Bayard, Pierre: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

Bayard, Pierre
Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli

recenze literární věda

Francouzský literární teoretik Pierre Bayard ve svých knihách už naboural nejedno dogma. Na vybraná témata útočí lstivě a záškodnicky, čímž si lehce získává přízeň široké vrstvy čtenářů. Přitom ale za většinou velmi provokativním názvem publikace stojí poctivá studie postavená na pečlivě dokládaných argumentech. I když tentokrát svého čtenáře vehementně nabádá, aby knihy zbytečně nečetl a klidně o nich mluvil, sám vychází z četby bohaté a opírá se o mnohé dávno publikované teorie.

 

Proč se zabývat knihami, které jsme nečetli?
Pierre Bayard: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, přel. Petra James, Brno, Host, 2010, 200 stran

Francouzský literární teoretik Pierre Bayard ve svých knihách už naboural nejedno dogma. Na vybraná témata útočí lstivě a záškodnicky, čímž si lehce získává přízeň široké vrstvy čtenářů. Přitom ale za většinou velmi provokativním názvem publikace stojí poctivá studie postavená na pečlivě dokládaných argumentech. I když tentokrát svého čtenáře vehementně nabádá, aby knihy zbytečně nečetl a klidně o nich mluvil, sám vychází z četby bohaté a opírá se o mnohé dávno publikované teorie – jeho práce ale není čistě akademická, nezatěžuje proto text citacemi zdrojové literatury. Ač tedy jeho prací procházejí názory teoretiků, jako jsou Roland Barthes, Hans-Georg Gadamer a kostnická škola, Pierre Bourdieu a další, Bayard se odvolává přednostně jen na literární díla, tedy především romány, a jejich autory.

Bayard svou revoltu proti zdánlivě nezvratitelným názorům na literaturu a její teoretickou nadstavbu bere zeširoka, své teze předkládá přístupně a zaštiťuje je často docela prostými argumenty – jeho předností je, že se na věci dívá jinak. Někdy až trochu výstřední názory jistě mají mezery a dají se občas napadnout snáz než to, co zpochybňují. Nicméně autorovým záměrem jistě není tesat do kamene nové věčné pravdy, spíš ukázat mezery ustrnulých soudů a také povzbudit čtenáře k tomu, aby se literárním panteonem pohyboval po svém, volně, s radostí objevitele, bez svazující úcty.

Zatímco v prvních publikacích se Bayard zaměřil postupně na díla klasiků francouzské literatury, jako jsou Laclos, Stendhal, Balzac, Proust, Maupassant či o půl století mladší Romain Gary, pozdější práce mají záběr širší. Pierre Bayard znovu a pečlivě čte detektivky a v knihách Qui a tué Roger Ackroyd ? (Kdo zabil Rogera Ackroyda?) a L’affaire du chien des Baskerville (Záhada psa baskervillského) jasně dokládá, jak se čtenář nechal tahat za nos, když uvěřil Sherlocku Holmesovi či Herculu Poirotovi v jejich honbě za vrahy... Ukazuje, že jak A. C. Doyle, tak A. Christie se dopustili mnoha chyb a zdá se, že ústy svých detektivů odsoudili nevinné! V knihách Demain est écrit (Zítřek je napsán či Zítřejší je psáno) a Plagiat par anticipation (Anticipovaný plagiát) se Pierre Bayard zamýšlí nad souvislostmi literární tvorby v čase a staví se proti vžité představě, že každý spisovatel může či musí navazovat na již napsaná díla. To prohlašuje za předsudek a dokazuje, že úplně stejně lze doložit opačný proces: často lze vystopovat a názorně ukázat, že starší díla se mohla inspirovat v těch o mnoho později vydaných. Stejně neznabožsky působí už tituly dalších Bayardových knih, například Comment améliorer les œuvres ratées ? (Jak vylepšit nepovedená díla?) nebo té zatím poslední vydané, Et si les œuvres changeaient d'auteur ? (A co kdyby díla změnila autora?), kde předkládá vtipnou myšlenku, že stačí prohodit název knihy a jméno spisovatele, a hned budeme číst a intepretovat text jinak: co kdyby Dona Quijota napsal Dostojevský, anebo Bratry Karamazovovy Flaubert (...a Babičku Hrabal, můžeme podle tohoto klíče snadno pokračovat...)?

Jak mluvit o knihách
Asi nejslavnější Bayardovu knihu Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli českým čtenářům letos nabídlo nakladatelství Host, a to v pečlivém překladu Petry James. Důležitou charakteristikou publikace je, že jde o text velmi čtivý, vtipný.

Podle Bayarda se nemusíme stydět přiznat, že jsme spoustu knih nečetli. Nejsme totiž sami. Ta nejdůležitější díla, která tvoří literární kánon, o nichž se dokola učí na školách i univerzitách, jež se sluší mít v domácí knihovně, tedy knihy, které „každý zná“, ve skutečnosti mnohdy právě každý nečetl: ani naši učitelé, ani kolegové, ani přátelé. Nicméně nikomu z nich, a ani nám, není zapovězeno o nepřečtených knihách mluvit, polemizovat nebo i učit. Naopak. Je totiž spousta okolností, které nás k tomu opravňují a umožňují to.

Pokud jste tohle věděli i bez Bayarda, stejně asi znáte chvíle, kdy se nehodí přiznat, že mezi (pro ten daný moment vyděšené) nečtenáře sami také patříte. Jeho analýzu četných situací s knihami a četbou spojených lze brát aspoň jako návod, jak a proč tohle tabu zbořit. Na rozdíl od peněz (majetku) a erotiky (sexu), tedy oblastí dle Bayarda ve společenském styku rovnocenných co do míry důvěrnosti „dat“ a roviny nutného pokrytectví, jde přece v případě knih o téma v podstatě neškodné.

Bayard vlastně na tu vzpurnou myšlenku, že některé knihy není třeba číst, a přesto o nich lze diskutovat, psát i přednášet, nepřišel sám. Poměrně důkladně se snaží ukázat, že jde o téma v literatuře už nejednou zpracované. Poté, co si s pečlivostí vědce zavede dělení knih (nejen na přečtené a nepřečtené, ale důkladněji na ty, které neznám, které jsem prolistoval, o kterých jsem slyšel, až po knihy, na které jsem zapomněl), začne v jednotlivých kapitolách rozebírat fenomén četby a roli knihy, či přesněji literatury v dnešní společnosti. Co nás vede k tomu, abychom četli, co nám brání některá díla přečíst či dočíst, je-li nepřečtená kniha až takový hřích a jaké může její nepřečtení mít důsledky. A mimochodem také problém, co vlastně znamená „přečíst knihu“. Autor studie Jak mluvit o knihách... přitom vždy vychází z určitého literárního díla, jež se právě danému problému okrajově či i více věnovalo.

„Mohl bych ti vyprávět její obsah, nepotřebuji ani číst stránky...“ (Eco)
Každá z kapitol se tak opírá o citované ukázky z různých knih různých autorů, a to přesně ty pasáže, kde se spisovatelé čtením a nečtením zabývají. Od vpravdě buřičského názoru Oscara Wilda „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.“ či obdobně upřímného přiznání Paula Valéryho, když hodnotil Proustovo slavné dílo: „Třebaže znám z rozsáhlého díla Marcela Prousta jediný svazek a třebaže umění tohoto romanopisce je pro mě skoro nepochopitelné, vím podle toho mála, co jsem z Hledání ztraceného času přečetl, jakou nesmírnou ztrátu literatura utrpěla, a nejenom literatura...“ – přes rozbory různých situací, kam takové čtení či nečtení může člověka přivést. A až po jejich variace, vytvářející někdy i krkolomné románové zápletky. Nemusí přitom jít čistě jen o trapné příhody, kdy nás zločin spáchaný nepřečtením určité knihy zažene do úzkých, stejně nás (či románové postavy) může potrápit, když se provalí, že s oblibou čteme knihy „laciné“, nevhodné, jež by druzí nejraději vymýtili.

Že bych ji už četl? A nepsal jsem to já?!?
Už jen z rozsahu citované literatury je vidět, že čtenářské zádrhele Bayarda zajímají už dlouho. Sám připomíná, že se o zvolené téma otřel už i ve svých předchozích studiích, v Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli je rozebírá systematicky a dokumentuje detailně. Připomíná a většinou podrobně cituje díla (a jejich pasáže), která se pilným čtenářům možná sama vybaví, vytahuje i knihy, jež bychom si s daným tématem sotva spojili. Je mezi nimi Robert Musil a jeho Muž bez vlastností (postava knihovníka, jenž zásadně žádnou knihu nečte, aby byl schopen miliony svazků své knihovny poznat a identifikovat), Paul Valéry a jeho Pan Teste (nebezpečí spojené se čtením demonstrované tím, že hrdina bydlí v bytě bez knih), Jméno růže Umberta Eca (nejen číst, ale už listovat knihou může být smrtelně nebezpečné). A také Montaigne, stěžující si v Esejích na své problémy s pamětí, strachující se, že si nevybaví ani své jméno. Stejně jako výše zmíněný Valéry či Proust i on knihami jen listuje: „Nejsem zrovna člověk nesčetlý, ale spolknu a neudržím.“ Bayard zmiňuje (nejen) Montaignovu potíž, když přesně neví, nejen zda určitý text už četl, ale často i znejistí, zda vůbec pozná, že ho třeba sám napsal. Může to dojít tak daleko, že „se Montaigne ocitá v situaci, kdy mluví o textech, které nečetl, přestože je sám napsal“.

V jiné kapitole si autor hraje se situací, kdy jako člověk pohybující se ve světě literatury občas musí mluvit o knihách svých známých a kolegů: o to svízelnější může být váhání, zda „nečtení“ přiznat, či ne. Jako mnohokrát v této knize autor připomíná, že mluvit, a to i zasvěceně, o knize můžeme, i když jsme ani neměli v ruce.

Nevyhneme se ani problematice hranic „krásné literatury“ a populárního „čtiva“ a otázce, proč vůbec takto knihy dělíme. Tady Bayardovi pomůže Graham Greene zastoupený románem Třetí muž. Pierre Siniac mu zas poskytl vděčný příklad toho, že kniha je důležitým kulturním artiklem: autorovi přináší někdy slávu, někdy bohatství, což Siniaka inspirovalo k napsání zajímavé detektivky. Na jiném místě, s odvoláním na Lauru Bohannanovou a její článek „Shakespeare in the Bush“ popisující africký experiment s Hamletem, Bayard více než názorně dokládá známou teorii kostnické školy recepční estetiky o tom, že každá kniha vzniká až konkrétním čtením, a doplňuje ji: každé čtení se vztahuje k naší tzv. vnitřní knize, tedy kontextu individuálních představ, zkušeností, kulturního povědomí. O pár kapitol dál se autor zabývá i tím, jak se mění čtení knihy nejen v souvisosti s místem a kulturou, ale jak se její porozumění a výklad posunuje i v čase. Od v podstatě jednoduchých souvislostí a jasných myšlenek, kterým Bayard dopomáhá především tím, že je přesně formuluje, podepře je systémem potřebné terminologie a přehledně je usouvztažní, přechází k otázkám stejně zásadním jako vágním: co vlastně znamená „přečíst“ a „znát“ knihu? Co je „obsah“ knihy? Z každé četby nám v paměti uvízne jen pár roztroušených fragmentů. Knihy, o kterých mluvíme, mají málo společného s knihami skutečnými, jsou to často jen „krycí knihy“ v nekonečném řetězci knih (termín inspirovaný Freudovým výrazem „krycí vzpomínky“ k označení falešných vzpomínek, které zakrývají jiné, pro naše vědomí nepřijatelné). I když je každá kniha jedinečná, s ohledem na svět knih, na jakousi „kolektivní knihovnu“, je nepodstatná.

Četba prochází žaludkem
Mluvíme-li o knihách, ať chceme, nebo nechceme, mluvíme hlavně o sobě. Rozhodneme-li se druhému otevřít tzv. vnitřní knihu, či vnitřní knihovnu, mnohé o nás prozradí. I proto navenek prezentujeme vždy spíše své krycí knihy a knihovny. Jedny i druhé se samozřejmě na hony vzdalují textům napsaným jejich původními autory. Připomenutím scén ze známého filmu Na Hromnice o den více Bayard dokumentuje, jak se dá ve vztahu ke druhým s tématem přečtených i nepřečtených knih žonglovat, a také šikovně švindlovat. Naše vniřní knihy se nikdy nekryjí, a většinou se i zásadně liší, a pro vášnivé čtenáře z toho plyne jasné poučení: milovanou bytost se vyplatí důkladně otestovat, aby se předešlo pozdějším nedorozuměním a neřešitelným neshodám.

V určitém prostředí, například na univerzitě, je však někdy lepší četbu/nečetnu raději nezkoumat. Pro tento názor Bayardovi poskytl vhodný materiál David Lodge a jeho „univerzitní“ romány Hostující profesoři a Svět je malý. Kapitola, která se o citace z Lodge opírá, polemizuje s názorem, že dílo je třeba vykládat bez přihlížení k osobě jeho autora. To prosazovali už P. Valéry či M. Proust (ve slavném Zamyšlení nad Sainte-Beuvem). Že některé knihy není třeba číst celé, abychom si o nich udělali věrnou představu, Bayard působivě dokládá mj. citací právě Paula Valéryho obhajujícího Proustovo dílo: „Význam jeho díla je obsažen v každé jeho části. Můžeme knihu otevřít na libovolném místě; jeho životní síla vůbec nezáleží na tom, co předchází, a v jistém smyslu ani na získání iluzí; závisí na tom, co bychom mohli nazvat vlastní aktivitou samotného tkaniva jeho textu.“ Pádným argumentem pro tezi, že některé knihy není třeba číst nebo není nuté číst je celé, může být i Valéryho odsouzení váženého kolegy spisovatele, Anatola France, který podle něho ztratil svou jedinečnost čistě proto, že... četl příliš!

