Martovyč, Les

Martovyč, Les

portrét beletrie zahraniční

Letos si ukrajinská literární obec připomíná mnohá výročí. Jedním z nich je 140. výročí narození Lese Martovyče, jednoho z tzv. Pokutské trojice.

 

Jeden z „Pokutské trojice“ – portrét ukrajinského spisovatele Lese Martovyče

Pokutťa. Z encyklopedií se můžeme dozvědět, že jde o historicko-zeměpisnou oblast Ukrajiny, východní část současné Ivano-Frankivské oblasti. V historických pramenech se lze s tímto názvem setkat už ve 14. století. Na mapě francouzského vojenského inženýra Beauplana (1600–1675) z roku 1650 se o tomto území píše jako o „Ukraine paes quae Pocutia vulgo dieitu“ (část Ukrajiny, kterou lid nazýva Pokutťa).

Zajímavá je i literární Pokutťa. S ní je spjatý život a tvorba tzv. Pokutské trojice (Vasyl Stefanyk, Marko Čeremšyna, Les Martovyč). Nedávno si v této části Ukrajiny připomínali 140. výročí narození Lese Martovyče (12. 2. 1871–11. 1. 1916). Čím je zajímavá jeho tvorba? Ve svých dílech se snažil oprostit od narodnictví a stále častěji do nich zakomponovával moderní umělecké postupy. V jeho povídkové tvorbě a v novele Zabobon (Pověra) vidíme například spojení tragična s humorem, který přerůstá v satiru. První překlady z Martovyčovy tvorby se v českých zemích objevily už v roce 1916. Jde o povídky Volby a Fojt (překlad O. S. Vetti, in: Na táčkách u cizích spisovatelů, III., Brno 1916, s. 11–22, 101–112). Ale až v roce 1946 vychází v pražském nakladatelství Svoboda v překladu Rudolfa Hůlky výběr jeho povídek Mužická smrt a jiné obrázky. Překladatel v tomto vydání zároveň přiblížil život a tvorbu spisovatele a v krátkém doslovu přidal i několik osobních postřehů: „Když jsem v r. 1920 poprvé navštívil tehdejší Podkarpatskou Rus, součást to Československé republiky, a zajel do jejího nejvýchodnějšího cípu, byl jsem uchvácen nejen krásou kraje, ale hlavně rázovitostí jeho obyvatel, Huculů. Léta jsem tam zajížděl, prohluboval svou lásku a mnohá přátelství s inteligencí i prostým lidem. Vyvinulo se z toho studium národopisu na místě i z četných knižních pramenů, které vydávala Ševčenkova společnost ve Lvově. Pak následovaly i osobní známosti s vědeckými pracovníky ve Lvově a jinde a touha navštívit ty krásné kraje, sousedící s nejvýchodnějším výběžkem Podkarpatské Rusi (nyní Zakarpatské Ukrajiny). Splnila se má touha. Byl jsem i v Haliči i v Bukovině. Poznal jsem život ve všech třech úsecích kraje. Nebylo divu, že jsem zvlášť se živým zájmem sáhnul i po krásné literatuře, která mi byla doplňkem k studiu národopisnému. Tyto překlady (a další jiné) vznikly tedy z pohnutek hodně mimořádných. Všichni tři autoři již nežijí a jejich dílo kreslí léta hodně minulá. Ale poněvadž v těchto krajích život neběží tak rychle jako u nás, i nyní nám předvádějí skutečný obraz tamního života, který zůstal skoro beze změny.“

Roku 1953 v pražském SNKLHU vychází Martovyčova novela Pověra v překladu R. Hůlky.

V souvislosti se 140. výročím narozením Lese Martovyče se naskýtá příležitost vzpomenout i na českého překladatele a popularizátora ukrajinské literatury Rudolfa Hůlku (1887–1961). Připomeňme, že již v roce 1924 přeložil do češtiny povídky Hnata Chotkevyče (1877–1938) Horské akvarely, a tím vlastně započal svoji dlouholetou překladatelskou činnost. Z ukrajinské literatury překládal tvorbu Vasyla Stefanyka, Mychajla Kocjubynského, Anatolije Svydnyckého, Ivana Franka, Olhy Kobyljanské, Marka Čeremšyny, Olese Hončara a mnoha dalších. Ukrajinský literární vědec Fedir Pohrebennyk v monografii Vasyl Stefanyk v slovanských literaturách (Vasyl Stefanyk v slovjanskych literaturach, Kyjev 1976) napsal, že literární činnost Rudolfa Hůlky si žádá zvláštní vědecký výzkum, neboť jeho překladatelská tvorba není ještě v plném rozsahu probádaná a zhodnocená.

 

© Ivan Jackanin
překlad © Rita Kindlerová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 2804x

Inzerce
Inzerce
Inzerce