Hermans, Willem Frederik: Už nikdy spánek

Hermans, Willem Frederik
Už nikdy spánek

studie beletrie zahraniční

Román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek) Willema Frederika Hermanse vyšel v druhé polovině února 1966. Český překlad tedy vychází téměř přesně po pětačtyřiceti letech. Jak kniha vznikala?

Místo doslovu...
Willem Frederik Hermans: Už nikdy spánek, přel. Magda de Bruin Hüblová, Brno, Host, 2011, 272 s.

Román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek) Willema Frederika Hermanse vyšel v druhé polovině února 1966. Český překlad tedy vychází téměř přesně po pětačtyřiceti letech. Jak kniha vznikala?

V srpnu 1960 dostal nakladatel Van Oorschot od Willema Frederika Hermanse pohlednici s půlnočním sluncem v severozápadním Norsku a jedinou větou: „Kraj k napsání nového románu, ale dnes nemám čas.“ Fyzikální geograf Hermans se účastnil kongresu ve Stockholmu, kterému předcházela exkurze na daleký sever. Na kongresu nevystoupil, z jeho deníkových záznamů vyplývá, že vůči ostatním účastníkům trpěl nejrůznějšími komplexy. V první den výpravy si zapsal: „Mám dojem, že účastníci exkurze jsou vesměs mezinárodní kapacity, ve srovnání s nimi jsem nula.“ A na závěr pobyt zhodnotil takto: „Večer. Dole se prý popíjí na rozloučenou pivo, já jsem ale radši zůstal na pokoji. (...) Byl jsem tady sice celou dobu dobře naložený, ale když pomyslím na ostatní účastníky exkurze, co hodně cestovali, umějí lyžovat, řídit auto, všechno, říkám nahlas: Samí prožluklí pracháči, které v dětství nešikanovali a neházeli jim klacky pod nohy, kteří ve všem neselhali z nedostatku peněz.“ A také: „Prozatím všechno proběhlo bez větších malérů. V horách jsem nespadl, nestal se mi žádný trapas. Nezúčastnil jsem se jediné debaty. Vím, o čem mluví, ale nevím o tom dost, abych se mohl zapojit. Kolika z nich to došlo? Co si o mně myslí? Nejspíš nic. Je mi to ostatně jedno. Poprvé mi geografie skýtá jakousi výhodu, něco skutečně zajímavého. Nenechám si to ničím překazit.“

Hermans se tu seznámil s norským geologem Torbjørnem Fjellangem. Když příštího roku získal tříměsíční stipendium NATO pro výzkum v Norsku (strávil tam ale nakonec šest týdnů), podnikl s Fjellangem a s dalšími dvěma norskými geology, Haroldem Skålvollem a Perem Akselsenem, výpravu do severní norské provincie Finnmark. Základnu měli v domě bývalého Fjellangova kolegy v Altě. Hermans se k nim připojil začátkem července 1961. Fjellang vzpomíná: „Cestoval z Osla přes Trondheim a Tromsø. Mezi 8. červencem a 4. srpnem jsme podnikli tři výpravy. Nejdelší byla od 8. do 18. července ze Skoganvarre kolem jezera Lievnasjaurre, hory Vuorje a Raevokløftenu do Ravnastuy a Assebakte a pak po vodě do Karasjoku. Zhruba sto padesát kilometrů. Urazili jsme průměrně patnáct kilometrů za den s velkou zátěží: batohy, spací pytle, stan, proviant a nástroje.“ Na závěr šestitýdenního pobytu v Norsku se Hermans ještě samostatně rozjel k Severnímu mysu a pak přes Bergen a hornatý jih země do Askeru, kde Fjellang s rodinou bydlel.

V Hermansově archivu se najde celá série fotografií z té doby. Na obálce románu se tradičně objevuje některá z jeho impresí z krajiny dalekého severu, proslulý je jeho portrét, jak ho zvěčnil Fjellang – zarostlý Hermans v klobouku s vyhrnutou síťkou proti komárům  ̶ , existuje fotografie, jak sedí ve stejném klobouku na domorodém motorovém člunu. Ve sbírce Hermansových fotografií Královna Jednoočko (Koningin Eenoog) se najde i sešlá Laponka s culíky a v pokročilém stádiu těhotenství, která jako by z oka vypadla epizodní postavě v závěrečné části románu.

