Atík Rahímí: Tisíc domů snu a hrůzy
Rahímí, Atík: Tisíc domů snu a hrůzy

Atík Rahímí: Tisíc domů snu a hrůzy

Jsem mrtvý. Mrtvý, dokonce ještě předtím, než jsem skončil pod botami vojáků. Hrob mi rozdrtil žebra. Vyzvracel jsem duši. Andělé smrti přišli do mého hrobu, se svými odpornými černými tvářemi, hustými kníry a vysokými botami. Zbili mě pažbou kalašnikovů. Jsem mrtvý. Na hřbitově ležím vedle dítěte, které mě nepřestává volat: „Otče, vstaň! Tentokrát jsem vzhůru. Ty jsi taky vzhůru!“

„Jak se jmenuješ?“
Jako bych to neměl napsané v občance, pomyslel jsem si, ale přesto jsem důstojníkovi odpověděl:
„Farhád.“
Důstojník porovnal můj obličej s fotkou v občanském průkazu.
„Jméno otce?“
„Mirdád.“
„Kolik je ti let?“
„Narodil jsem se v roce 1337.“
„Nejsem slepý. Je to tu napsané. Ptal jsem se na tvůj věk.“
„Musím to spočítat, každý rok se to mění.“
Důstojník čekal, až to spočítám, a oba jsme mlčeli. Proč jsem hrál tuhle hru? Kdoví. Mladická nerozvážnost! Důstojníkův hlas, jeho vykouřený dech a pach cigarety zaplnily temnotu ulice.
„Co děláš venku v tuhle hodinu?“
Zasalutoval jsem, jako to dělají vojáci, sklapnul jsem podpatky, přiložil jsem si pravou ruku nad obočí a řekl jsem:
„Pane, nevyšel jsem z domu, ale vracím se tam.“
„Velitel píchá tvou mámu!“


Jsem mrtvý. Ten pach bahna mi říká, že jsem mrtvý. Není snad řečeno, že „Bůh vzal hlínu, aby stvořil člověka a vdechl mu život“?
Jsem mrtvý a obrácený v prach. Jsem mrtvý, zbitý dvěma vojáky. Nebo možná zastřelený. Každopádně nejsem ani ve snu, ani v moci džinů, jsem mrtvý a všechno, co vidím, je popsáno v Knize mrtvých.

Dědeček říkal, že podle Damolláha Sajjida Mustafy – který se dovolával učení imáma Ghazzálího – se duše ve chvíli smrti, než nadobro opustí tělo, úplně celá soustředí do srdce. V tomto okamžiku váha duše stlačí hruď umírajícího a jeho jazyk ztuhne. Ostatně nevšiml sis, že když člověk dostane ránu do hrudi, ztratí dočasně hlas?

Ano, jsem už mrtvý a pohřbený. Jsem na rodinném hřbitově, možná ležím – kdoví? – vedle svého otce, anebo spíš vedle dítěte a jeho matky. Damolláh Sajjid Mustafá řekl dědečkovi, že jakmile se mrtvý ocitne pod zemí, uvidí nejdřív své sousedy na hřbitově a teprve pak příbuzné, kteří umřeli před ním.
Kdoví? Možná mi přijde naproti dědeček. Přijde, určitě přijde a řekne mi:
„Tak už věříš slovům Damolláha Sajjida Mustafy? Neříkal jsem ti snad, že povídal: Na opilce a zkaženého člověka čekají v hrobě strašní andělé s černou tváří. Anděl smrti se takto obrací na nebožtíka: Zatracená duše, odejdi z této tělesné schránky a podřiď se hněvu Pána. Anděl namíří na duši kopí, smočené od soumraku věků v jedu a plamenech pekelných, a duše letí všemi směry jako kapička rtuti. Ale andělovi smrti uniknout nemůže. Přichází jiní andělé a donesou duši k nebesům. Bůh nařídí, aby bylo prostopášníkovo jméno zapsáno do pekelné knihy. Pošle duši zase zpátky na zem, aby se vrátila do nebožtíkovy tělesné schránky. A právě tehdy přijdou do hrobu andělé Ankar a Nakír a ptají se mrtvého:
,Řekni nám, jaký je tvůj Pán? Jaké je tvé náboženství? Kdo je Muhammad?‘ Zkažený člověk na každou otázku odpoví: Nevím. Bůh tedy řekne andělům: ,Mé stvoření lže. Rozložte mu u nohou ohnivý koberec a otevřete bránu do pekla, aby okusil jeho žár a plameny!‘ Pak začne hrob stlačovat nebožtíkovi tělo, až mu rozdrtí žebra…“
„Bratře, vstaňte, pojďte domů!“
Je to anděl smrti, nebo má sestra? Cítím její teplé ruce na šíji. Po zádech mi přeběhne mráz. Chvěji se i uvnitř – bolestí, zimou, chladem hrobu, chladem smrti.

Anděl smrti – nebo má sestra – mě zvedne. Její vlasy mi zakryjí oči. Všechno se začne točit. Cítím, jak mi uniká duše. Něco ve mně začne vřít, jako voda, nebo spíš rtuť, stoupá mi to do krku, tryská ven. Opět se nořím do bahna.

Hrob je ještě temnější než noc.


