Život po francouzsku je úspěšný francouzský román z roku 2004, za nějž autor Jean-Paul Dubois obdržel cenu Prix Femina. Hlavní postavou a vypravěčem je Paul Blick, na pozadí jehož života a rodinných vztahů autor mapuje 2. polovinu 20. století ve Francii i ve světě a společenské a politické změny, jež se během této historické éry odehrály. Paul na svůj život nahlíží s až lakonickým odstupem, který vyzdvihuje banálnost lidské existence a ztracenost jednotlivce v davu podobně „nedůležitých“ jedinců.

Jean-Paul Dubois, autor tohoto románu, se narodil v roce 1950 v Toulouse, vystudoval sociologii, pracoval jako sportovní novinář a momentálně přispívá do týdeníku Le Nouvel Observateur. Má rád literaturu „plnou života“, která je potěšením pro čtenáře. Ztělesněním takové literatury je pro něj jeho spisovatelský guru, John Updike.

Překladu knihy do češtiny se ujala Alexandra Pflimpflová, členka Obce překladatelů, která rovněž působila a působí jako novinářka a redaktorka a editorka v několika českých nakladatelstvích (Magnet-Press, Mladá fronta, Paseka, Euromedia – klub, Euromedia – Odeon). Podle údajů Obce překladatelů jí doposud vyšlo asi 20 překladů a v poslední době se soustřeďuje na oceněnou francouzskou beletrii.

Před samotným hodnocením překladu bych ráda poznamenala, že se nejedná o tradiční kritiku. Jde spíše o malý experiment, jehož cílem je zjistit, zda se překladatelka v určitém typu textu „cítila“ lépe než v jiném. Pro tento účel jsem z knihy vybrala několik úryvků pro každý ze třech typů textů: dialog, text náročný na kulturní převod a popisný (lyrický) text včetně incipitu. Kritika se tedy nevztahuje na celou knihu.

… po francouzsku?
Překlad začíná již u názvu knihy a grafického zpracování obálky. Ani jedno se v tomto případě příliš nepovedlo. „Život po francouzsku“ se mi jeví jako nevhodný název – neurčitý člen v názvu originálu má důležitou funkci, jelikož zdůrazňuje individualitu hlavního hrdiny, navíc protiklad individuum vs. kolektiv je jedním z hlavních témat knihy. Český název evokuje silně idealizované klišé o požitkářském, uvolněném a neuspěchaném životním stylu Francouzů. Použití takového klišé znamená hrubé zobecnění a přesný opak oné jedinečnosti, kterou nalezneme v názvu originálu. Čeština sice neurčitý člen nemá, nicméně dal by se simulovat číslovkou jedna: „Život jednoho Francouze“, „Jeden francouzský život“, atd.

Přebal českého vydání je kompatibilní s českým názvem knihy, což znamená, že je zcela nekompatibilní s přebalem originálu. Ten zobrazuje rodinu jedoucí v autě, má tedy spíše intimní a osobní ladění, zcela v souladu s důrazem na individualitu onoho „jednoho Francouze“. Na českém přebalu je pohled do kavárny, který je zaostřený na šálek kávy a noviny na stolečku v popředí; fotografie má zřejmě evokovat pařížské intelektuální prostředí. Stejně jako u názvu knihy i volba motivu na přebalu vychází ze zavedeného klišé. Nicméně pozorný čtenář si bohužel nemůže užít ani to klišé – při podrobném prozkoumání přebalu lze zjistit, že cukr u kávy je jednoznačně české provenience a noviny, ač francouzské (Le Monde), mají v rohu tužkou vepsanou cenu v korunách. Je pochopitelné, že za pořízením podobné fotografie není třeba jezdit do Francie, ale při troše snahy jistě není těžké zamaskovat prvky českého prostředí.

Incipit
První věty knihy mají zásadní roli, protože čtenáře vtahují přímo do situace, kdy se Paul dozvídá o smrti svého bratra. V celém odstavci je důležité udržet napětí originálu, což se nejlépe zaručí důsledným převedením délky vět a pečlivým volením pořádku slov ve větě, aby děj gradoval tam, kde má. To se překladatelce povedlo:

„Mon père s’approcha d’elle, raccrocha le combiné et s’effondra à son tour dans le fauteuil de l’entrée. Il baissa la tête et se mit à pleurer. Silencieux, terrifié, je demeurais immobile à l’extrémité de ce long corridor. En me tenant à distance de mes parents, j’avais le sentiment de retarder l’échéance, de me préserver encore quelques instants d’une terrible nouvelle dont je devinais pourtant la teneur. Je restais donc là, debout, en lisière de la douleur, la peau brûlante et l’œil aux aguets, observant la vitesse de propagation du malheur, attendant d’être soufflé à mon tour“ (s. 11).
„Otec šel k ní, zavěsil sluchátko a sám se zhroutil do křesla u dveří. Svěsil hlavu a rozplakal se. Byl jsem ještě pořád na opačném konci dlouhé chodby, stál jsem bez hnutí, potichu, vyděšený. Jak jsem byl daleko od rodičů, měl jsem pocit, že oddaluji tu neodvratnou chvíli, že si ještě chráním pár okamžiků, které mne dělí od strašné zprávy, jejíž obsah jsem však tušil. Tak jsem tam pořád stál na pomezí bolesti, s rozpálenými tvářemi, a vytřeštěnýma očima sledoval, jak rychle se šíří neštěstí, a čekal, až zasáhne i mě“ (s. 9).

Překladatelka se vyhnula i nevhodnému kopírování francouzského jmenného vyjadřování do češtiny: „la vitesse de propagation du malheur“, „jak rychle se šíří neštěstí“. Rovněž se snažila přidáním slova „pořád“ zdůraznit významový rozdíl nesený ve francouzštině střídáním minulých slovesných časů passé simple a imparfait: „je demeurais immobile à l’extrémité de ce long corridor“, „Byl jsem ještě pořád na opačném konci dlouhé chodby“; „Je restais donc là“, „Tak jsem tam pořád stál“.

Dialogy
Základním předpokladem každého dobře přeloženého dialogu je jeho mluvnost, plynulost a přirozenost (vzhledem k zobrazované situaci a postavám), proto je opět třeba si dávat pozor na logickou stavbu věty, volit správný rejstřík pro každou postavu a dobře dávkovat různá „vycpávková“ slova, která dialogu k oné plynulosti dopomáhají. Obecně lze říci, že se překladatelka s těmito nástrahami dialogu vypořádala, přestože se občas nevyhnula nepřirozenému kopírování francouzských slov či slovosledného uspořádání. Následující dva příklady jsou z rozhovoru s vojákem v kasárnách na s. 61 originálu a 49 překladu: „Tout le temps que dura notre altercation“, „Po celý čas, co trval náš spor“ (lepší by bylo např. „Celou dobu, co trval náš spor/jsme se hádali“); „Non. Je ne descends pas.“, „Ne. Já dolů nepůjdu.“ (přirozenější by bylo „Ne. Nikam nepůjdu.“). Další příklady najdeme v manželské hádce na s. 279 originálu a 213 překladu: „Tu as vu mes horaires?“, „Viděl jsi můj časový plán?“ (navrhuji „Viděl jsi můj pracovní rozvrh?“); „Tu espères y trouver quoi?“, „Co doufáš, že tam najdeš?“ (přirozenější by bylo „Co si myslíš, že tam najdeš?“).

Přístup k převodu dialogických pasáží lze ukázat na třech příkladech, z nichž každý je něčím specifický. Prvním z nich je rodinná politická debata (hádka?) u štědrovečerní večeře v roce 1962 (originál str. 26–28, překlad str. 21–22). Zde je největším problémem velké množství kulturně vázaných výrazů. Osobně se domnívám, že užití odkazovacích horních indexů je konkrétně v dialogu rušivé a překladatel by se měl snažit kulturně náročné narážky převést jinak. Hned první věta dialogu obsahuje výraz „bougnoule“, pejorativní označení Severoafričana nebo obecně člověka jiné barvy pleti než bílé. Překladatelka zvolila přepis „buňul“ s odkazem na vysvětlivky na konci knihy, což se mi zdá zbytečně zatěžující – např. slovo „barevný“ by v daném kontextu bylo vyhovující. Nicméně výčet čtyř neznámých francouzských jmen o pár řádek níže se jinak než odkazem na vysvětlivky zřejmě řešit nedá. Příkladem dobré strategie je rozepsání zkratek FLN a OAS jako Fronta národního osvobození a Organizace tajné armády (s. 27 originálu a 21 překladu). Spornou záležitostí je nahrazení francouzského „Général“ českým „generál“ na straně 26 originálu a 21 překladu – zástupnému výrazu pro známého politika Francouzi totiž rozumějí, ale Češi si „generála“ s konkrétní postavou nespojí. Vhodnější by byla substituce vlastním jménem, „de Gaulle“, alespoň při první zmínce o něm, ve zbytku dialogu už se dá pokračovat s familiárnějším „generál“, které je v rodinné debatě stylisticky vhodnější. V dialogu jsou dvě významové nesrovnalosti (obě na s. 26 originálu a 21 překladu). Jednou z nich je „Tu parles comme l’autre fils de pute.“ (přeloženo jako „Mluvíš jako ten čubčí syn.“). Zde se ztratilo důležité „autre“, jež naznačuje, že mluvčí považuje i toho, na koho mluví, za „čubčího syna“. Česká verze repliky je tak (zvláště v kontextu rodinné štědrovečerní večeře) mnohem méně vyhrocená. Jednou z možností by bylo např. „Ty i ten druhý čubčí syn mluvíte úplně stejně“.
Druhým zaškobrtnutím je neopodstatněné převedení francouzského minulého času časem přítomným:
„Mais belle-maman, tout le monde – et même les enfants – sait que votre général est un vrai fils de pute, qu’il a trahi un peuple, un pays et fait fusiller ceux qui le défendaient. [...] Je veux dire qu’il a fait exécuter de vrais Français : Roger Degueldre, Claude Piegst, Albert Dovecar, Bastien-Thiry, ça te dit quelque chose?“,
„Ale maminko, všichni – včetně dětí – vědí, že ten váš generál je doopravdy čubčí syn, že zradil národ, zemi a dává střílet ty, kdo ho chrání [...] Chci tím říct, že dává popravovat pravé Francouze: Roger Degueldre, Claude Piegst, Albert Dovecar, Bastien-Thiry… říká ti to něco?“
Správně mělo být „chránili“ (lexikálně možná spíše „bránili“) a „dal popravit“ – přestože Bastien-Thiry byl popraven až po Vánocích roku 1962, a tudíž je v originále minulý čas v podstatě špatně. Těžko říci, jestli se „seknul“ autor nebo to postavě do úst vložil schválně, ale v každém případě se nejedná o kolosální hloupost viditelnou na první pohled (typu „31. června“) a v tom případě by překladatelka autora opravovat neměla.

Druhým dialogem je rozhovor Paula s poddůstojníkem, který se ho snaží donutit, aby se v kasárnách zúčastnil promítání filmu. Rozhovor (s. 60–61 originálu, 48–49 překladu) je zajímavý zejména širokou škálou barvitých urážek, kterými voják Paula častuje: „pédé de ta queue“, „bâtard de ta mère“, „tafiole“, „espèce de suceur de bidet de merde“, „sac à merde“. V české verzi nalezneme výrazy „buzík“, „bastard“, „hajzl“ a „smraďoch“, v porovnání s původním textem došlo k částečnému ochuzení kreativity. Mezi nadávkami padne i invektiva „Michèle Mercier“, která by se do češtiny dala převést např. jako „markýzo Angeliko“, vzhledem k nejslavnější roli této francouzské herečky. Překladatelka se rozhodla v textu ponechat původní jméno, jež však pravděpodobně českému čtenáři příliš neřekne.

Třetím dialogem je rozhovor Paula s Annou, který odhaluje, jak vzdálení si jsou (s. 278–280 originálu, 213–214 překladu). Kromě dvou případů zbytečného zlogičťování („Nous partageons un logement“, „Jenom bydlíme v jednom bytě“; „je partage quelque chose avec eux“, „něco společného s nimi sdílím“) tomuto dialogu není moc co vytknout. Dojem z manželství, které se nachází na bodu mrazu, je interpretován úspěšně, i díky použití frází, které jsou pro partnerské hádky typické: „Buď tak hodný a nezačínej znovu“, „Uvědomuješ si…?“, „O to přece nejde… – Ale jistěže jde.“

Kulturní souvislosti náročné na převod
Pro ohodnocení těchto pasáží se hodí delší úryvek, ve kterém Paul popisuje politické události, které se odehrály v době jeho dospívání (originál s. 45–47, překlad s. 35–38). Na rozdíl od rodinné debaty, jež byla rovněž silně kulturně zakotvená, se nejedná o dialog, ale o popis, a tudíž je třeba zvolit jiná kritéria hodnocení. Text nemusí tak dokonale plynout, lze tedy použít vnitřní vysvětlivky a odkazovací horní indexy. Nicméně tento úryvek je až přesycen jmény, daty a událostmi a z tohoto pohledu je náročný i pro čtenáře původního textu, a proto je každé proveditelné ulehčení (např. v podobě vysvětlivky či nahrazení) pro českého čtenáře vítané až nutné a rozhodně se není třeba obávat toho, že by text ztratil kulturní kolorit.

Překladatelka se rozhodla jít cestou výrazné exotizace (tedy nevysvětlovat a nesnažit se zjednodušit text užitím prostředků ze čtenáři bližšího kulturního prostředí), což je přístup možný a dnes hojně využívaný. Přesto se domnívám, že i s ohledem na tuto koncepci jsou v textu místa, která překladatelka nijak neupravovala a přitom vyžadují větší přizpůsobení českému čtenáři. Jedná se zejména o španělská slova a fráze, jejichž význam francouzský čtenář díky blízkosti jazyků odtuší mnohem snáze: „La mano en la mano“, „guérillero“ (hraniční výraz, Čech zná slovo „guerilla“), „caudillo“. V úryvku se vyskytují tři závažné významové nedostatky. Výraz „coup d’état“ („státní převrat“) je z nevysvětlitelného důvodu přeložen jako „dobyvačný výpad státu“, cigarety „gauloises bleues“ chybně jako „světlé gauloisky“ a na úplném konci úryvku je zbytečně použit podmiňovací způsob a opět přítomný čas místo minulého: „un bordel qui montait à la vitesse d’une mer d’équinoxe, d’un cheval au galop et qui faisait fuir ces ministres en complet veston, comprenant, mais un peu tard, que l’on ne négociait pas avec la marée.“; „takový bordel, který se valí rychlostí moře za rovnodennosti či cválajícího koně a před nímž by prchali ministři ve svých trojdílných oblecích, protože by pochopili, jenže poněkud pozdě, že s přílivem a odlivem se nekšeftuje“ (správně mělo být „který se valil“, „před nímž prchali“, „protože pochopili“). Ještě drobná poznámka ke slovní zásobě – možná by bylo lepší místo „moře za rovnodennosti“ napsat „rovnodennostní bouře“. Je však nutné podotknout, že tam, kde situace vyžadovala převedení obrazného vyjádření, si překladatelka vždy poradila velmi dobře: „pour que tous comprennent que les sentiers de la révolte étaient des voies sans issue“, „aby všichni pochopili, že pěšinky odporu jsou slepé uličky“; „qu’on lui taille sa vie au carré“, „aby jí osekávali život podle šablony“.

Popisné (lyrické) pasáže
V těchto pasážích je nejdůležitější dobře reprodukovat estetickou funkci originálu. Jedná se o místa, která přitahují pozornost k jazyku více než zbytek knihy a kde autor ukazuje svoji invenci. Překladatel může být o něco kreativnější, jelikož by měl převést hlavně „krásu“ textu, samozřejmě vždy s ohledem na správnou míru.

Pro analýzu jsem vybrala dva úryvky. První z nich je na s. 122–124 originálu a na s. 95–96 překladu. Popisuje Paulovu návštěvu bratrova hrobu: jde o velmi vypjatý a důležitý okamžik děje. Ze všech doposud probíraných úryvků je nejlépe zvládnutý. Neobsahuje téměř žádná problematická místa, ať už z hlediska významu, či přirozenosti vyjadřování, naopak se v něm najde pár pěkných řešení:

„Et sa montre de plongée, étanche à dix mètres, avec ses aiguilles et son cadran fluorescents, avait-elle résisté à cette profondeur du temps? Plutôt que d’accepter d’être envahi par une marée de chagrin, mon esprit élevait des digues fantômes en multipliant des questionnements stupides sur tous ces résidus humains. Petit à petit, ces remparts de pudeur s’affaissèrent, balayés par un flot de larmes venu des eaux profondes de l’enfance“ (s. 122–123).
„A co jeho potápěčské hodinky, vodotěsné až do desetimetrové hloubky, s ručičkami a světélkujícím ciferníkem, jestlipak odolaly hlubině času? Spíš než bych připustil, že jsem podlehl návalu smutku, stavěl jsem v duchu přízračné hráze, vršil hloupé otázky o pozůstatcích člověka. Pomalu, pomaloučku sesedaly zábrany studu, až je smetl příval slz proudící ze spodních vod dětství“ (s. 95).

Druhý úryvek je ze stran 201–205 originálu a 155–158 překladu a popisuje Paulovo focení stromů. Paul je jimi naprosto uchvácen, stromy zde vystupují jako živé bytosti a jejich popisu je věnována velká péče. Překlad tohoto úryvku je podobně zdařilý jako překlad předchozího úryvku, avšak několik zádrhelů se v něm najde. Jednak jsou to dvě nedbalostní chyby na s. 202 originálu a na s. 155 překladu, kde jsou dva výčty stromů, první nápadně dlouhý (26 položek), druhý o pěti položkách. V překladu každého z nich byla jedna položka opomenuta. Dále ne úplně přesvědčivým řešením je převedení „Quelques promenades en lisière de forêt ou au creux d’un vallon suffisaient pour les repérer. Il n’y avait plus ensuite qu’à revenir le soir“ jako „Stačilo párkrát se projít podél lesa či údolím, a už jsem o nich věděl. Nezbývalo, než se pak večer vrátit“ a „il y avait toujours un de ces arbres qui à lui seul englobait toute la majesté et les caractéristiques de son espèce, « s’imposait comme une évidence et éclipsait la forêt ». Il me suffisait d’installer mon trépied“ jako „mezi stromy se vždycky našel jeden, který sám o sobě obsáhl veškerý majestát a charakteristické rysy svého druhu, ,vnutil se svou očividností a zastínil les‘. Nezbývalo mi než rozkročit stativ“ (stále s. 202 originálu a 155 překladu). V obou případech by originál lépe vystihlo spojení vyjadřující význam „stačilo pouze“, nikoliv „nezbývalo než“. Poslední významová minela se nachází na konci jinak velmi zručně přeloženého úseku. Vznikla pravděpodobně přeinterpretováním původního významu:

„Les austères, habitués aux sols pauvres et à l’économie des effets. Les inébranlables, véritables châteaux forts végétaux enfichés dans le sol jusqu’au royaume des morts. Les cossus, enfants des terres grasses, regorgeant de verdure, déployant leur riche fourrure. Les rêveurs, le corps maigre, si peu de ce monde et la tête toujours aux cieux. Les anxieux, les torturés, les noueux, enroulés sur leurs doutes séculaires. Les aristocrates, droits comme des i, légèrement dédaigneux, subtilement hautains. Les généreux, offrant leurs branches et leur ombre sans compter. Les besogneux, alignés, occupés, travaillant sans relâche à arrimer les sols“ (s. 203–204).
„Střídmé, navyklé chudé půdě a šetření s jejími dary. Byli mezi nimi nebojsové, skutečné rostlinné pevnosti vhloubené do země až do říše mrtvých. Bohatci, vzešlí z úrodné půdy, oplývající listovím, rozvírající do stran svůj přepychový kožich. Snílci s hubeným trupem, tak málo z tohoto světa a s hlavou stále v oblacích. Úzkostlivci, pokřivení, sukovití, schýlení ve svých věkovitých pochybách. Aristokraté, vzpřímení jako i, lehce pohrdaví, drobet povýšení. Štědří, nabízející své větve a stín bez omezení. Nuzáci stojící v řadě, jimž jiní zabírali místo, a tak se neustále snažili zachytit se v půdě“ (s. 156–157).

Jednou z možných variant by bylo např. „Nuzáci stojící v řadě, zaměstnaní tím, jak se neustále snažili zachytit v půdě.“

Větší než malé množství chyb
Při porovnání všech tří zvolených kategorií je vidět, že se překladatelka nejlépe cítí tam, kde má volnou ruku a může se kreativně projevit. Překlady popisných částí (a incipitu) jsou proto vydařenější než překlady dalších dvou typů textu. Z dialogických pasáží občas „čouhá“ francouzština a pasáže náročné na kulturní převod by si zasloužily více snahy o přiblížení textu českému čtenáři.

Celkový dojem z překladu bohužel kazí relativně časté významové chyby, které procházejí všemi třemi kategoriemi a které (jak je vidět z povedených pasáží) v textu být nemusely. Otázkou je, zda je na vině překladatelčina roztěkanost, časový stres či odbytá redakční práce.