Japonská literatura zapouští pozvolna kořínky i na zdejším, pohříchu konzervativním a k novotám nedůvěřivém čtenářském trhu. To je dobrá zpráva a značnou zásluhu na ní má i Knižní klub, který do svých edičních plánů pravidelně zařazuje už i současné tituly z této jazykové oblasti. Odvážně, jistě riskantně a zdá se, že i náhodně, namátkou. Tak po sérii velmi zajímavých, inovativních hororů různých japonských autorů přišla poprvé řada i na Mijuki Mijabe.

Zdánlivou logiku tato volba má. Mijabe je jednou z nejpopulárnějších japonských autorek, má na kontě na padesátku titulů a již roky provozuje zručný žánrový slalom. Leč co se zdá jako doporučení, může z druhé strany i budit ostražitost, až varovat (podobně jako druhdy samolepky na hudebních CD, někoho lákající, někoho však odrazující slovy: Znáte z reklamy na TV Nova...). Čerstvá padesátnice Mijabe onu téměř padesátku románů vytvořila za 25 let, co píše. Některé z nich jsou detektivky, jiné thrillery, píše fantasy i science fiction, díla se sociální tematikou, historické romány, literaturu pro mládež, druhotně fušuje i do anime... Doporučení? Jak pro koho... Někdo, kdo to jako doporučení vidí, Knižnímu klubu nakukal, že Mijabe by stála za překlad (a z jejího rozsáhlého díla právě tento nevelký, raný román), a z Šepotu se stala jedna ze slabších položek v narůstajícím japonském portfoliu nakladatelství.

Renesanční autorka vpletla do této knihy téměř všechny žánry, jimž se věnuje – snad kromě historického. Leč přihlédneme-li k tomu, že román se zabývá i některými specifiky japonských tradic, jež determinují počínání postav, pak vlastně nevynechala ani ten.

Primárně jde o „mystery“ či „suspense“ (nejsou na to v našem jazyce žel adekvátně výstižné termíny), které v tvorbě Mijabe převládají, s lehkým přesahem do neškodného hororu. Hlavní postava však tón knihy naladí poněkud juvenilně. Je to šestnáctiletý chlapec, mimovolný pátrač po příčině záhadných úmrtí tří mladých žen. I když má kniha více vypravěčských rovin, především jeho očima sleduje čtenář děj. Bohužel však Mijabe zjevně zamýšlela napsat knihu pro všechny, což zároveň znamená koneckonců pro nikoho. A tak Mamoru Kusaka je puberťák jen věkem, avšak v podstatě už žádnou další charakteristikou, natožpak hlubším vykreslením. To by pak vznikl o dost jiný román. Takto, ač hlavní postava, je víceméně zaměnitelným statistou.

Autorka je bezpochyby řemeslně zručná. Protáhne hrdinu dostatečně zajímavou a umně zkonstruovanou zápletkou, podstrčí jemu i čtenáři hrst nápomocných či naopak zavádějících vedlejších motivů a zvratů, které nedovolí knihu odložit, ba ani se u ní nudit. A kdyby to snad hrozilo, okoření poslední desítky stránek špetkou téměř nadpřirozena. Všechno umí, ale obeznámenější čtenář si u každé ingredience připomene, že zná autory, už i japonské, kteří každou z oněch složek zvládají lépe i proto, že žánrově čistěji. Narážím samozřejmě především na J-Horror, což je zkratka, jaká se ustálila na západním trhu pro japonský filmový horor, který před pár lety nechal celý Hollywood s pusou dokořán, ale protějšek ta vlna našla i v literatuře, když se v Japonsku zrodilo několik výrazných talentů, z nichž některé známe i u nás. Mijabe do té vlny přímo nepatří, ale reflektuje ji a těží z ní. K její výjimečnosti se tím bohužel o moc nepřiblíží. U zámořského čtenáře jí jistě nahrává samotné zasazení románu do exotických reálií, jež jsou samy o sobě mysteriózní. Avšak onu nadstavbu, kterou do svých děl vkládají vyhraněnější autoři, zahuštěnou atmosféru, neotřelé nápady na hranici bizarnosti a hrůzu, která se v hororech (a přidružených žánrech) díky Japoncům konečně zase po dlouhé době objevila, u ní v uspokojivé míře nenajdeme. Šepot je uvařený jako podle receptů ze spolehlivé, ale ničím neozvláštněné kuchařky, podle níž kvedlají zruční západní komerční autoři. To jistě není málo, ale na očekávání, jaká klademe na u nás stále ještě vzácného hosta z japonského písemnictví, taky ne dost.