Škvorecký, Josef: Jak je ve větě člověk

Škvorecký, Josef
Jak je ve větě člověk

recenze beletrie česká

Prozatím poslední (v pořadí již 39.) svazek spisů Josefa Škvoreckého, v jejichž vydávání v posledních letech pokračuje nakladatelství Books and Cards, představil čtenářům vzájemnou korespondenci, kterou Škvorecký dlouhá léta vedl s Janem Zábranou. Tyto blízké přátele navždy rozdělily následky okupace tehdejšího Československa v srpnu 1968.

Jak je ve větě člověk
Josef Škvorecký: Jak je ve větě člověk (Dopisy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany), Praha, Books and Cards, 2010, 288 s.

Prozatím poslední (v pořadí již 39.) svazek spisů Josefa Škvoreckého, v jejichž vydávání v posledních letech pokračuje nakladatelství Books and Cards, představil čtenářům vzájemnou korespondenci, kterou Škvorecký dlouhá léta vedl s Janem Zábranou. Tyto blízké přátele navždy rozdělily následky okupace tehdejšího Československa v srpnu 1968.

Dopisy, které si spolu oba autoři v mezidobí let 1963 až 1984, kdy Zábrana předčasně zemřel, vyměňovali, představují zprvu vhled do uvolňující se atmosféry počátku 60. let, po níž následovala etapa tzv. Pražského jara a mrtvolný stav nastupující a bytnící normalizace.

Před čtenářem nejprve defilují jména a události, společní přátelé a známí, rozpracovaná díla i sdělení čistě osobního charakteru orámované plány a do jisté míry i očekáváním. Zlom nastal v podobě intervence armád spřátelených zemí. Škvorecký počátkem následujícího roku přijal nabídku hostovat v Torontu na tamní univerzitě a tento pobyt mu československé úřady svým dalším přístupem de facto proměnily v emigraci. Duch korespondence se začíná znatelně měnit.

Zatímco Škvorecký se seznamuje s možnostmi a úskalími, které nabízí život ve svobodné zemi, jeho přítel začíná narážet na zavřené dveře, obstrukce a cenzuru. V době, kdy Škvorecký rozjíždí se Zdenou Salivarovou 68 Publishers, Zábrana počítá, kolik jeho překladů skončilo ve stoupě. „Tady je prostě lavor vzduchoprázdna, vývěva nadobro, až do hořkého konce (…),“ konstatuje Zábrana v jenom z dopisů z roku 1971.

Na Škvoreckého nabídku, aby přispěl některým ze svých překladů (Doktor Živago), však Zábrana reaguje odmítavě. „(…) já velice dobře chápu, že ozon de la liberté je opojný a že člověk hodí za hlavu všechny přebytečné a vskutku nesmyslné starosti, ale zatím se nedá nic dělat, rozdíl je ten jediný, že Ty jsi tam, já tady, a s tím se nedá svítit. Přece bys nechtěl přihlížet, jak lidé riskují nebezpečí totálního existenčního zničení, s tou krásnou lhostejností lidí, jimž zničení nehrozí," připomíná s odkazem na rodinu.

Zábrana, jehož rodiče prošli komunistickými kriminály, na vlastní kůži poznává, že étos socialismu s lidskou tváří, k němuž byl i tak skeptický, bere za své a společnost se v duchu Poučení z krizového vývoje rozděluje na ambiciózní či bezpáteřní a vyděděnce, na něž sice nečekají šibenice známé z 50. let ani mnohaleté tresty vězení, ale aspoň umlčení a vytěsnění.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na Zábranovy deníky, vydané poprvé počátkem 90. let pod názvem Celý život. Čtenáři obeznámení s tímto Zábranovým opus magnum se patrně neubrání tomu, aby korespondenci alespoň v některých chvílích nevnímali jako jejich rozvíjející a upřesňující nadstavbu. Skepse a existenční nejistota, které Zábrana pociťoval i s ohledem na svou rodinu, se stále více začínají promítat i do dopisů adresovaných tu přímo, tu skrze prostředníky za oceán. Dopisy se kvůli obavám z monitorování obsahu stále více podobají šifrovaným sdělením, která jen dokládají blízkost obou přátel. Dešifrování by pro většinu dnešních čtenářů nebylo bez precizně zpracovaného poznámkového aparátu myslitelné.

Kam korespondenci zařadit a jak ji v rámci díla obou aktérů vnímat? Možná více než o Škvoreckém, pod hlavičkou jehož spisů vyšla, vypovídá o Janu Zábranovi a o paralýze, kterou ona často skloňovaná normalizace postihla českou společnost. Není nezbytné vyznat se ve spleti zmiňovaných jmen, vztazích či dobových souvislostech, o nichž korespondence hovoří. Stejně tak není třeba orientovat se v množství autorů a knih, které svého času putovaly rozličnými cestami přes oceán, aby tu jednomu či druhému z adresátů vypomohly v práci či alespoň ulehčily „vyhnanství“.

Za zhola nejdůležitější aspekt celé knihy považuji vědomí sounáležitosti a společných vnitřních světů, které editoři tajemně vtělili do názvu svazku. „(…) a já Tě slyšel úplně stát vedle sebe a mluvit, to je fantastické, jak ve větě je člověk…,“ napsal manželům Škvoreckým Zábrana v roce 1973 v reakci na přečtení Miráklu. „Je to obrovská věc, prostě obrovská a všechno mělo cenu, i ta samota, i všechno, jestliže výsledkem je tohle…,“ dodává možná až euforicky, než bude opět stažen do ringu tichého zápasu, který přes třicet let sváděl s hlupci, již jej připravili o mnohé, nikoliv však o svobodu ducha.

 

© Jaroslav Soukup

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 5122x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce