
Petr Hruška: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc. Brno, Host 2010, 408 stran

Monografie Někde tady básníka a literárního vědce Petra Hrušky (1964) o Karlu Šiktancovi je dle autorových slov „příběhem slova a řeči v jedenácti kapitolách“, což v podstatě trefně vystihuje metodologii, jež bude v textu při interpretaci použita. Příběh evokuje putování, provázanost a mnohovrstevnatost, Hruškův příběh pak naplňuje definici eseje – interpretace a neskrývaná přítomnost autorského subjektu se zde propojují s analýzou a kontextualizací. Nicméně nejde o výhradně literárněhistorickou práci, Hruškův přístup lze charakterizovat požadavkem T. S. Eliota „zpřístupnit fakta, kterých by si čtenář jinak nevšiml“ (Funkce kritiky, 1923. In O básnictví a básnících, překlad Martin Hilský, Praha, Odeon 1995). Zřejmé je to například v oddílu o Heinovských nocích (1960), v němž Hruška znovu zdůrazní Šiktancovu fascinaci obcí Lidice, od níž ho v dětství stráveném na vesnici Hřebeč dělilo pár mezí, a přítomnost reálných jmen lidických obětí v básníkově textu. Nadto je vedle této pasáže zařazena fotografie Lidic. Hruška tímto ještě násobí pouto mezi předmětem básně a jeho ztvárněním, přičemž tak v podstatě kopíruje přístup Šiktancův. Podobný efekt má při interpretaci Tance smrti (samizdat 1979, oficiálně 1992) ilustrace – odkaz na dílo malíře Jana z Kastavu z roku 1490 ve slovinském kostelíku Hrastovlje, které Šiktanc poznal v šedesátých letech, by bez názorného dokladu vyzněl naprázdno.

Respekt k odbornému přístupu se na základní rovině projevuje i pečlivým tříděním na kapitoly, výčtem sbírek v záhlaví, prací se sekundárními zdroji (dobovými kritickými ohlasy, pracemi M. Červenky či J. Brabce, ale i s rozhovory se Šiktancem, především s knižním rozhovorem Řeč neřeč vedeným s J. Slomkem a vydaným roku 2007), připojením kalendária i kompletní bibliografií ohlasů pořízenou F. Knoppem.

Subjektivita na straně druhé hned při letmém čtení vyzařuje z obecných formulací na téma poezie – co básník má či nemá, čím je provázen apod. Zde je zřejmé, že básník Hruška se na chvíli odpoutává od Hrušky-interpreta, že pro onen okamžik mu zkoumané slouží jako možnost, aby vyslovil něco nadosobního. Čtenáři je však jasné, že i přes silácký dojem, který taková vyjádření budí, jde o tvrzení prožitá skrze vlastní tvořivé úsilí. Poněkud větší rozpaky budí užívání poetického jazyka pro popis politického prostředí doby, zejména padesátých a sedmdesátých let: „A náhle úzkost, že sami jsme do takového světa vtaženi, že jsme jeho součástí a že příliš málo času i místa je v nás na pokornou nápravu, na záchranu čistých a opravdových hodnot, z nichž by se dalo důstojně žít.“ Zřetelné rozhořčení nad nespravedlností doby je zde podáno skrze až příliš velká (a mnohá) slova a efektní slovosled, a blíží se tak nebezpečně ke klišé. Naštěstí podobných hodnocení najdeme v celé monografii jen pár.

Nemá velký smysl parafrázovat Hruškovy závěry, snad je jen třeba zdůraznit, že se poctivě věnuje nejen vrcholným obdobím básníkovy tvorby (léta šedesátá a sedmdesátá), ale i problematickým a hledačským začátkům v letech padesátých, tvorbě pro děti i básníkovým aktivitám po roce 1989. Vedle toho poukazuje i na význam časopisů Květen a Orientace pro kulturní ovzduší padesátých a šedesátých let, uvádí konkrétní přispěvatele, překládané autory i překladatele, včetně kritických diskusí ohledně existence samotných periodik. Jediné, co se do textu z časových důvodů nevešlo, je poslední Šiktancova sbírka Nesmír (2010) a podzimní udělení prezidentské medaile Za zásluhy II. stupně. Ne že by to tolik znamenalo, zvláště když si vzpomeneme, že v seznamu oceněných uveřejněném v Lidových novinách byl Šiktanc druhý den uveden jako „novinář a scenárista“. Daleko podnětnější se zdá pokusit se postihnout Hruškův přístup, jak vlastně vypravuje „příběh slov“. Jde o přístup velmi důvěrný, společně s autorem procházíme jemu velmi blízkou krajinou, již nám skrze řeč odhaluje – její barvu, tvar, nálady a proměny. Tento postoj opět připomene Eliota, podle nějž má literární kritika „napomáhat porozumění literatuře a potěšení z ní“ (Hranice kritiky, 1956). Hruška nic neprosazuje, nevysvětluje ani neprovádí mechanické interpretace jednotlivých básní, ale snaží se skrze zacílení postihnout obecná témata a zákonitosti Šiktancovy poezie. Díky zjevné obeznámenosti s básníkovým dílem dokáže vystihnout určující okamžik, kdy se něco stane, kdy se básník téměř nepozorovaně posune o krok jinam (báseň Svatojakubská noc ve sbírce Žízeň z roku 1955).

Na monografii je znát Hruškova profese básnická – pokud se s ním vydáme dál, musíme začít básnicky vnímat. Obratně se zde pracuje s materiálem Šiktancových básní, ale, jak bylo řečeno, Hruška nepíše učebnici. Dokáže sice pomocí terminologie přesně pojmenovat básnické prostředky a text věcně analyzovat, ale zároveň klade velký důraz na smysly, všímá si barev, zvuků, grafického uspořádání, melodie, přičemž mnohdy sám používá slovní hříčky, metafory a neologismy či poetismy („dílo je spíše usilováním než vlastněním“, „Šiktancova smlčenost“). Je zde patrná samozřejmá zabydlenost v básni, avšak bez potřeby vnutit ji druhému. Hruškovo opojení Šiktancovým textem má však zcela opačný efekt, opět řečeno s T. S. Eliotem: „Největší vděčnost pociťuji ke kritikovi, který mě přiměje, abych viděl něco, co jsem dříve neviděl. (…) Aby mě tomu postavil tváří v tvář a pak mě s tím nechal o samotě.“ Zjevná náklonnost, kterou autor monografie k básníkovi chová, by však k vytvoření kvalitního textu nevystačila. Hruška přistupuje ke svému úkolu nejen s nadšením, ale i s vážností (není to snad ono eliotovské potěšení a porozumění?). Jeho řeč je velmi sugestivní a prozrazuje hluboký zájem o svůj předmět. Odkrývá před čtenářem svět Šiktancových básní, témata skládá z jednotlivin, propojuje motivy a buduje určitý obraz básníkovy tvorby.

Tento obraz je samozřejmě subjektivní, ale nic jiného ani čtenář nečeká. Můžeme nesouhlasit s poněkud vágním hodnocením Skupiny 42 ve vztahu k motivu svědectví a existenci (neliší se u Koláře, Kainara či Haukové?) nebo s opakovaným srovnáváním s Jiřím Šotolou, ale daleko podstatnější se zdá sledovat a spoluprožívat cestu k básni jako takové. Motto z Borgese říká „…pohnout, ne přesvědčit“, Petr Hruška pak říká v rozhovoru s Petrem Andreasem, že „opravdová poezie je pro mne právě vržením do skutečnosti, a to vržením vzrušujícím, které nás má spíše rozházet než uchlácholit. Jde právě o to vzrušení, rozrušení, rozechvění – to je důležitější dokonce i než to, jestli básni rozumíme, či ne“ (A2 14/2008). Oba odkazy – Hrušky kritika i básníka – souzní s charakterem této přesvědčivé a citlivé monografie. Odkrývá nejen dílo Karla Šiktance, ale i to, jak je možné poezii propadnout a tuto zkušenost sdílet.

 

© Anna Vondřichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložil: JMH, 03.03.2011 10:26
Hruška, Petr: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc
A proč ne?
Vložil: pro, 03.03.2011 09:26
Hruška, Petr: Někde tady. Český básník Karel Šiktanc
kniha měsíce? fakt?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 4721x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce