Fiedorczuk, Julia

Fiedorczuk, Julia

rozhovor beletrie zahraniční

Nemožnost, anebo prostě jen neschopnost mluvit, je pro mě něčím velmi bolestným. Báseň ke mně pokaždé přijde ve formě nějaké velmi výrazné emoce, excitace, radosti, beznaděje, něčeho, o čem mám chuť vyprávět, tobě, sobě, všem.

 

Mlčení je součástí hovoru

RH: V jednom z rozhovorů jsi se odkazovala k Ridingové, k lekci mlčení, kterou jsi od ní dostala. Tvrzení se objevilo v rozmluvě o angloamerickém modernismu, který, a zde si dovolím citovat fragment tvé výpovědi, „doveden ke svému logickému konci, musí vést k mlčení“. Nechci zde trivializovat, ale mám pocit, že nadbytek logiky, nebo řekněme, podlehnutí její celkové převaze, nejčastěji vede k závěru, že v autě je nejdůležitější brzda. Proto se nechci ptát na cíl, ale na proces. Na jeho kvalitu. Přesněji řečeno, zdali nemáš pocit, že hovořit o nemožnosti mluvení je atraktivní, vysoce ryzí koketerie, ve své podstatě však může jít o intelektuální podvod, i kdyby pouze proto, že básník je jazyková bytost, a přestože by mohl souhlasit, dejme tomu, s kategorií nesrozumitelného, s tím, co se ve své podstatě nachází mimo jeho chápání, s řečmi o nemožnosti promluvit nevypadá příliš autenticky.
JF: Julia Fiedorczuková: Romane, Laura Ridingová opravdu umlkla (po roce 1938 přestala psát básně), takže v jejím případě nemůže být o koketerii ani řeč. Já si myslím, a několikrát už jsem o tom psala, že v básnickém stylu Ridingové byla předzvěst onoho odmlčení od samého počátku, takže její verše nemůžeš číst jinak než v kontextu ticha. A měla jsem pocit, a jsem o tom stále přesvědčená, že v případě Ridingové nejde o nějakou idiosynkrazii, ba přesně naopak, že ona se zásadním způsobem dotýká podstaty toho, čím byl modernismus, chápaný jako velmi ambiciózní projekt reorganizace celého symbolického univerza. Poezie takzvaného vysokého modernismu – ostudně to nyní bagatelizuji – chtěla vytvořit nový jazyk, jazyk, který by byl zbaven veškerých zvuků, falší a mnohoznačnosti. Přestože dobře víme, že je to nemožné. V jistém smyslu podstatu lidského jazyka určují právě ony nedokonalosti, na rozdíl od, řekněme, nějakého počítačového jazyka, nebo také způsobu dorozumívání se u mravenců. Snaha vytvořit čistý, a Ridingová by řekla: skutečný jazyk tedy musí skončit únikem mimo slova, protože jakmile začneme mluvit, okamžitě se objeví zvuk, chaos, nepochopení. To je bezvýchodná situace, o které toho bylo řečeno už tolik, že nejspíš neumím dodat nic, co by onu věc ukazovalo v nějakém novém světle.
„O čem není možno mluvit, je lépe mlčet,“ řekl kdysi Wittgenstein a jeho myšlenka místy nebyla vzdálena tomu, v co věřila Ridingová. Rozhodně existují situace, kdy by bylo slušnější mlčet, tím spíše, pokud měřítkem je více či méně abstraktní „pravda“. Tato úvaha mě nějakou dobu provázela. To je ovšem ideální řešení, které je hodné světice, volba, kterou, alespoň nyní, nedokážu realizovat. Jsem až příliš ponořena do světa a je až příliš mnoho věcí, o kterých toužím, nedokonale a hlučně, hovořit. Proto jsem také v Kyslíku napsala, že „ještě stále nejsem připravena mlčet“. Ta kniha je ostatně v jistém smyslu snahou o zúčtování s modernistickou tradicí, s těmi všemi nemožnostmi a s beznadějí, která je doprovází. Nad Kyslíkem se vznášejí dva velcí duchové: duch Ridingové a duch Poundův. Říkám jim: Děkuji. Ale zároveň říkám: Odejděte.

- Napadá mě myšlenka, že já sám bych se odmlčel už dávno. Jenže mlčet je nudné. To se týká předchozí otázky, kdy jsem přemýšlel, kolikrát lze opakovat gesto utichnutí, aniž by se vyčerpalo. Aniž by nebylo nudné. Chtěl jsem se ale zeptat, jestli ona zkušenost, že nelze mluvit, pro tebe bývá bolestná u tvého vlastního psaní. Jak se k tomu stavíš ty sama?
- Nemožnost, anebo prostě jen neschopnost mluvit, je pro mě něčím velmi bolestným. Báseň ke mně pokaždé přijde ve formě nějaké velmi výrazné emoce, excitace, radosti, beznaděje, něčeho, o čem mám chuť vyprávět, tobě, sobě, všem. To je nejspíš ono proslulé libidální jazykové podloží. (smích) Když však vzniká hotový text, tyto emoce jsou najednou ochočené, zklidněné, pokulhávají. Každá báseň je svým způsobem kompromis. Kdyby se mi někdy v životě podařilo napsat lyrický útvar s takovým emotivním nábojem, jako například Griegův koncert a-moll, anebo některé písně od Björk, poté bych samozřejmě mohla umlknout. Jako Laura Ridingová. Anebo jinak: Kdyby se dalo hovořit za pomoci tance, raději bych tančila než psala.
To však bohužel nelze, posílám tedy ty své nedokonalé zprávy – dopisy v zelených lahvích, které házím do moře, čímž ho možná nenávratně znečišťuji, ale nemůžu si pomoci. Občas někdo takový dopis vyloví a přečte si ho. Občas láhev okamžitě zahodí. A někdy se ukáže, že text dopisu vybledl, že nezůstalo nic kromě čistého papíru… a v tu chvíli je to mlčení, ale toto mlčení je přeci součástí hovoru.

- A když už máš mluvit, tak o čem?
- Odpovím ti stejně, jako jsem kdysi odpověděla Jakubovi Winiarskému: O lásce a smrti. (smích) A především o lásce. Vůbec si teď nedělám legraci, a kdybychom měli víc času a místa, ráda bych toto téma rozvedla, možná bych se dokonce zcela beze studu odkázala na svatého Pavla. A na Slavoje Žižka. (smích)

- Kvalitu knihy určuje nejen to, co v ní je, ale také to, co by v ní, za určitých okolností, mohlo být, a co v ní chybí. Dokážeš zamítnout to, co tě pronásleduje, co se ti snaží do básně vměstnat, ty však víš, že by to bylo příliš snadné? Co to je? Kdy a před čím se vzdáváš vlastních možností?
- Mám pocit, že se velmi důsledně snažím vyhýbat podnětům vyznání. Podle mého jde o jistý způsob sebedisciplíny, krocení ega. Přesvědčuje mě o tom Eliotův názor – modernismus se vrací jako bumerang –, že zajímavá je pouze taková báseň, která má smysl i mimo kontext autorova osobního života a jeho individuálních emocí. Ostatně není vyloučeno, že se někdy v tomto ohledu trochu až moc zdokonaluji.

- Cyril Connolly napsal, že literatura není útěk od života, ale v jeho hlubiny. To se mi líbí, proto jsem se tě chtěl zeptat, přičemž další podrobné zkoumání lyriky jako druhu eskapismu spíše ponechme stranou – je ti toto tvrzení blízké?
- Neskutečně blízké, ostatně jsem o tom mluvila, když jsem odpovídala na tvé předchozí otázky. A hned ironicky dodám, že toto ponoření se do života bývá tak hluboké, že se občas dotýká smrti… Ale přece tu teď nebudu mluvit o Blanchotovi. Žádný eskapismus, ale přesně naopak – konfrontace s tím neobtížnějším. S nicotou. S touhou. Tak chápu etický rozměr literatury, a v něm také, což je digrese, takové formy literatury, které bývají podezřívané z jisté formy estetického eskapismu, jako například poezie Andrzeje Sosnowského, která je podle mého názoru hluboce etická. Ale pokud tento klíčový problém ponecháme stranou, ano, věřím, že literatura je, že může být skokem do víru života. Odmítnutím pohodlného přijetí statutu quo. Já vlastně neumím žít jinak, než že přemýšlím a mluvím o tom, co prožívám, čtení a psaní je pro mě tedy jednoduše způsobem prožívání toho času, toho okamžiku, který mi osud nadělil. Nejsem, alespoň ne v této životní etapě, typ, který se ubírá k meditaci. Kdybych měla vstoupit do řádu, určitě bych si nevybrala kontemplativní řeholi. (smích)

- Od první sbírky se ve tvých básních opakují jisté motivy: moře, slunce, ryby, řeka. V básni „Něco“ přímo píšeš: „Vyprávíme pořád ty samé příběhy.“ Možná je to obsese, možná ozdoba, to teď není až tak důležité. Chtěl jsem se zeptat, zdali teď, po čtvrté knize, prozatímní „já“ podlehne změně, projde transformací?
- Ano. Kyslík považuji za uzavření jisté etapy hledání. Samozřejmě, že některé z mých obsesí jsou natolik stálé, že s nimi nikdy nepřestanu pracovat: mám teď na mysli otázku biologické přirozenosti lidských bytostí, naší existence na pomezí hmoty a jazyka, stejně jako osobitého vyhnání z prosté reality těla, které způsobuje, že (řečeno jazykem psychoanaýzy) v nás otevírá propastnou touhu. A právě to jsou ty příběhy, které neustále dokola vyprávíme. Na jakési základní úrovni jsme se pokaždé potýkali s týmiž, nejspíše neřešitelnými dilematy.
Ale pokud jde o jazyk, o průzkum jistého, dosti konkrétního básnického území – souřadnice tohoto území jsem zhruba popsala výše –, cítím, že cosi skončilo. Budu si muset začít hledat nějaké nové cesty. A novou společnost.

- Zadura kdysi řekl, že v první sbírce občas najdeme vady či různé nedostatky, sbírka pokulhává na úrovni techné, když to tak zestručním, zato však je, hmm… natolik neotřepaná, že se o tuto originalitu básník potom snaží po celý zbytek života a ne vždy ji opětovně získá. Podle mého názoru měl pravdu, ten postoj je mi blízký, a poměrně se liší od dosti populárního, zároveň však povrchního názoru, že každá další kniha je jakýmsi plusem, hodnotou ve sloupečku, přičtením. Jak to vidíš ty? Píšeš, protože hledáš, nebo toužíš po znovunabytí?
- To je zajímavá myšlenka. Debut je experiment, který se buď povede, nebo ne. Souvisí s tím určitý druh spontaneity. V jistém smyslu vsadíš všechno na jednu kartu. A potom, potom možná člověk může pocítit jistý druh nátlaku, aby v onom experimentu pokračoval. Já mám však pocit, že na to existuje jednoduchý recept, který spočívá v tom, že se nikdy naplno neidentifikuješ s rolí „básníka“. Že pokaždé začínáš všechno pěkně od začátku. Potom je v jistém smyslu každá další kniha debutem. Moje další kniha určitě bude debutantská. (smích)

- „Přivlastnili jsme si nové slovo boson,“ píšeš v básni s názvem „Další zlom v dějinách lidskosti“. V „Pevninách a oceánech“, které najdeme v předcházející sbírce, se objevila věta: „A dávný čas země je vyjádřen čísly tak zneklidňujícími, / že jejich odhalení změnilo běh lidského myšlení“, a tvůj komentář k básni „Divadélko“ na stránkách BL (Biuro Literackie – pozn. překl.) začíná otázkou: „Co cítí takzvaný průměrný člověk, který stojí tváří v tvář objevům současné fyziky?“ V rozhovorech se zmiňuješ o teorii superstrun či darwinismu. Je mi to blízké a jsem přesvědčen, že moderní věda otevírá současné lyrice netušené obzory, přestože básníci ho zřídkakdy využívají. Nechtějí? Neumějí to? Anebo je zkrátka spojení literatury s fyzikou či astronomií nemožné? Já si myslím, že to možné je, zároveň však beru v potaz slova Paula Diraca: „Ve vědě se snažíme způsobem, který pochopí všichni, hovořit o něčem, o čem nikdo předtím neměl ani ponětí. V poezii je tomu úplně naopak.“ Aforistické, samozřejmě, ale to mě jistým způsobem povzbuzuje, tebe ne?
- Ne, vůbec ne. Ono rozpolcení na dvě kultury, dva druhy subjektivity nebo pochopení, na „exaktní“ a „humanitní“, považuji za naprostý omyl. Nabokov hovořil o „vášni vědce“ a „přesnosti umělce“. Souhlasím s ním. Nejvýtečnější umělci – Darwin! – byli básníky, a básníci tráví život v hledání „skutečného slova“, le mot juste (to je, myslím, Flaubert). Existují také okrajové případy. Svedenborg. Nikola Tesla. Anebo takový von Uexküll, tvůrce biosémiotiky.

- Mluvíme spolu u příležitosti vydání antologie Básníci pro nové století, zeptám se tě tedy na debuty. Ať už se budeme pohybovat v rozmezí deseti let, abychom zůstali u našeho projektu, anebo klidně v rozmezí dvaceti let, abychom zůstali v současnosti. Jaké debuty pro tebe byly důležité?
- Radši bych žádné konkrétní tituly nejmenovala. Mé literární choutky jsou ostatně dosti proměnlivé. Když se ptali Ashberyho na jeho oblíbené básníky, tenkrát odpověděl: „tento týden mám nejraději...“ Chceš teda vědět, koho mám nejradši tento týden? (smích)

- Poslední otázka. Nedávno jsem si v Elzenbergově knize přečetl, že psaní zabírá tu část času, kterou by člověk mohl věnovat přemýšlení, a tak si říkám, že něco na tom bude. Co myslíš?
- S tímto tvrzením rozhodně nesouhlasím. Já přemýšlím především tehdy, když píšu. A nejspíš právě proto píšu, abych intenzivněji a systematičtěji přemýšlela.

 

© Roman Honet (překlad upravené verze: Bára Gregorová)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a básnířky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3068x

Inzerce