Pro Hermanse příznačná perlička: s Fjellangem sice navázali přátelství, během následujících let si dopisovali a několikrát se i s rodinami navštívili. Přesto se norský přítel o existenci knihy Už nikdy spánek dozvěděl až v roce 1973 od jedné bývalé Hermansovy studentky, se kterou se sešel ve Finsku. Hermansův román ji inspiroval ke studii o životě Laponců. Fjellang si pak knihu přečetl ve švédském překladu (z roku 1968). Až v létě 1992, když Hermans s manželkou zase jednou pobývali u Fjellangových v Askeru, dostal přítel od autora osobně výtisk čerstvě vydaného norského překladu.

Takové jsou tedy vnější okolnosti, které vedly k napsání tohoto románu – své zkušenosti z dalekého severu začal Hermans zpracovávat literárně zhruba začátkem léta 1962, práci dokončil v září 1965. Na rozdíl od předchozího románu Temná komora Damoklova, na kterém pracoval s nechutí a nikdy si ho příliš nevážil, ho práce na románu Už nikdy spánek zcela pohlcovala a patřil vedle knih s „profesorskou“ tematikou (např. román Onder professoren, Mezi profesory – satira z akademického prostředí) k několika málo titulům, které si i po letech s požitkem četl. Dopsání nového románu oznamuje nakladateli: „Je to v tom smyslu pro mě neobvyklá kniha, že se v ní vyskytuje poměrně málo jednoznačných nestvůr. Ne, samí sympatičtí, klidní lidé. Je to něco jako Pilgrim’s progress (tu knihu jinak znám jen podle jména), tím myslím: cesta v podobě rámcového příběhu. Jenže rámec nevyplňují drobné historky, ale sem tam krátká úvaha.“ A v dopise spisovateli a příteli Rudymu Kousbroekovi: „Tragično mě skutečně fascinuje. Ale ještě víc tragikomično. [...] Geolog z mé nové knihy se stal geologem, protože už jako dítě chtěl meteorit a protože se jeho otec málem stal profesorem, nebýt toho, že v mladém věku zahynul. Hrdina si uvědomuje dobře, že jeho role má chatrný základ, ale nemůže už jinak. (To se v knize nikde nevyslovuje přímo, ale doufám, že to čtenáři uhodnou.) Fascinují mě lidé, kteří se zahryznou do určité role, a pak je v té roli ještě utvrdí jen povrchně zainteresovaní diváci, stejně jako se lidi doopravdy zamilují teprve opětovanou láskou, nebo aspoň povolností.“

Ohlasy byly převážně příznivé, ovšem způsob, jakým někteří recenzenti knihu četli, autora příliš neuspokojoval. Pro některé z nich převládlo působivé líčení severské krajiny i útrap spojených s výzkumnou výpravou do divočiny natolik, že knihu četli jako zápisky z cest. Autor na to v soukromé korespondenci i v pozdějších rozhovorech reaguje poněkud rozčarovaně. Příteli Freddymu De Vree, vlámskému básníkovi a autorovi rozhlasových literárních pořadů, píše s uznáním, že jako jediný knihu rozebírá „z hlediska hlubinné psychologie, její pozadí, její podhoubí. Tak například tvrdí jeden z těch novinových učenců, že Hermans je spíš filozof než psycholog, jiný mi vytýká, že Alfredovo zabloudění není přesvědčivé. (Měl jsem tedy ještě víc zdůraznit, že tam jde o typický Fehlleistung, že kompas nesprávně přečte, protože podvědomě už nechce jít s Arnem, ale chce se vydat za Mikkelsenem, protože ten přece má letecké snímky? [...]) Je překvapivé, jak se většina kritiků s bravurou ohání Freudem, dělají, jako by o něm věděli kde co, ale když na to přijde, nejsou schopni aplikovat ani nejprostší freudovskou analýzu v praxi.“

I to byl jeden z důvodů (vedle četných chyb např. v psaní norských slov a místních jmen), proč Hermans i tento román zejména koncem 70. let, kdy se dělala nová sazba, poměrně zásadně upravil, a všechna dosavadní vydání tím pro něj ztratila platnost. Z překladatelského hlediska je zajímavé, že se dialogy v některých bodech snažil jazykově zmodernizovat (např. místo původního „pěkná postava“ – „mooi figuur“ říká Quigstad po úpravě z roku 1978 „pěkný kozy“ – „lekkere tieten“). Autor tím tedy sám do textu vnesl určité jazykové anachronismy, které z originálu vyčnívají, takže je potřeba zachovat je i v překladu.

Zajímavý a podrobný rozbor románu publikovala v roce 2000 spisovatelka Hella Haasse. Poukazuje na málo známou Hermansovu povídku s názvem Už nikdy spánek, která vyšla časopisecky v roce 1960/61. Surrealisticky laděný příběh se odehrává v blíže neurčeném severském městě (Stockholm?), mluví se o jakémsi záhadném Diederikovi, který měl čekat v samoobslužné restauraci, obrat z titulu se tu vztahuje ke skutečnosti, že na této zeměpisné šířce v létě slunce nezapadá – je to tedy „země, kde se už nikdy nedá spát“ (přeložit opravdu přesně „Een land om nooit meer te slapen“ je ale prakticky nemožné). Komunikační překážky z pozdějšího románu (kde se hrdina prakticky neustále pohybuje v cizím prostředí a převážná část rozhovorů je vedena pro všechny účastníky cizím jazykem) v povídce vyjadřuje vzkaz. Je určený pro tajemného Diederika, ale vypravěč ho dostane bez potíží do rukou: je to magnetofonový pásek s nahrávkou všech zvuků, které od narození vydalo hluchoněmé dítě. „Povídka Už nikdy spánek navozuje dojem cyklu, nebo snad záhadné souběžnosti dějů, či metamorfózy vypravěče. Tím, že se ocitne v odlišné situaci, se člověk mění. Možná můžeme své dřívější ,já‘ opustit, tak jako se had vysvlékne ze staré kůže. Možná jen potlačujeme ,já‘, protože je už nepovažujeme za vhodné. Možná je to všechno jen vidina nebo snad dočasný výpadek vědomí, příběh náměsíčného.“ Podle autorky je povídka jakousi „skicou ke složitým vztahům solidarity a rivality, které Hermans rozebírá v románu Už nikdy spánek.“ V románu se okrajově vynořuje postava Alfredova spolužáka Diederika Geelhoeda jako nenápadná připomínka povídky.

Román je podle Haasseové „anti-epos o anti-hrdinovi“, možná dokonce „anti-sága o starogermánském mužském spojenectví včetně zkoušky a zasvěcení“. Z tohoto hlediska rozebírá jména postav: Alfred Issendorf ( Dorf – vesnice) má v sobě cosi „venkovského, zakřiknutého, je příliš člověčí (tzn. je příliš bytostí, která se dokáže v lůně Přírody jakžtakž přizpůsobit jen pomocí měření), než aby – pod tíhou otcova obrazu – dokázal žít velkolepě a hrdinsky (tak jako to dokázal Aeneas, který ,došel s otcem na zádech z Troje do Říma‘) nebo aby otce (Über-Ich, svědomí) setřásl“. Quigstad („rychlý/chytrý – město“) je jeho pravým opakem, Mikkelsen („Mikkelův syn“) upomíná na Lišáka Renarta ze středověkých legend – v norštině se totiž Lišák jmenuje Mikkel. Autorka se soustřeďuje na úsek děje počínající konfliktem, kdy Alfred objeví, že vytoužené letecké snímky oblasti, které se mu přes všechnu snahu nepodařilo sehnat, má celou dobu Mikkelsen. Nejraději by mu v té chvíli rozkopl hlavu. Od toho okamžiku se odvíjí sled událostí (nečekané rozdělení výpravy, Alfredův omyl – nebo snad „omyl“ – při pohledu na kompas, následné zabloudění a osamělá pouť divočinou), které Alfreda postupně vytrhnou z povědomí místa i času – kromě kompasu selžou i hodinky, v kraji, kde se nestmívá, je jasnější orientace v čase nemožná. Současně tím však zpětně nelze přesně zrekonstruovat, co hrdina během osamělého bloudění dělal, upozorňuje autorka, věta typu „Živá duše se to nedozví, pokud to někomu nepovím.“ může v jistém kontextu vyznívat ještě zlověstněji, než by se na první pohled zdálo.

Autorka uvádí rozsáhlé asociace a symboly z germánské mytologie – těm se tu bohužel nelze věnovat podrobněji. Pro čtenáře, kterým snad tento román na první pohled připadá méně napínavý a tajuplný než Temná komora Damoklova, ale stojí za zmínku Haasseové hypotéza, podle níž Alfred do rokle, kde na něj (jak doufá) čeká Arne, dorazí během svého bloudění dvakrát. V kapitole 35 se líčí „Zelená bažinatá rovina, kterou zvolna prosakuje roztrojená řeka, se rozkládá na úpatí svahu, z něhož teď scházím.“ Alfredovi se tu honí hlavou různé vidiny – představuje si rozhovor profesora Nummedala s Mikkelsenem o pozoruhodném místě, které by měl Mikkelsen rozhodně prozkoumat, nejdřív ale má setřást nevítaného Holanďana. Později se Alfred ve svahu nad údolím snaží usnout (teď když ho neruší Arnovo chrápání); s pocitem, že se propadá, následuje skok v čase a Alfred se probírá („Upadl jsem do spánku?“). Hella Haasse si klade různé otázky: nepřičinil se na tomto místě Alfred o Arnovu nehodu? Strčil ho ze svahu? Přepadl ho ze zálohy a roztříštil mu lebku kladívkem? (V zevrubném popisu, co má Alfred v batohu, totiž kladívko náhle chybí.) Příběh vypráví v první osobě Alfred, jako čtenáři jsme tedy zcela závislí na tom, co nám předloží. Přístup Helly Haasseové provokuje ke čtenářské všetečnosti. Kdo se k takovému čtení nechá zlákat, objeví, kolik vrstev a skrytých narážek se ve zdánlivě přímočarém vyprávění skrývá. Z četby se stane opravdové dobrodružství.

Na závěr ještě citát z rozhovoru z roku 1970. Interviewer předhodí Hermansovi: „Řekněme, že by Alfred ty meteority skutečně našel, nebo že by se Dorbeck nakonec skutečně objevil na scéně – což by samozřejmě v rámci vnitřní struktury obou knih bylo absurdní. Alfredovy umělecké aspirace, v tomhle případě hra na flétnu, překazí z důvodů, které jsou pro Alfreda iracionální, jeho matka. Iracionální objev kráterů po meteoritech by ten absurdní prvek v překažených ambicích mladého Alfreda mohl zmírnit.“ Na to Hermans: „No to si tedy vůbec nemyslím, i to by přineslo obrovské zklamání. Uvažoval jsem někdy o tom, že napíšu pokračování Temné komory Damoklovy, kde se Dorbeck přece jen objeví. To ale samozřejmě vyústí v úžasné zklamání, protože všechny ty věci, které se Osewoudt snaží shodit na Dorbecka, by Dorbeck dozajista odmítl. Musíte si uvědomit, že mezi Alfredem a Osewoudtem je přece jen zásadní rozdíl, například v tomhle: čtenář to snad baští i s navijákem, ale všechno, co Osewoudt svádí na Dorbecka, no, z toho by nejspíš, kdyby na to přišlo, zbylo žalostně málo. Kdežto nalezení kráterů po meteoritech... No tak si to zkusme dofantazírovat. Dobrá, Alfred se nevrátí domů, čte v novinách: spadl opravdový meteorit. Honem se vrací, zkoumá ten kráter po meteoritu a napíše vědecký článek o čtrnácti stránkách. Otisknou ho v The American Geologist nebo v podobném časopise. A nakonec se z Alfreda stane docent v Groningenu nebo tak něco. Jo? (Smích.)“

 

Prameny:
doslov ke 3. dílu souborného vydání díla W. F. Hermanse Volledige werken 3, Romans De donkere kamer van Damokles, Nooit meer slapen, De Bezige Bij/Van Oorschot, Amsterdam 2010
Scheppend nihilisme, interviews met W.F. Hermans (sestavil Frans A. Janssen), Loeb & van der Velden, uitgevers, Amsterdam 1979
Hella Haasse: Doodijs en hemelsteen, in: Lezen achter de letters, Em. Querido’s Uitgeverij, Amsterdam 2000, s. 153–182
Het Grote Willem Frederik Hermans Boek, red. Dirk Baartse a Bob Polak, Nijgh & Van Ditmar, Amsterdam 2010

 

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3886x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce