Bıçakçı, Hakan: Rüya Günlüğü

Bıçakçı, Hakan
Rüya Günlüğü

recenze beletrie zahraniční

Druhý román mladého tureckého autora Hakana Bıçakçıho o překladateli, jenž ztrácí kontrolu nad svými sny i životem, přečte člověk doslova jedním dechem. Za použití úsporných literárních prostředků a bez zbytečných odboček buduje autor poctivý thriller, za nějž by se nemusel stydět ani Roman Polanski.

 

Když jsou sny mocnější než život
Hakan Bıçakçı: Rüya Günlüğü (Snový deník), Istanbul, Oğlak, 2003, 150 stran

„Celý život trávíme tím, že kontrolujeme sami sebe.“ Hakan Bıçakçı

„Sen je druhý život,“ napsal Nerval v úvodu své Aurelie. Jenže co když se tento druhý život začne stávat reálnějším než náš první život? Co když se někdo jiný zmocní tohoto druhého života a my jen bezradně přihlížíme, jak pohlcuje život, který jsme vždy považovali za ten jediný pravý a skutečný?

Haluk je obyčejný mladý muž, který žije v jednom z těch anonymních, uniformních činžáků, jaké po desetitisících zaplavily třináctimilionovou megalopoli Istanbul. Nemá žádné stálé povolání – přivydělává si překlady článků pro ekonomický časopis – ani žádné velké ambice či koníčky. Volný čas tráví se svou přítelkyní Selin, tu a tam se sejde na pivo s několika kamarády, večer bez většího zájmu sleduje televizi. Životem se spíš nechá unášet; světu nevzdoruje, nevykládá ho, nesnaží se ho ovlivnit. Jediné, co je na něm zvláštní, jsou jeho sny. Sny o lidech, jež nikdy neviděl, o místech, kde nikdy nebyl, a přitom sny nesnově logické, jasné, reálné. Jako by v nich žil paralelní život. Má v nich jiné kamarády, s nimiž se schází na pivo, jinou přítelkyni, bydlí v jiném, zrovna tak fádním činžáku. Za své sny se stydí, před Selin je tají, a zároveň je každou noc netrpělivě očekává. Při zdvořilostní návštěvě u nového nájemníka v činžáku náhodou zjistí, že jeho nový soused, profesor, má zálibu ve zkoumání snových prožitků, a svěří se mu. Na profesorovo doporučení si pak začne vést deník, kam si sny zaznamenává. Díky různým drobným náhodám a postřehům postupně zjišťuje, že se mu v noci nezdají jeho sny, ale vidí výseky ze života svého souseda Nejata, bydlícího o patro níž, a že Nejat zase vidí jeho sny. „Jeho skutečnost byla mým snem a můj sen jeho snem… A navíc jeho skutečnost patřila jemu, moje skutečnost mně…“ (s. 117).

Hakan Bıçakçı se od své prvotiny – Romantik Korku (Romantický strach, 2002) začal orientovat výhradně na nepříliš rozsáhlé, dějově sevřené prozaické texty s hororovými a fantaskními prvky. Řada motivů, jež autor využívá, je pro žánr psychologického thrilleru (filmového i literárního) poměrně běžná: podivný venkovský motel v Romantickém strachu, hrdina, který se probudí v neznámém domě a trpí amnézií ve Volném čase (Boş Zaman, 2004), podivný byt plný divných hlasů, kam se uzavřel skladatel v Šachtě (Apartman Boşluğu, 2008)… V tomto ohledu ani ve vlastním zpracování příběhu Hakan Bıçakçı příliš nevybočuje a inspirace dnes již klasickými filmy i literaturou tohoto ražení (Poe, Hitchock, Polanski, S. King aj.) je víc než patrná. V turecké literatuře jsou však jeho romány spíše novátorské. Žánr hororu, thrilleru či sci-fi začala naplno využívat až mladší spisovatelská generace posledních 10–15 let. Bıçakçı používá krátké, často úsečné věty, kapitoly zřídkakdy přesahují čtyři či pět stran a autorova turečtina je velmi současná, hovorová – zde je možno spekulovat o vlivu jazyka reklamní branže, kde Bıçakçı pracuje. Děj není příliš košatý, má však rychlý spád a od prvních řádku čtenáře doslova vtáhne do knihy. Nejde o prvoplánovost brakové literatury: přes zdánlivou přímočarost a úspornost je patrné, že Bıçakçı strukturu románu pečlivě promýšlel. Napětí vyplývá spíše ze stísněné atmosféry činžáku a hrdinových halucinačních stavů než z akčních scén či nějaké překombinované zápletky.

Ačkoliv jedním z hlavních témat románu je kolísání mezi snem a realitou, autor nikdy zbytečně nesklouzává k dlouhým filozofickým úvahám či psychologizování. Raději použije krátkou, mimořádně úspornou větu, přesto však významově obsáhlou a naznačující další metaforické roviny románu (činžák jako hrdinovo nevědomí). Na rozdíl od běžných thrillerů nesměřuje román k nějakém překvapivému rozuzlení. Autor ponechává konec poměrně otevřený a „nedramatický“, ač se rozhodně nejedná o happy end. Román působí nesmírně vizuálně a v dialozích zcela věrohodně – při menších úpravách by se dal takřka okamžitě použít jako filmový scénář. Jeden příklad za všechny: scéna, kdy hlavního hrdinu (těžko říct, zda v „realitě“, či ve „snu“) vezou lékaři dlouhými chodbami nemocnice na lehátku a drnčení koleček po kachličkách ustává na koberci v jedné z místností, která se ukáže být bytem jeho souseda, je stejně vizuálně působivá jako obdobná scéna chlapečka jedoucího na traktůrku chodbami hotelu v Kubrickově Osvícení.Nicméně v řemeslné poctivosti románu se skrývá i jisté úskalí: nepůsobí uměle, ani dojmem, že by autor někde přímo opisoval, přesto má čtenář odkojený filmovými i knižními psychologickými thrillery u řady pasáží jakési tušení, že něco podobného už někde musel vidět či číst. Není to kniha, k níž by se člověk opakovaně vracel; jako osvěživé, inteligentně napsané a napínavé čtení na páteční večer lze však román vřele doporučit. Lze jen doufat, že si ji povšimne i šikovný scenárista a režisér a udělají z ní neméně napínavý a chytrý film.

 bicakci

© Petr Kučera

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2886x

katalogy

Inzerce