Laureátem dvacáté druhé Camõesovy ceny (Prêmio Camões) se stal básník, esejista, divadelní a televizní scenárista, umělecký kritik, novinář a překladatel Ferreira Gullar. Je v pořadí devátým brazilským autorem, který toto prestižní literární ocenění obdržel.

Ferreira Gullar se narodil 10. září 1930 ve městě São Luís ve státě Maranhão jako čtvrtý z jedenácti dětí. V patnácti letech se nejprve nadchl pro studium portugalštiny a poté, co časopisecky publikoval první sonet nazvaný O trabalho (Práce), se rozhodl, že bude spisovatelem. V osmnácti již spolupracoval s místním deníkem Diário de São Luís. V duchu tvrzení „kdo si vymyslí jméno, vymyslí si život“ nahradil své občanské jméno José Ribamar Ferreira Goulart pseudonymem poskládaným z příjmení rodičů. Rodinné jméno z otcovy strany zvolil místo křestního jména a matčino původně francouzské příjmení změnil na Gullar.

V roce 1949 vydal, částečně na vlastní náklady, první sbírku básní Um pouco acima do chão (Kousek nad zemí), v níž je po formální stránce patrný vliv poezie brazilských básníků „generace 45". Gullar však později sbírku nepovažoval za kvalitní a nechtěl ji uvádět ve svém životopise. Počátkem padesátých let se přestěhoval do Ria de Janeiro. V roce 1950 vyhrála jeho báseň O galo (Kohout) literární soutěž vypsanou brazilskými literárními novinami Jornal de Letras.

Zlomovým obdobím v osobním i profesním životě Ferreiry Gullara byl rok 1954, kdy vydal vysoce ceněnou druhou básnickou sbírku A luta corporal (Tělesný zápas), seznámil se s konkretisty Haroldem de Campos a Déciem Pignatarim a oženil se s herečkou Therezou Aragãovou. Jeho další tvorba byla ve znamení konkretismu, známé jsou například básně ryté do dřeva. Brazilská literární avantgarda původně ze São Paula v té době zásadně ovlivňovala světové konkretistické hnutí postupně zahrnující téměř všechny oblasti umění.

V roce 1958 došlo mezi konkretisty k ideovému nesouladu, po němž se odštěpila skupina z Ria de Janeiro v čele s Gullarem a básníkem Reinaldem Jardimem. Kritizovali zejména přílišný racionalismus, nucené experimentování a lpění na formě, „oddělování poezie od slov“ a malou sociální a politickou angažovanost. O rok později vydal Gullar klíčovou knihu esejů Teoria do não-objeto (Teorie neobjektu), v níž vystoupil proti „vědeckým“ a pozitivistickým postojům k umění, a naopak vyzdvihl nutnou subjektivitu a osobitý výraz. Bývalí riodejaneirští konkretisté se rozhodli dát tomuto uměleckému směru nový impuls a s podobně smýšlejícími výtvarníky se prohlásili za neokonkretisty.

23. března 1959 vychází v nedělní příloze deníku Jornal do Brasil, jehož šéfredaktorem tehdy byl Reinaldo Jardim, Manifest neokonkretismu. Kromě Gullara a Jardima jej podepsali básník a umělecký kritik Theon Spanudis, sochaři Almícar de Castro a Franz Weissmann, malířka a výtvarnice Lígia Clark a sochařka a malířka Lígia Pape. V den vydání manifestu byla v rijodejaneirském Muzeu moderního umění zahájena První výstava neokonkretistického umění. Svá díla na ní představili především signatáři manifestu. Ačkoli se obdobná výstava konala ještě dvakrát, vliv neokonkretistů na umělecký svět slábl a nepřesáhl hranice Ria de Janeiro.

Po vojenském převratu v Brazílii v roce 1964 a následné politické represi opustil Gullar literární experimenty a začal psát výrazně sociálně laděnou poezii, někdy však kritizovanou pro přílišnou snahu o lidovost. V letech 1971 až 1977 žil v exilu v Paříži a Buenos Aires.

Ferreira Gullar dosud vydal šestnáct básnických sbírek. Výbory z nich jsou obsaženy v pěti antologiích. Již v roce 1983 sestavil literární historik Alfredo Bosi antologii s názvem Os melhores poemas de Ferreira Gullar (Nejlepší básně Ferreiry Gullara). Poslední básnická sbírka Em alguma parte alguma (Někde nikde) vyšla v roce 2010. Gullar je rovněž autorem pěti sbírek povídek a fejetonů a třinácti souborů esejů. V esejích o umění se zabývá především projevy evropského a brazilského modernismu, kriticky zpracovává přínos konkretismu a neokonkretismu.

Významné je rovněž Gullarovo působení v oblasti divadla. V roce 1962 začala jeho spolupráce s dramatikem a autorem řady telenovel Diasem Gomesem. Společně uvedli hru o životě brazilského prezidenta a nesmlouvavého politika Getúlia Vargase nazvanou Dr. Getúlio, sua vida e glória (Dr. Getúlio, jeho život a sláva). Autorskou dvojici tvořil také s hercem Oduvaldem Vianou Filhem. Společně byli vyznamenáni Molierovou cenou za hru Se correr o bicho pega, se ficar o bicho come (Poběžíš-li, chytí tě, zůstaneš-li, spolkne tě) jako za nejlepší brazilský divadelní počin roku 1966. Toto politicky angažované drama je považováno za počátek moderního brazilského divadla.

V roce 2002 byl Ferreira Gullar nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Za soubor fejetonů Resmungos (Reptání) mu v roce 2007 bylo uděleno nejvýznamnější ocenění brazilské literatury Prêmio Jabuti. Totéž ocenění získal již v roce 1999 za sbírku básní Muitas vozes (Mnoho hlasů).