Maršálek, Michal: Tady a nikde

Maršálek, Michal
Tady a nikde

recenze beletrie česká

Michal Maršálek je v mnoha ohledech výjimečný a originální autor, který se snaží zkoumat, co je poezie ještě schopna unést, co mu tento literární druh umožňuje a kde leží jeho hranice. Čtenář si proto v některých momentech nad Maršálkovými knihami může pokládat otázku, jestli maximálně prozaizovaný text, který právě čte, ještě vlastně je báseň.

 

Tady a nikde
Michal Maršálek: Tady a nikde, Praha – Podlesí, Dauphin, 2010, 102 s.

Pražský lékař-psychiatr Michal Maršálek (*1949) vstoupil do literatury poměrně pozdě. První sbírka básní s názvem Z člověka oči (2007) mu vyšla před necelými pěti lety, od té doby vydává jednu knihu poezie ročně (v roce 2008 to byla Letná: První kroky na Měsíci, v roce 2009 Kobalt přechází do krve). Nyní představuje v pořadí již svoji čtvrtou knihu nazvanou Tady a nikde, vydanou jako všechny předchozí nakladatelstvím Dauphin. Hned zkraje bych rád poznamenal, že nová sbírka se příliš nevymyká tomu, na co jsme u Maršálka zvyklí, stále jde svou již v debutu naznačenou básnickou cestou. Jeho texty, často opatřené přesnou datací vzniku, bývají delšího rozsahu, značně rozvolněné až nezvykle „upovídané“ a spíše než k intimní zpovědi básníka inklinují k tomu, být pokusem o záznam historie lidstva. Přestože Maršálek svojí tvorbou prozatím nevyvolal velký ohlas, je to v mnoha ohledech autor výjimečný a originální, který se snaží zkoumat, co je poezie ještě schopna unést, co mu tento literární druh umožňuje a kde leží jeho hranice. Čtenář si proto v některých momentech nad Maršálkovými knihami může pokládat otázku, jestli maximálně prozaizovaný text, který právě čte, ještě vlastně je báseň.

Předchozí Maršálkův počin Kobalt přechází do krve byl rozložen do několika oddílů, z nichž za asi nejvýraznější lze považovat čtrnáct „epizod“ souhrnně nazvaných Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Ty formou rozsáhlejších a až dokumentárně laděných básní pojednávají o archeologických pracích v Číně, při nichž byl objeven nový vývojový druh člověka. Obdobného schématu se Maršálek přidržel i ve své nové knize, jen Čína je zde nahrazena Afrikou. Nová sbírka zahrnující texty z let 2004–2006 je rozdělená do tří oddílů: Kobalt přechází do krve (Imaginární dopisy), Pod kontrolou a Křehký jak bronz (Cesta do Beninu). První dvě části knihy jsou sestaveny z básní různého charakteru – některé jsou momentkou, jiné vzpomínkou či zamyšlením se, další působí na čtenáře jako svého druhu básnický „cestopis“ (objeví se řada měst v Evropě i ve Spojených státech amerických). Pro všechny je však příznačná snaha o možná až neosobní a dokumentární podání (charakteristické je i uvádění přesného místa, dne a pacifického i středoevropského času u některých čísel sbírky). Osobně však pokládám za nejzajímavější oddíl poslední, který v patnácti delších básních mapuje několikasetletou historii Beninského království, které se původně rozkládalo na území dnešní Nigérie a jehož slavné dějiny byly přetnuty rokem 1897, kdy je vyplenilo britské vojsko.

Významnější postavení oddílu Křehký jak bronz dokládá i fakt, že je mu věnována polovina rozsahu knihy, navíc nejčastěji zastoupenou barvou je v textu bronzová, která je u Maršálka vždy svázaná s Beninem; samotná obálka sbírky je pak laděna do stejné barvy. V „beninské“ části se propojují mýty s historií, můžeme sledovat dobu i skutky významných panovníků (Eweka I., Ewuare Velký…), textem se mihnou narážky na mytologii a náboženství (kupříkladu bůh kovářství Ogun), tradiční svátky a rituály, historické události (styky s Portugalci), ale i řada doložených historických postav (Pacheco Pereira Duarte, William Fagg, Olfert Dapper). Typickým rysem Maršálkových básní je pak práce s časem. Autor se neustále snaží zpřítomňovat minulost, pokouší se propojovat všechny tři časové roviny, bez přestání vedle sebe staví pradávné se současným, a čtenář se tak ocitá v jakémsi bezčasí. Příběhy se „rozvíjí / dál mimo rozpadání, mimo prchavý papír, / bez písma, v tichu, věčně“ (s. 77). Takový autorský postup však s sebou přináší i velkou náročnost, kterou klade na čtenáře. Ten se musí do textu nořit hluboko, neustále se soustředit, což není vždy úplně jednoduché vzhledem k tomu, že Maršálek rozhodně nešetří slovy. Jeho básně se postupně rozrůstají, nabírají na obrátkách, myšlenky se rozvětvují, obrazy seskupují. Ne vždy je však výsledek takový, jakého chtěl autor nejspíše dosáhnout. Nejednou se takové rozbíhání stává spíše ztrácením se ve změti slov a tápáním, což je jistě škoda, protože právě v tomto pozvolném obohacování výchozího obrazu či myšlenky tkví Maršálkova vypravěčská síla.

Většina čtenářů asi není příliš obeznámena s reáliemi Beninu, přesto se domnívám, že to pro četbu vůbec není překážkou. Africký Benin nám asi navždy zůstane alespoň částečně zahalen vzrušující rouškou tajemství. Je to právě pro řadu z nás nepoznané kouzlo horečnatým tepem pulsující Afriky, které činí Maršálkovy texty více než přitažlivými. Jsem však přesvědčen, že se autorovi nepodařilo tento potenciál plně vyčerpat. Především obraznost by podle mého mínění mohla být výraznější a mohla by lépe podtrhnout celkové vyznění sbírky. Přesto zde najdeme řadu silných míst, která nám bezpečně utkvějí v paměti: „armády jdou a zvoní / zvonky na krku na cestách do Beninu, / zpátky, beninské ženy tam čekají / na ten zvuk, sledují jeho sílu / a poznávají z něj, jak těžký byl dnes boj“ (s. 74).

I po přečtení Tady a nikde ve mně přetrvává dojem, že se Maršálek jako básník stále ještě trochu hledá. Jeho tvorba na mě vždy nepůsobí úplně vyváženým dojmem. Konkrétně u této nové sbírky bych se rozmýšlel, jestli by samotný „beninský“ oddíl nestál za rozpracování a posléze nevydal na samostatnou knížku, a to bez předchozích dvou částí, které mně osobně celkový čtenářský zážitek trochu snižují. Na samotný závěr bych ještě rád zmínil jméno současného českého malíře Jakuba Špaňhela (1976), jehož deset kašírovaných reprodukcí tvoří výtvarný doprovod sbírky. Nutno podotknout, že Špaňhelova až expresivně vyznívající práce vhodně doplňuje Maršálkovy texty a dodává jim další rozměr.

© Jan Hejk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložil: M Pokorný, 06.01.2014 18:03
Maršálek, Michal: Tady a nikde
Recenze jsem nečetl a autory neznám, nicméně Google při zadání obratu "opatřené přesnou datací vzniku" najde pouze tyto dva texty.
Vložil: Rudolf Černý, 06.01.2014 13:11
Maršálek, Michal: Tady a nikde
Četl jsem recenze obě a dojem, že je recenze pana Hejka "opsaná" jsem z toho neměl. Berte jako poznámku nezaujatého pozorovatele.
Vložil: Jana Sieberová, 26.03.2011 21:53
Maršálek, Michal: Tady a nikde
Vážený pane Hejku, kdyby z Vašeho textu nebylo naprosto evidentní, že jste mou recenzi četl (a čerpal z ní), nikdy bych si nedovolila reagovat tak, jak jsem reagovala, natož ve veřejné diskuzi. Jistě máte pravdu, že moje formulace nejsou natolik originální, aby je už nikdy nikdo nemohl zopakovat, aniž... by mě citoval - a stejně tak souhlasím s tím, že obě sbírky si nejspíš budou podobné (ač jsem novou Maršálkovu knihu nečetla). Ale zároveň oba víme, že jazyk poskytuje nekonečné množství možností, jak vyjádřit určitou myšlenku, a pokud ji oba lidé vyjádří stejně, je na tom něco pozoruhodného a zvláštního. Nehodlám se však s Vámi přít o to, jestli máte nebo nemáte zapotřebí vykrádat mou práci – o tom si každý, kdo si obě recenze přečte, udělá obrázek sám. Samozřejmě se můžu mýlit. V tom případě se snad neurazíte, když vyjádřím upřímné přání se s vámi osobně setkat a pohovořit si o literatuře. Podobné duševní spříznění se totiž nevidí často. Jana Sieberová
Vložil: Jan Hejk, 26.03.2011 00:32
Maršálek, Michal: Tady a nikde
Vážená paní Sieberová, na Váš dojem samozřejmě musím zareagovat. Domnívám se, že nemám zapotřebí vykrádat Vaši práci. Především podotýkám, že jsem Vaši recenzi až doposud neznal. Ne že by mě nezajímala, ale recenze na knihy/autory, o kterých zrovna píšu, nečtu, abych si udržel co nejobjektivnější přístup.... Formulace, které zmiňujete, nepovažuji za natolik originální, sám jsem jich již dříve použil. To, že se "čtenář ocitá v jakémsi bezčasí", vyplývá jasně z Maršálkova textu, dokládám to i citátem a jinak bych to ani nyní nenapsal (ostatně – jak jinak pojmenovat fakt, že se ve sbírce prolínají a zároveň rozpadají všechny časové roviny?). Že je něco "opatřené přesnou datací vzniku", to jsem napsal v recenzích několikrát, nepokládám to za nikterak původní myšlenku ani formulaci, ale za důležitou charakteristiku textu. Formulace "co je poezie ještě schopna unést" mě při čtení sbírky opravdu napadá. Myslíte, že je nutné Vám to takto "brát z úst", když ve stejném souvětí říkám totéž jinými slovy a dále to ještě upřesňuji?! Nenapadlo Vás náhodou, že to, o čem mluvíte, je zapříčiněno spíše faktem, že obě sbírky jsou prakticky totožného charakteru?! V závěru jsem rád, že se můj názor v jistých ohledech shoduje s Vaším pohledem na specifické rysy Maršálkovy tvorby (ano, všiml jsem si i dokumentární povahy textů a řady dalších věcí jako Vy). Především by mě totiž mrzelo, kdybych svými soudy poškodil samotného autora. S pozdravem Jan Hejk
Vložil: Jana Sieberová, 25.03.2011 11:41
Maršálek, Michal: Tady a nikde
Vážený pane Hejku, nemůžu se ubránit dojmu, že jste tak trochu vykradl mou recenzi na Maršálkovu sbírku Kobalt přechází do krve. Nepřipadá mi to moc korektní - a jsou-li obě recenze vyvěšeny na tomtéž serveru, zdá se mi to vyloženě nešťastné. Těžko se mi věří, že nás při čtení napadaly přesně (nebo... téměř přesně) tytéž formulace ("opatřené přesnou datací vzniku", "co je poezie ještě schopna unést", "a čtenář se tak ocitá v jakémsi bezčasí"). Je mi jasné, že literárněvědný a interpretační jazyk se vyčerpává, ale tak, abychom si navzájem brali slova z úst, na tom snad ještě nejsme. S díky za pochopení Jana Sieberová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 4412x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce