Francouzský spisovatel afghánského původu Atík Rahímí ve svých knihách úspěšně propojuje své evropské vzdělání s tradicemi Afghánistánu.

Atík Rahímí se narodil roku 1963 v Kábulu. Po afghánské válce a sovětské okupaci odchází do Pakistánu, odkud prchá do Francie. Na pařížské Sorboně vystuduje literaturu a po získání doktorátu se zabývá natáčením dokumentárních filmů. Psaní se začíná věnovat ke konci 90. let. V roce 2000 vydává svou prvotinu Terre et cendres (česky jako Země a popel, v překladu A. a E. Lukavských vyšlo v nakladatelství Mladá fronta, 2002). Kniha se okamžitě stala bestsellerem a její filmová adaptace získala v roce 2004 na festivalu v Cannes v sekci Un Certain Regard cenu Prix du Regard vers l’Avenir. Pak následovaly další romány psané v perštině, které ale vyšly i francouzsky: Les Mille Maisons du rêve et de la terreur (Tisíc domů snu a hrůzy) v roce 2002 a Le Retour Imaginaire (Pomyslný návrat, česky nevyšlo) v roce 2005. Za zatím poslední publikovaný román Syngué sabour : Pierre de Patience (Kámen trpělivosti; začátek názvu je transkripcí arabského výrazu pro tento magický předmět) obdržel v roce 2008 prestižní Goncourtovu cenu. Napsal ho ve francouzštině, protože prý potřeboval o afghánských tabu vyprávět v jiném jazyce než mateřském.

Tisíc domů

V perštině znamená pojem „tisíc domů“ labyrint. Podle stejného klíče je napsaný i Rahímího román Tisíc domů snu a hrůzy, jehož příběh se odehrává v období afghánské diktatury. Autor nenaznačuje, zda jde o prosovětskou diktaturu v 70. letech, nebo o vládu talibanu v letech 90. Celé společnosti vládne strach, platí zákaz vycházení a každé porušení kázně je tvrdě trestáno. Afghánec Farhád ale zákaz vycházení poruší, zastaví ho vojáci, legitimují ho a potom surově zbijí. Farhád totiž nezná heslo, které umožňuje v době zákazu vycházení opustit dům a pohybovat se venku. Má ale štěstí: zachrání ho mladá vdova Mahnáz, která ho ukryje u sebe doma. Dokonce mu zajistí i kontakt s matkou, jež o Farhádovi od jeho zmizení nevěděla, a tím mu dopomůže i k útěku ze země.

Atík Rahímí detailně popisuje horečnaté představy, které zcela ovládají Farhádovu mysl. Poté, co ho vojáci zbili, je vážně zraněný, blouzní, má silnou horečku. Nevracejí se mu pouze vzpomínky na dětství a na dědečka, který mu vyprávěl prastaré báje a učil ho o starých afghánských tradicích a rituálech. Vzpomíná na svého přítele, odpůrce režimu, jenž utekl z Afghánistánu. Kvůli němu ho taky vojáci zastavili a zkopali. Zároveň se mu realita prolíná se snem, slyší hlasy chlapce, který ho nazývá otcem, vidí různé postavy, vybavují se mu horečné obrazy. Přitom má jen jedinou touhu, ochránit svou duši před démony a utéct od Mahnáz zpět matce. Všechny tyto představy se mu stále dokola honí v hlavě, on mezi nimi bloudí jako v labyrintu. Stejným bludištěm je pro něj i Mahnázin dům.

V knize Tisíc domů snu a hrůzy spojuje Atík Rahímí prastaré afghánské mýty, tradice a pověry s krutou realitou Afghánistánu. Líčení psychických stavů muže na pokraji nervového zhroucení je jakousi alegorií života Afghánců za dob diktatury, Rahímí tak nepřímo popisuje politický útisk, represe a snahu zejména univerzitních studentů po reformě.

Pro českého čtenáře, jemuž by mohlo působit problém porozumět jiné kulturní realitě a složitému úseku afghánských dějin, je šikovnou pomůckou poznámkový aparát: veškerá zmíněná božstva či popisované rituály jsou na konci knihy v poznámkách důkladně vysvětleny.

Celý román působí značně temně, až děsivě. Krutost realisticky zobrazené skutečnosti autor v textu umocňuje tím, že využívá krátkých vět. Příběh i jeho podání má tak silný náboj, že i po dočtení poslední stránky zůstává Atík Rahímí a jeho svědectví čtenáři hluboko pod kůží.