S myšlenku o nutnosti oddělit dílo a jeho autora se ztotožňuje i Milan Kundera, když například odmítá dávat rozhovory s odkazem na to, že za něj mluví jeho texty a netřeba nic dalšího dodávat. Bayard ale upozorňuje, že až tak jednoduché to vždycky není. Jelikož kniha vždy zapadá do určitého kontextu, i postava z uvedného Lodgeova románu dokáže bez čtení odhadnout, co a jak ve svém díle tvrdí blízký kolega.

Tisíc tváří jedné knihy
Do jiného prostředí svázaného s knihami se s Bayardem přesuneme dík Balzakovu románu Ztracené iluze: poslouží jako dokonalý příklad toho, jak s prezentováním a výkladem děl mohou manipulovat literární kritici a novináři. Už na začátku knihy jsme mimochodem četli názor mnohem militantnější: ani literární kritika, jež se obejde bez autora a bez textu, není ničím absurdním. Knihami stačí jen listovat, to tvrdili P. Valéry nebo M. Proust. Podle Valéryho je dokonce autor zbytečný a samo dílo poněkud přebytečné... Bayardovi však právě ještě i další autoři a další díla slouží jako cenný zdroj pro ilustraci různých podrobností o čtení, odečítání či o knihách-přízracích (Nacume Sóseki, již zmiňovaný Wilde, Flaubert...). Raději však nechme případným čtenářům této knihy i nějaká překvapení.

A nakonec: sebevíc čtená, sebelíp přečtená kniha mizí. Proměňuje se už ve chvíli, kdy ji čteme, protože už během čtení ji začneme zapomínat. A tak se někdy pomalu, někdy rychle v naší vnitřní knihovně přeřazuje ke knihám nepřečteným. Na základě znalosti jiných knih a toho, co se o dané knize i bez přečtení dozvíme, jsme schopni si ji představit, třeba si ji i oblíbit... a mluvit o ní. Opakovaným připomínáním, rozebíráním, přirovnáváním k jiným kniha dostává podobu náhražky, jež ji zastupuje v nekonečném řetězci všech knih. Záhy pak můžeme pochybovat, je-li důležitá: „Co může být pro ducha závratnější a více matoucí než pohled na obrněné a pozlacené stěny rozsáhlé knihovny? A co může být bolestivější než lavice plné svazků, parapety plné výtvorů ducha, které se hromadí na nábřežích, ty miliony svazků a brožur ztroskotaných na březích Seiny, jako intelektuální vraky vyplavené proudem času, který se jich zbavuje, a očisťuje se tak od našich myšlenek?“ (Valéry)

Bayardovy argumenty trochu zlehčují literární vědu, někdy znějí přesvědčivě, jindy jsou přitažené za vlasy. Rozhodně ale splňují účel. Ukazují, že literatura není zkostnatělá a jednou provždy vyložená záležitost, že v ní lze hledat nové významy a nečekané spojitosti. Slušelo by se říct, že Jak mluvit o knihách... je publikace zajímavá a potřebná – jenže chyba lávky. Bayard totiž také připomíná, že vychválit autorovi jeho vlastní knihu se z jeho strany nemusí vždy setkat s vděčností. Neboť už přiřazením do vnitřní knihovny si každé dílo přivlastňujeme, připodobňujeme. A jen o knize promluvíme, už se ukáže, že náš „Bayard“ se s „Bayardem“ Bayardovým krutě míjí... A stejně tak „Bayard“ můj, Peňásův a Lukavcův...

 

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 02.04.2011 11:46
Bayard, Pierre: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli
Jen na doplněnou – úryvek z rozhovoru autora s Margot Dijkgraafovou (NRC Handelsblad 17.3.2011): „(...) Moje knihy se nacházejí mezi fikcí a teorií. Snaží se překlenout tu obrovskou propast mezi humanitními vědami a fikcí. Všechny mé knihy napsali vypravěči. Někdy jsou potrhlí a paranoidní. (...) Někdy... tím vypravěčem samozřejmě jsem, ale často právě ne. (...) V tom, co píšu, je samozřejmě hodně paradoxů, ale nevyhledávám paradox pro paradox. Vytvářím fiktivní univerzum, v němž jsou moje teoretické výroky nemožné, ale přesto zajímavé. (...) Vymýšlím nový žánr pro nové publikum. Můj čtenář musí být subtilní, musí chápat, že můj vypravěč někdy říká opak toho, co si myslím já. Moje tvorba má dimenzi fikce, kterou věda nezná, a vědeckou dimenzi, která chybí spisovatelům beletrie. (...) Než něco napíšu, vždycky si položím otázku, zda je to vtipné. (...) To je pro mě hlavní kritérium, ten správný způsob, jak přemýšlet o kritice, literatuře, sémantice.“
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 4340x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce