Z thrilleru Toma Harpera, i když se řadí do té už pomalu nekonečné řady mystérií s historickými kořeny, již naposledy oživil Dan Brown, čiší víc než z běžného typu tohoto druhu čtiva láska k historii. Vane z ní také, snad ještě víc, úcta k moudrosti přechovávané a děděné tištěným slovem a obrazem, tedy v knihách. Bojím se toho slova, ale je to vpravdě úcta k intelektu, kterou sice Harperovi kolegové jeví taky, nic jiného jim nezbývá, spřádají-li konspirační historky o možných důsledcích zneužitého vědění, ale jen tak letem světem, halabala, aby se neřeklo. Z Harperovy knihy lze v tomto ohledu cítit poctivost a nefalšovanost. Má to několik příčin a též několik důsledků.

Tom Harper je Evropan, to především. I když na dnešním globalizovaném knižním trhu je to ošidné (ostatně podobně jako autorův původ – žije v Anglii, narodil se v Německu, pobýval v Belgii, ale i v USA), primárně může počítat s evropskými, tudíž historicky vzdělanějšími a uctivějšími čtenáři. To mu umožňuje vyhýbat se brownovským vysvětlujícím polopatismům jako vystřiženým z encyklopedií Reader’s Digestu. Dovoluje si nasadit o něco vyšší laťku náročnosti i proto, že pod svým vlastním jménem Edwin Thomas sepisuje čisté historické romány, v nichž využívá svého oxfordského dějepisného vzdělání.

To mu umožnilo luxus postavit do historického středu svého druhého thrilleru dvě postavy, o nichž průměrně vzdělaný čtenář žánru má stěží jiné než vágní tušení – Johanna Gutenberga, vynálezce onoho zázraku zvaného knihtisk, a ještě obskurnějšího jedince, jeho středověkého současníka zvaného Mistr hracích karet. Šel ještě dál: historie se současností se na téměř pěti stech stranách slévají pozvolna, jak to vyžaduje odstupňované napětí, a dávné děje do našich časů míří v paralelním příběhu obou dějinných lumenů viděném očima jednoho z nich. Moderní napínák, kde se to ježí počítači a agenty, tak skýtá jakýsi román v románu, pochmurný středověký příběh plný intrik inkvizice, boje za prosazení „kacířských“ myšlenek, bezmocnosti jedince proti dávným korporacím, vpravdě dobový thriller A. D. 1400. Harper za tento luxus a za svou vášeň k historii však zaplatil daň, které se jeho povrchnější, komerčně sebejistější autoři nemusí bát: ony historické pasáže, bohatě prostupující co dvě tři kapitoly celý román, v očích typického, běžného konzumenta žánru knihu zpomalují, těžkne jimi a nastoluje dimenzi sice chvályhodně hlubší, zároveň však trpělivost čtenáře thrillerů nebezpečně provokující k přeskakování. Jako by se tu nepřímo ukazovalo, že i když historie zdánlivě oplodňuje moderní konzumní čtivo, jak dokázal již zmíněný Brown a kupa jeho následníků i předchůdců, ve skutečnosti však jsou vážnost s nevážností v jedné knize vlastně neslučitelné, jedno či druhé je nutno někde ošidit, čímž se rovnováha vychyluje. Ideální ekvilibrium je zřejmě nedosažitelné.

Současná zápletka Knihy tajemství, jak se valí svým korytem míříc k soutoku s historickou, je v zásadě pro tento typ knihy standardní: opět je tu vděčný neosobní padouch v podobě tajnosnubné církve, protože Gutenberg kromě proslulé Bible tiskl i onačejší texty, a pro akusticko-vizuální efekty jsou tu i zlouni vybavení bouchačkami, rychlými auty a počítačovým připojením. Díky nim se hlavní hrdina, spojující si do postupně krystalizující mozaiky únosy a úmrtí svých blízkých i vzdálenějších a úklady o vlastní život na základě své expertní průpravy (ne, není zrovna kryptolog, ta profese je už obsazená, ale něco na ten způsob), prožene několika zeměmi starého kontinentu.

Jednotlivá historická fakta se potěšitelně kupí, jedno zapadá do druhého a všechna jakž takž scvaknou se současností, pro niž najdeme v podtextu potěšitelné poselství o síle tištěného slova, které, není to ještě tak dávno, bořilo režimy (a je dobře, že na to tato sorta moderních literárních bavičů nezapomíná), až dojde do finále, které zanechá čtenáře Knihy tajemství s jedním hodně palčivým nevyřešeným. A ostatně i Nick Ash, hlavní hrdina, nad tím tak trochu vrtí hlavou, jako by se v té krátké chvíli v závěru vymkl Harperovi zpod kontroly. Čím dávné vědění vtištěné do papíru hrozilo ve své době, je poměrně jasné a v knize dobře ilustrované. Čím ohrožuje nás ve 21. století, to nedochází moc Ashovi a téměř vůbec ne mně. Chci věřit, že Harperovi ano a jen se mu nedostávalo obratnosti nám to pádněji předestřít.