Rimminen, Mikko: Igelitkové pivo (in Tvar)

Rimminen, Mikko
Igelitkové pivo (in Tvar)

recenze beletrie zahraniční

Představa za souslovím „igelitkové pivo“ vyvolává úsměv a zároveň jakousi nejistotu, co že se tím pivem v igelitu ve skutečnosti myslí. Dá se snad ve Finsku něco takového koupit? Bylo by nasnadě konstatovat, že to zjistíte po přečtení, ale to bych se z toho vykroutila příliš lehce.

 

Igelitkové pivo aneb perličky všedního dne
Mikko Rimminen
: Igelitkové pivo, přel. Vladimír Piskoř, Kniha Zlín, Zlín 2010, 268 s.

Představa za souslovím „igelitkové pivo“ vyvolává úsměv a zároveň jakousi nejistotu, co že se tím pivem v igelitu ve skutečnosti myslí. Dá se snad ve Finsku něco takového koupit? Bylo by nasnadě konstatovat, že to zjistíte po přečtení, ale to bych se z toho vykroutila příliš lehce.

Rodák z Helsinek, tamtéž žijící a tvořící Mikko Rimminen (nar. 1975), patří už několik let ke zvučným jménům finské literatury. Na scénu vstoupil v roce 2000 jakožto básník. Po dvou básnických sbírkách se však vydal cestou prózy a to se mu zatím velmi vyplácí. Hned první román Igelitkové pivo (Pussikaljaromaani, 2004) získal cenu Kaleviho Jänttihö a dostal se do úzkého výběru šesti kandidátů na nejvýznamnější finské literární ocenění, Cenu Finlandia. Druhému z jeho románů s názvem Poleno (Pölkky, 2007) se dostalo také příznivých ohlasů. A do třetice všeho dobrého získal jeho zatím poslední počin Den nosů (Nenäpäivä, 2010) onu zmíněnou Cenu Finladia.

Román Igelitkové pivo je vyčerpávající exkurzí do světa tří finských „vožungrů“, to jest příslušníků nezaměstnanecké komunity, pravidelných klientů kultovních vuřtstánků a nonstop barů, občasných zlodějíčků, parkových povalečů a černých pasažérů.

Děj románu je ohraničen do jednoho, na Finsko nezvykle parného letního dne. Jednodenní putování Maršála, Henninena a Blafyho helsinskými kulisami provázejí nejen jejich vtipné historky, ale také nekonečný řetěz nových, zdánlivě banálních zážitků počínaje smrtí sousedky Gabriely přes zadržení Henninena obnažujícího pozadí na příslušníka městské policie a šlápnutím do čehosi smradlavého, původem biologického, konče. V podstatě se neodehraje nic převratnějšího než každodenní příhody, z nichž se kousek po kousku skládá život jako takový.

Rimminen skvěle ovládá líčení mikroudálostí, samozřejmých jednotlivin, které doprovázejí různé činnosti, ale přitom jsou vystříhány z běžného vnímání („Nakrátko potom zavládla jakási poklidná chvilka, která obnažila dno kelímku, a přiměla tak člověka, aby si vyhrnul rukávy, skoncoval s tou poklidností a zašel si pro nášup za poloviční cenu...“). Právě v těchto pasážích se v něm básník nezapře a právě v nich také podle mne tkví největší kouzlo této knihy. Jeho cit pro vystižení nálady, situace, myšlenkových pochodů je tak uvěřitelný, že si čtenář místy připadá jako součást scény a doslova cítí spálený tuk vanoucí z nejrůznějších občerstvovacích zařízení, výfukové plyny aut anebo pot kolemjdoucích. Inu nejsou to většinou vjemy, které by smyslům lahodily, Rimminenovi se však daří tuto neutěšenou pouliční kulturu ztvárnit působivým, osobitě poetickým způsobem („Zhmotnili se na křižovatce zpoza rohu, pomalu, jakoby atom po atomu, a asi ještě před sebou tlačili jakousi auru nevolnosti, protože až ke kiosku bylo cítit, jak příšernou mají kocovinu.“).

Scelujícím motivem, který se line celou knihou, je hra v kostky. Trojice čelí bezpočtu překážek, které jim ve hře brání, a událostí, které od kostek odvádějí pozornost („Já bych byl třeba pro to, zahrát si kostky,“ nadhodil Blafy. „To by možná šlo,“ řekl Maršál (…) „Teda chci vlastně říct, že by se dalo hrát a nepochybně i hrát budem, akorát nevim, jesli bych to takhle po ránu zvládnul, je to fakt náročný.“). Toho dne se k samotné hře vůbec nedostanou a nad ránem už kostky pozbývají na důležitosti, protože se vzhledem k okolnostem mysl všech tří parťáků naplní pocitem neskrývané soudržnosti a bratrství. Ačkoli se trojice během dne špičkuje, tu a tam se počastuje nepěknými slovy, i na výčitky dojde, jde jen o způsob, kterým si vzájemně vyznávají svou nefalšovanou péči a přátelství stvrzené několikaletým souputnictvím.

Vedle peripetií ústřední trojice je bezmála stejně důležitý topos města, který slouží nejen k dokreslování atmosféry, ale mimoto i podněcuje fantazii a ovlivňuje jednání hlavních postav: „(…) začal sledovat všechny ty vůně, které celou dobu proplouvaly kolem, vlastně bylo dost pracné se na ně soustředit, protože přicházely a odcházely skoro v bezstarostném rytmu, pražírna stáhla svůj úzký výběžek vůně nazpět (...) a místo něj se nechal přivát ze vzdálenosti pár set metrů vlažný pach kouře z nočního bistra, asi tam spalovali tuky (…), a když onu tukovou mlhu rozťal pás výfukových plynů z kolem projíždějícího nákladního auta, zaskřípal vedle na kolejích montážní vůz, který zanechal na křižovatce horký, kovově prašný, čpavý pach, tak trochu po elektřině, ve stanicích metra to často páchlo podobně, v posledních letech začalo helsinské metro smrdět jakousi starou elektřinou stejně jako někde v cizině...“

Vypravěčská rovina leží v perspektivě Maršála, nicméně hranice mezi jeho vnímáním a vnímáním dvou zbylých souputníků se místy ztrácí, takže je všechny tři lze považovat skoro za identické, za jakýsi obecný typ pouličního antihrdiny. Vzhledem k časté podroušenosti protagonistů se i způsob vyprávění některých pasáží uchyluje k nejasnému přechodu mezi snem, přeludem, domněnkou a skutečností. Učitel tvůrčího psaní se v Rimminenovi jistě nezapře.

Se svou mateřštinou zachází Rimminen velmi invenčně. Vůbec se nerozpakuje vytvářet nová slova, pohrávat si s jejich významem a grafickou podobou či nabourávat pravidla větné syntaxe. Český čtenář může být jen vděčný za to, že se Vladimír Piskoř k textu postavil neméně kreativně a zachoval jazykovou výjimečnost knihy.

Finští kritici a čtenáři knihu srovnávali s Joyceovým Odysseem či s Dumasovými Třemi mušketýry, styl psaní dokonce s velikány latinskoamerické literatury. Z finských děl se v recenzích zmiňovali o Kilpiho knize V sále usedlosti Alastalo, o Lehtonenově Putkinotko či dokonce o takové klasice finské literatury, jako je Kiviho Sedm bratří. Nebudu se zde pouštět do hodnocení, nakolik oprávněné tyto návrhy jsou, protože by se jistá opodstatnění našla vždy. Z českého kontextu mi připadá nejbližší paralela s Hrabalovými pábitelskými prózami. Rimminen nejen že používá obdobného způsobu vyprávění historek, jeho hrdinové (anebo kolektivní hrdina) nejsou nepodobni Hrabalově typu antihrdiny včetně jejich odlehčeného „všednodenního filozofování“ („To je fakt zvláštní,“ promluvil Blafy a zatvářil se, jako by mu někdo právě pošeptal do ucha smysl života nebo něco podobně zásadního. „Před chvíli sem přemejšlel o úplně zvláštních věcech, o čase a tomhle všem.“ [...] „... stavebními kameny skutečné ironie jsou beznaděj a utrpení a exponenciálně se hromadící zklamání.“).

Na motivy knihy vzniká ve Finsku stejnojmenný film, který by měl mít premiéru letos na podzim. A pokud jde o český překlad Rimminenova dalšího románu (Nenäpäivä) do češtiny, podle slov překladatele se na něm již pracuje. Nezbývá tedy než doufat ve vstřícnost nakladatele.

 

© Jitka Hanušová
článek vyšel v Tvaru 5/2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce Tvaru

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.