Klečím na zemi, ruce mám za hlavou. Voják mi prohledal kapsy. Vzal mi občanku a studentskou kartu. Vrátil se k džípu a podal doklady osobě, která seděla vepředu. Prohodili pár slov a voják zakřičel:
„Pojď blíž!“
Měl jsem pocit, že má kolena prošla asfaltem a zabořila se do země.
Nebyl jsem schopný vstát.
„Jsi hluchý? Vstaň! Pojď blíž!“
Odtrhl jsem se od země, dokonce jsem udělal krok vpřed. Ale zase jsem tam zůstal stát jako balvan. Těžký a nehybný.
„Rozumíš tomu, co říkám? Pojď blíž!“
Voják začal řvát. Jeho hlas zaplavil celou ulici. Ulice se zatřásla. Nebo to bylo možná mé srdce. Připadalo mi, že jsem se stal stéblem slámy, které se žene ve větru k džípu. Důstojník sedící vepředu s mými papíry v ruce mi namířil baterku přímo do obličeje. Zavřel jsem oči, oslepilo je prudké světlo. Ale zlostné důstojníkovo hulákání je zase hned otevřelo.
„Jak se jmenuješ?“


Jsem mrtvý. Mrtvý, dokonce ještě předtím, než jsem skončil pod botami vojáků. Hrob mi rozdrtil žebra. Vyzvracel jsem duši. Andělé smrti přišli do mého hrobu, se svými odpornými černými tvářemi, hustými kníry a vysokými botami. Zbili mě pažbou kalašnikovů.

Jsem mrtvý. Na hřbitově ležím vedle dítěte, které mě nepřestává volat:
„Otče, vstaň! Tentokrát jsem vzhůru. Ty jsi taky vzhůru!“
Dědeček říkal, že podle Damolláha Sajjida Mustafy – který se v této souvislosti dovolával učení ctihodného Sajjida ibn Zubajr – když člověk umře a dostane se do očistce, spatří svoje děti – ty, které umřely před ním – ale jsou si vzájemně cizí, jako kdyby otec přišel z jiného světa.
Měl jsem tedy dítě?


Proč mi anděl smrti lije stále vodu na obličej? Je to snad další mučení nebožtíků? Kniha mrtvých se však o tom vůbec nezmiňuje! Je to určitě anděl smrti, který mě chce udržet v bdělém stavu, abych plně pocítil bolest a rány na duši.

Otevírám oči. Vidím tvář dítěte a tvář anděla. Za nimi zahlédnu otevřené dveře. Na druhé straně dveří ani oheň, ani peklo. Možná jsem nebyl až tak zkažený. Vlastně můj jediný hřích byl alkohol. Nikdy jsem nikoho nezabil.
Ne, to, co jsem udělal, není důležité. Hlavní je, co jsem neudělal. To je další lekce Damolláha Sajjida Mustafy. Nemodlil ses. Nešel jsi na pouť do Mekky. Nedal jsi almužnu… Nebyl jsi ve svaté válce! Nejsi ani rází, ani šahíd!
Patřím tedy k neznabohům. Je správné, že mě andělé smrti ještě nezavedli do sedmého nebe a že mé jméno nebylo ještě zapsáno do pekelného seznamu.

Anděl smrti mi lije vodu do úst. Hlavně se té vody nesmím napít. „Kdyby ti přišli nabídnout vodu, až budeš v hrobě, hlavně ji nesmíš přijmout.“ Dědeček převzal tuto tradici od Damolláha Sajjida Mustafy a nahlas se jí dovolával na babiččině hrobě, v den jejího pohřbu, s nadějí, že to uslyší:
„Lásko, která ležíš bez života! V hrobě budeš krutě trpět žízní! Ale dej si pozor! Satan se ti ukáže s číší vody. Bude ti šeptat do levého ucha: ,Jestli se chceš napít vody, řekni nejdřív, že tě nikdo nestvořil!‘ Když tahle slova nevyslovíš a odmítneš se napít, zaútočí znovu a tentokrát ti zašeptá do pravého ucha: ,No tak, pij!‘ Dej si pozor! Ó má lásko bez života! Kdyby ses napila vody od satana, vyslovila bys taky jeho slova a řekla bys, že Ježíš je božím synem. Ó má lásko, ochraňuj se před satanem! Neposlouchej ho. Vylij jeho vodu na zem!“

Satanova voda je zkyslá a pálí mě v krku. Plivu ji. Bahno a temnota hrobu se mi derou do očí.


Ruce mi podpírají hlavu. Vřelé a laskavé ruce. Úzkostlivé ruce. Chvějí se.
„To jsi ty, matko?“
Pramen mateřských vlasů mě hladí po tváři. Něžně a poklidně.
„Bratře, jste vzhůru?“
To není moje matka. Kdo je to?
Navzdory bolesti otevírám oči. Nevím, jestli temnota přichází z noci nebo z vlasů. Dám hlavu trochu stranou. Za dlouhým pramenem vlasů objevím neznámou ženskou tvář a o kousek dál tvář dítěte, které říká:
„Otče!“
Jeho ruka mě hladí po vlasech.
„Otče, probudil ses, jsi doma, vstávej!“
Zase ten hlas, zase ty tváře?! Ne. Pořád spím. Bude lepší zavřít oči. Udělám to.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Anna LukavskáErik Lukavský, Agite/Fra, Praha, 2008/2009, 130 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse