Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku

Dubois, Jean-Paul
Život po francouzsku

kritika překladu překlad

Život po francouzsku je úspěšný francouzský román z roku 2004, za nějž autor Jean-Paul Dubois obdržel cenu Prix Femina. Hlavní postavou a vypravěčem je Paul Blick, na pozadí jehož života a rodinných vztahů autor mapuje 2. polovinu 20. století ve Francii i ve světě a společenské a politické změny, jež se během této historické éry odehrály. Paul na svůj život nahlíží s až lakonickým odstupem, který vyzdvihuje banálnost lidské existence a ztracenost jednotlivce v davu podobně „nedůležitých“ jedinců

 

J.-P. Dubois: Une vie française, Paris, Éditions de l’Olivier/Le Seuil, 2004, ISBN 2-87929-467-3
J.-P. Dubois: Život po francouzsku, přel. Alexandra Pflimpflová, redigovali Jindřich Jůzl a David Dvořák, Praha, Euromedia – Odeon, 2006, ISBN 80-207-1206-2

Život po francouzsku je úspěšný francouzský román z roku 2004, za nějž autor Jean-Paul Dubois obdržel cenu Prix Femina. Hlavní postavou a vypravěčem je Paul Blick, na pozadí jehož života a rodinných vztahů autor mapuje 2. polovinu 20. století ve Francii i ve světě a společenské a politické změny, jež se během této historické éry odehrály. Paul na svůj život nahlíží s až lakonickým odstupem, který vyzdvihuje banálnost lidské existence a ztracenost jednotlivce v davu podobně „nedůležitých“ jedinců.

Jean-Paul Dubois, autor tohoto románu, se narodil v roce 1950 v Toulouse, vystudoval sociologii, pracoval jako sportovní novinář a momentálně přispívá do týdeníku Le Nouvel Observateur. Má rád literaturu „plnou života“, která je potěšením pro čtenáře. Ztělesněním takové literatury je pro něj jeho spisovatelský guru, John Updike.

Překladu knihy do češtiny se ujala Alexandra Pflimpflová, členka Obce překladatelů, která rovněž působila a působí jako novinářka a redaktorka a editorka v několika českých nakladatelstvích (Magnet-Press, Mladá fronta, Paseka, Euromedia – klub, Euromedia – Odeon). Podle údajů Obce překladatelů jí doposud vyšlo asi 20 překladů a v poslední době se soustřeďuje na oceněnou francouzskou beletrii.

Před samotným hodnocením překladu bych ráda poznamenala, že se nejedná o tradiční kritiku. Jde spíše o malý experiment, jehož cílem je zjistit, zda se překladatelka v určitém typu textu „cítila“ lépe než v jiném. Pro tento účel jsem z knihy vybrala několik úryvků pro každý ze třech typů textů: dialog, text náročný na kulturní převod a popisný (lyrický) text včetně incipitu. Kritika se tedy nevztahuje na celou knihu.

… po francouzsku?
Překlad začíná již u názvu knihy a grafického zpracování obálky. Ani jedno se v tomto případě příliš nepovedlo. „Život po francouzsku“ se mi jeví jako nevhodný název – neurčitý člen v názvu originálu má důležitou funkci, jelikož zdůrazňuje individualitu hlavního hrdiny, navíc protiklad individuum vs. kolektiv je jedním z hlavních témat knihy. Český název evokuje silně idealizované klišé o požitkářském, uvolněném a neuspěchaném životním stylu Francouzů. Použití takového klišé znamená hrubé zobecnění a přesný opak oné jedinečnosti, kterou nalezneme v názvu originálu. Čeština sice neurčitý člen nemá, nicméně dal by se simulovat číslovkou jedna: „Život jednoho Francouze“, „Jeden francouzský život“, atd.

Přebal českého vydání je kompatibilní s českým názvem knihy, což znamená, že je zcela nekompatibilní s přebalem originálu. Ten zobrazuje rodinu jedoucí v autě, má tedy spíše intimní a osobní ladění, zcela v souladu s důrazem na individualitu onoho „jednoho Francouze“. Na českém přebalu je pohled do kavárny, který je zaostřený na šálek kávy a noviny na stolečku v popředí; fotografie má zřejmě evokovat pařížské intelektuální prostředí. Stejně jako u názvu knihy i volba motivu na přebalu vychází ze zavedeného klišé. Nicméně pozorný čtenář si bohužel nemůže užít ani to klišé – při podrobném prozkoumání přebalu lze zjistit, že cukr u kávy je jednoznačně české provenience a noviny, ač francouzské (Le Monde), mají v rohu tužkou vepsanou cenu v korunách. Je pochopitelné, že za pořízením podobné fotografie není třeba jezdit do Francie, ale při troše snahy jistě není těžké zamaskovat prvky českého prostředí.

Incipit
První věty knihy mají zásadní roli, protože čtenáře vtahují přímo do situace, kdy se Paul dozvídá o smrti svého bratra. V celém odstavci je důležité udržet napětí originálu, což se nejlépe zaručí důsledným převedením délky vět a pečlivým volením pořádku slov ve větě, aby děj gradoval tam, kde má. To se překladatelce povedlo:

„Mon père s’approcha d’elle, raccrocha le combiné et s’effondra à son tour dans le fauteuil de l’entrée. Il baissa la tête et se mit à pleurer. Silencieux, terrifié, je demeurais immobile à l’extrémité de ce long corridor. En me tenant à distance de mes parents, j’avais le sentiment de retarder l’échéance, de me préserver encore quelques instants d’une terrible nouvelle dont je devinais pourtant la teneur. Je restais donc là, debout, en lisière de la douleur, la peau brûlante et l’œil aux aguets, observant la vitesse de propagation du malheur, attendant d’être soufflé à mon tour“ (s. 11).
„Otec šel k ní, zavěsil sluchátko a sám se zhroutil do křesla u dveří. Svěsil hlavu a rozplakal se. Byl jsem ještě pořád na opačném konci dlouhé chodby, stál jsem bez hnutí, potichu, vyděšený. Jak jsem byl daleko od rodičů, měl jsem pocit, že oddaluji tu neodvratnou chvíli, že si ještě chráním pár okamžiků, které mne dělí od strašné zprávy, jejíž obsah jsem však tušil. Tak jsem tam pořád stál na pomezí bolesti, s rozpálenými tvářemi, a vytřeštěnýma očima sledoval, jak rychle se šíří neštěstí, a čekal, až zasáhne i mě“ (s. 9).

Překladatelka se vyhnula i nevhodnému kopírování francouzského jmenného vyjadřování do češtiny: „la vitesse de propagation du malheur“, „jak rychle se šíří neštěstí“. Rovněž se snažila přidáním slova „pořád“ zdůraznit významový rozdíl nesený ve francouzštině střídáním minulých slovesných časů passé simple a imparfait: „je demeurais immobile à l’extrémité de ce long corridor“, „Byl jsem ještě pořád na opačném konci dlouhé chodby“; „Je restais donc là“, „Tak jsem tam pořád stál“.

Dialogy
Základním předpokladem každého dobře přeloženého dialogu je jeho mluvnost, plynulost a přirozenost (vzhledem k zobrazované situaci a postavám), proto je opět třeba si dávat pozor na logickou stavbu věty, volit správný rejstřík pro každou postavu a dobře dávkovat různá „vycpávková“ slova, která dialogu k oné plynulosti dopomáhají. Obecně lze říci, že se překladatelka s těmito nástrahami dialogu vypořádala, přestože se občas nevyhnula nepřirozenému kopírování francouzských slov či slovosledného uspořádání. Následující dva příklady jsou z rozhovoru s vojákem v kasárnách na s. 61 originálu a 49 překladu: „Tout le temps que dura notre altercation“, „Po celý čas, co trval náš spor“ (lepší by bylo např. „Celou dobu, co trval náš spor/jsme se hádali“); „Non. Je ne descends pas.“, „Ne. Já dolů nepůjdu.“ (přirozenější by bylo „Ne. Nikam nepůjdu.“). Další příklady najdeme v manželské hádce na s. 279 originálu a 213 překladu: „Tu as vu mes horaires?“, „Viděl jsi můj časový plán?“ (navrhuji „Viděl jsi můj pracovní rozvrh?“); „Tu espères y trouver quoi?“, „Co doufáš, že tam najdeš?“ (přirozenější by bylo „Co si myslíš, že tam najdeš?“).

Přístup k převodu dialogických pasáží lze ukázat na třech příkladech, z nichž každý je něčím specifický. Prvním z nich je rodinná politická debata (hádka?) u štědrovečerní večeře v roce 1962 (originál str. 26–28, překlad str. 21–22). Zde je největším problémem velké množství kulturně vázaných výrazů. Osobně se domnívám, že užití odkazovacích horních indexů je konkrétně v dialogu rušivé a překladatel by se měl snažit kulturně náročné narážky převést jinak. Hned první věta dialogu obsahuje výraz „bougnoule“, pejorativní označení Severoafričana nebo obecně člověka jiné barvy pleti než bílé. Překladatelka zvolila přepis „buňul“ s odkazem na vysvětlivky na konci knihy, což se mi zdá zbytečně zatěžující – např. slovo „barevný“ by v daném kontextu bylo vyhovující. Nicméně výčet čtyř neznámých francouzských jmen o pár řádek níže se jinak než odkazem na vysvětlivky zřejmě řešit nedá. Příkladem dobré strategie je rozepsání zkratek FLN a OAS jako Fronta národního osvobození a Organizace tajné armády (s. 27 originálu a 21 překladu). Spornou záležitostí je nahrazení francouzského „Général“ českým „generál“ na straně 26 originálu a 21 překladu – zástupnému výrazu pro známého politika Francouzi totiž rozumějí, ale Češi si „generála“ s konkrétní postavou nespojí. Vhodnější by byla substituce vlastním jménem, „de Gaulle“, alespoň při první zmínce o něm, ve zbytku dialogu už se dá pokračovat s familiárnějším „generál“, které je v rodinné debatě stylisticky vhodnější. V dialogu jsou dvě významové nesrovnalosti (obě na s. 26 originálu a 21 překladu). Jednou z nich je „Tu parles comme l’autre fils de pute.“ (přeloženo jako „Mluvíš jako ten čubčí syn.“). Zde se ztratilo důležité „autre“, jež naznačuje, že mluvčí považuje i toho, na koho mluví, za „čubčího syna“. Česká verze repliky je tak (zvláště v kontextu rodinné štědrovečerní večeře) mnohem méně vyhrocená. Jednou z možností by bylo např. „Ty i ten druhý čubčí syn mluvíte úplně stejně“.
Druhým zaškobrtnutím je neopodstatněné převedení francouzského minulého času časem přítomným:
„Mais belle-maman, tout le monde – et même les enfants – sait que votre général est un vrai fils de pute, qu’il a trahi un peuple, un pays et fait fusiller ceux qui le défendaient. [...] Je veux dire qu’il a fait exécuter de vrais Français : Roger Degueldre, Claude Piegst, Albert Dovecar, Bastien-Thiry, ça te dit quelque chose?“,
„Ale maminko, všichni – včetně dětí – vědí, že ten váš generál je doopravdy čubčí syn, že zradil národ, zemi a dává střílet ty, kdo ho chrání [...] Chci tím říct, že dává popravovat pravé Francouze: Roger Degueldre, Claude Piegst, Albert Dovecar, Bastien-Thiry… říká ti to něco?“
Správně mělo být „chránili“ (lexikálně možná spíše „bránili“) a „dal popravit“ – přestože Bastien-Thiry byl popraven až po Vánocích roku 1962, a tudíž je v originále minulý čas v podstatě špatně. Těžko říci, jestli se „seknul“ autor nebo to postavě do úst vložil schválně, ale v každém případě se nejedná o kolosální hloupost viditelnou na první pohled (typu „31. června“) a v tom případě by překladatelka autora opravovat neměla.

Druhým dialogem je rozhovor Paula s poddůstojníkem, který se ho snaží donutit, aby se v kasárnách zúčastnil promítání filmu. Rozhovor (s. 60–61 originálu, 48–49 překladu) je zajímavý zejména širokou škálou barvitých urážek, kterými voják Paula častuje: „pédé de ta queue“, „bâtard de ta mère“, „tafiole“, „espèce de suceur de bidet de merde“, „sac à merde“. V české verzi nalezneme výrazy „buzík“, „bastard“, „hajzl“ a „smraďoch“, v porovnání s původním textem došlo k částečnému ochuzení kreativity. Mezi nadávkami padne i invektiva „Michèle Mercier“, která by se do češtiny dala převést např. jako „markýzo Angeliko“, vzhledem k nejslavnější roli této francouzské herečky. Překladatelka se rozhodla v textu ponechat původní jméno, jež však pravděpodobně českému čtenáři příliš neřekne.

Třetím dialogem je rozhovor Paula s Annou, který odhaluje, jak vzdálení si jsou (s. 278–280 originálu, 213–214 překladu). Kromě dvou případů zbytečného zlogičťování („Nous partageons un logement“, „Jenom bydlíme v jednom bytě“; „je partage quelque chose avec eux“, „něco společného s nimi sdílím“) tomuto dialogu není moc co vytknout. Dojem z manželství, které se nachází na bodu mrazu, je interpretován úspěšně, i díky použití frází, které jsou pro partnerské hádky typické: „Buď tak hodný a nezačínej znovu“, „Uvědomuješ si…?“, „O to přece nejde… – Ale jistěže jde.“

Kulturní souvislosti náročné na převod
Pro ohodnocení těchto pasáží se hodí delší úryvek, ve kterém Paul popisuje politické události, které se odehrály v době jeho dospívání (originál s. 45–47, překlad s. 35–38). Na rozdíl od rodinné debaty, jež byla rovněž silně kulturně zakotvená, se nejedná o dialog, ale o popis, a tudíž je třeba zvolit jiná kritéria hodnocení. Text nemusí tak dokonale plynout, lze tedy použít vnitřní vysvětlivky a odkazovací horní indexy. Nicméně tento úryvek je až přesycen jmény, daty a událostmi a z tohoto pohledu je náročný i pro čtenáře původního textu, a proto je každé proveditelné ulehčení (např. v podobě vysvětlivky či nahrazení) pro českého čtenáře vítané až nutné a rozhodně se není třeba obávat toho, že by text ztratil kulturní kolorit.

Překladatelka se rozhodla jít cestou výrazné exotizace (tedy nevysvětlovat a nesnažit se zjednodušit text užitím prostředků ze čtenáři bližšího kulturního prostředí), což je přístup možný a dnes hojně využívaný. Přesto se domnívám, že i s ohledem na tuto koncepci jsou v textu místa, která překladatelka nijak neupravovala a přitom vyžadují větší přizpůsobení českému čtenáři. Jedná se zejména o španělská slova a fráze, jejichž význam francouzský čtenář díky blízkosti jazyků odtuší mnohem snáze: „La mano en la mano“, „guérillero“ (hraniční výraz, Čech zná slovo „guerilla“), „caudillo“. V úryvku se vyskytují tři závažné významové nedostatky. Výraz „coup d’état“ („státní převrat“) je z nevysvětlitelného důvodu přeložen jako „dobyvačný výpad státu“, cigarety „gauloises bleues“ chybně jako „světlé gauloisky“ a na úplném konci úryvku je zbytečně použit podmiňovací způsob a opět přítomný čas místo minulého: „un bordel qui montait à la vitesse d’une mer d’équinoxe, d’un cheval au galop et qui faisait fuir ces ministres en complet veston, comprenant, mais un peu tard, que l’on ne négociait pas avec la marée.“; „takový bordel, který se valí rychlostí moře za rovnodennosti či cválajícího koně a před nímž by prchali ministři ve svých trojdílných oblecích, protože by pochopili, jenže poněkud pozdě, že s přílivem a odlivem se nekšeftuje“ (správně mělo být „který se valil“, „před nímž prchali“, „protože pochopili“). Ještě drobná poznámka ke slovní zásobě – možná by bylo lepší místo „moře za rovnodennosti“ napsat „rovnodennostní bouře“. Je však nutné podotknout, že tam, kde situace vyžadovala převedení obrazného vyjádření, si překladatelka vždy poradila velmi dobře: „pour que tous comprennent que les sentiers de la révolte étaient des voies sans issue“, „aby všichni pochopili, že pěšinky odporu jsou slepé uličky“; „qu’on lui taille sa vie au carré“, „aby jí osekávali život podle šablony“.

Popisné (lyrické) pasáže
V těchto pasážích je nejdůležitější dobře reprodukovat estetickou funkci originálu. Jedná se o místa, která přitahují pozornost k jazyku více než zbytek knihy a kde autor ukazuje svoji invenci. Překladatel může být o něco kreativnější, jelikož by měl převést hlavně „krásu“ textu, samozřejmě vždy s ohledem na správnou míru.

Pro analýzu jsem vybrala dva úryvky. První z nich je na s. 122–124 originálu a na s. 95–96 překladu. Popisuje Paulovu návštěvu bratrova hrobu: jde o velmi vypjatý a důležitý okamžik děje. Ze všech doposud probíraných úryvků je nejlépe zvládnutý. Neobsahuje téměř žádná problematická místa, ať už z hlediska významu, či přirozenosti vyjadřování, naopak se v něm najde pár pěkných řešení:

„Et sa montre de plongée, étanche à dix mètres, avec ses aiguilles et son cadran fluorescents, avait-elle résisté à cette profondeur du temps? Plutôt que d’accepter d’être envahi par une marée de chagrin, mon esprit élevait des digues fantômes en multipliant des questionnements stupides sur tous ces résidus humains. Petit à petit, ces remparts de pudeur s’affaissèrent, balayés par un flot de larmes venu des eaux profondes de l’enfance“ (s. 122–123).
„A co jeho potápěčské hodinky, vodotěsné až do desetimetrové hloubky, s ručičkami a světélkujícím ciferníkem, jestlipak odolaly hlubině času? Spíš než bych připustil, že jsem podlehl návalu smutku, stavěl jsem v duchu přízračné hráze, vršil hloupé otázky o pozůstatcích člověka. Pomalu, pomaloučku sesedaly zábrany studu, až je smetl příval slz proudící ze spodních vod dětství“ (s. 95).

Druhý úryvek je ze stran 201–205 originálu a 155–158 překladu a popisuje Paulovo focení stromů. Paul je jimi naprosto uchvácen, stromy zde vystupují jako živé bytosti a jejich popisu je věnována velká péče. Překlad tohoto úryvku je podobně zdařilý jako překlad předchozího úryvku, avšak několik zádrhelů se v něm najde. Jednak jsou to dvě nedbalostní chyby na s. 202 originálu a na s. 155 překladu, kde jsou dva výčty stromů, první nápadně dlouhý (26 položek), druhý o pěti položkách. V překladu každého z nich byla jedna položka opomenuta. Dále ne úplně přesvědčivým řešením je převedení „Quelques promenades en lisière de forêt ou au creux d’un vallon suffisaient pour les repérer. Il n’y avait plus ensuite qu’à revenir le soir“ jako „Stačilo párkrát se projít podél lesa či údolím, a už jsem o nich věděl. Nezbývalo, než se pak večer vrátit“ a „il y avait toujours un de ces arbres qui à lui seul englobait toute la majesté et les caractéristiques de son espèce, « s’imposait comme une évidence et éclipsait la forêt ». Il me suffisait d’installer mon trépied“ jako „mezi stromy se vždycky našel jeden, který sám o sobě obsáhl veškerý majestát a charakteristické rysy svého druhu, ,vnutil se svou očividností a zastínil les‘. Nezbývalo mi než rozkročit stativ“ (stále s. 202 originálu a 155 překladu). V obou případech by originál lépe vystihlo spojení vyjadřující význam „stačilo pouze“, nikoliv „nezbývalo než“. Poslední významová minela se nachází na konci jinak velmi zručně přeloženého úseku. Vznikla pravděpodobně přeinterpretováním původního významu:

„Les austères, habitués aux sols pauvres et à l’économie des effets. Les inébranlables, véritables châteaux forts végétaux enfichés dans le sol jusqu’au royaume des morts. Les cossus, enfants des terres grasses, regorgeant de verdure, déployant leur riche fourrure. Les rêveurs, le corps maigre, si peu de ce monde et la tête toujours aux cieux. Les anxieux, les torturés, les noueux, enroulés sur leurs doutes séculaires. Les aristocrates, droits comme des i, légèrement dédaigneux, subtilement hautains. Les généreux, offrant leurs branches et leur ombre sans compter. Les besogneux, alignés, occupés, travaillant sans relâche à arrimer les sols“ (s. 203–204).
„Střídmé, navyklé chudé půdě a šetření s jejími dary. Byli mezi nimi nebojsové, skutečné rostlinné pevnosti vhloubené do země až do říše mrtvých. Bohatci, vzešlí z úrodné půdy, oplývající listovím, rozvírající do stran svůj přepychový kožich. Snílci s hubeným trupem, tak málo z tohoto světa a s hlavou stále v oblacích. Úzkostlivci, pokřivení, sukovití, schýlení ve svých věkovitých pochybách. Aristokraté, vzpřímení jako i, lehce pohrdaví, drobet povýšení. Štědří, nabízející své větve a stín bez omezení. Nuzáci stojící v řadě, jimž jiní zabírali místo, a tak se neustále snažili zachytit se v půdě“ (s. 156–157).

Jednou z možných variant by bylo např. „Nuzáci stojící v řadě, zaměstnaní tím, jak se neustále snažili zachytit v půdě.“

Větší než malé množství chyb
Při porovnání všech tří zvolených kategorií je vidět, že se překladatelka nejlépe cítí tam, kde má volnou ruku a může se kreativně projevit. Překlady popisných částí (a incipitu) jsou proto vydařenější než překlady dalších dvou typů textu. Z dialogických pasáží občas „čouhá“ francouzština a pasáže náročné na kulturní převod by si zasloužily více snahy o přiblížení textu českému čtenáři.

Celkový dojem z překladu bohužel kazí relativně časté významové chyby, které procházejí všemi třemi kategoriemi a které (jak je vidět z povedených pasáží) v textu být nemusely. Otázkou je, zda je na vině překladatelčina roztěkanost, časový stres či odbytá redakční práce.

 

© Barbora Pavelková

Diskuse

Vložil: Martin, 02.04.2014 17:33
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Text B. Pavelkové je jistěže kritizovatelný a její čeština působí občas strnule, ale obhajoba A. Pflimpflové je prostě jenom trapná. Přiznává - a i to jaksi mimoděčně - jedinou chybu ("coup d'État"), kterou já bych považoval za dokonalou botu i u začínajícího překladatele. Na tom nic nezmění Vaculík... ani kdo jiný, pokud vím, Vaculík francouzsky neumí. Nepřekládat franc. "bougnoule" (buňul!) je stejně nepatřičné; "barevný", resp. "barevnej" by bylo samozřejmě lepší (event. "uzenáč", "černohubka"..., ale to by chtělo trochu překladatelské invence). Co se týče gauloisek, v době příběhu existovaly jenom tmavé, světlé přišly na trh až v 70. letech. Nehledě na to, že "modré gauloisky" reprodukují důvěrnost, obsaženou v originále, zatímco "světlé gauloisky" je dobré leda tak pro výrobce. Za dobré považuji i návrhy B. Pavelkové upřesnit (u prvního výskytu) generál = de Gaulle a Mercierovou tlumočit jako markýzu andělů / Angeliku - už jenom proto, že v originále jde o invektivu a "Ty markýzo andělů!" zní v češtině stokrát líp než "Ty Michele Mercier(ová)!" Plus i zde už zmíněný "choux de Bruxelles". Prostě nejde jen o "jednu chybu", je jich tam spousta. V případě "čubčího syna" bych nesouhlasil ani s překladatelkou, ani s kritičkou: navzdory idiotským titulkům amerických filmů je "čubčí syn" konotovaný výraz rodokapsů z 20. let a jako takový působí nechtěně komicky.
Vložil: Lucie, 25.06.2012 23:03
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Knihu jsem četla pouze česky, takže nemám srovnání s originálním francouzským textem, a přiznám se, že jsem ani v českém textu po případných nedostatcích nebo přímo chybách nijak nepátrala. Do očí mě ale praštilo, že v pasáži, kde se líčí jídlo v kasárnách, je uvedeno, že měli "bruselské zelí". Téměř... nepochybuji o tom, že jde o "chou de Bruxelles", což je naprosto nepochybně růžičková kapusta, tedy zelenina, která je pro francouzskou kuchyni naprosto běžná. Není to asi nijak zvlášť důležité, je to jen drobná připomínka pro překladatelku. Pokud se mýlím a v originále bylo něco jiného, tak se omlouvám.
Vložil: Barbora Pavelková, 30.09.2011 13:10
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pro paní Hlaváčkovou: naopak, poslední odstavec v několika řádcích sumarizuje celou práci. Chápu, že vám nesedí větší než malé množství chyb, když jich je v kritice uvedeno jenom několik. Avšak již níže v diskuzi jsem uvedla, že předmětem kritiky nemůže být telefonní seznam. Chyby uvedené v mém textu... jsou nějakým způsobem zástupné, není to celý výčet. Snad nemusím dodávat, že se v negativní kritice opravdu nevyžívám. Samozřejmě, že mi není velkým potěšením o někom napsat, že (dle mého názoru) dělá chyby. Kdybych si to celé vymyslela, tak bych a) riskovala špatnou známku ze seminární práce, to asi záměrně nikdo nechce b) v případě publikace riskovala o dost víc.
Vložil: Barbora Pavelková, 30.09.2011 13:00
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pro A. Pflimpflovou: Ano, stále bych použila slovo "barevný". Jsem si vědoma toho, že je obecnější než slovo "buňul" a vzniká tím jistá nepřesnost. Myslím si, že v tomto případě je důležitěšjí emocionální náboj slova (mluvčí vyjadřuje povýšenost nad určitou skupinou lidí), než 100% faktografická přesnost.... Nicméně je to pouze jednotlivost - kdo chce buňula, může mít klidně buňula, ale potom bych (já osobně) na té exotizaci ubrala jinde.
Vložil: Magda de Bruin, 29.09.2011 09:36
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pro paní Pflimpflovou: děkuji Vám za vysvětlení. Musím ale přiznat, že pokud já někdy v budoucnu v překladu narazím na gauloises bleues (což se klidně může stát, protože v Holandsku se gauloisky kouřily a kouří poměrně běžně), "blondes" z nich automaticky dělat nebudu - z informací místních kuřáků gauloisek... ani z informací na internetu totiž nevyplývá, že by to bylo totéž. Z překladatelského hlediska pro mě tedy tohle řešení zachází o krok dál, než je v mém pojetí překládání přijatelné.
Vložil: A. Pflimpflová, 28.09.2011 23:48
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pro paní Magdu de Bruin: svěřím vám jako kolegyni své tajemství - jak jsem přišla na světlé gauloisky. Zvažovala jsem, jakou informaci poskytnu českému čtenáři,pokud se dozví, že si hrdina koupil "modré" gauloisky - asi jen tu, že cigarety byly v modrém balení. Pokud dostane informaci, že koupil gauloisky... "blondes", tedy cigarety se světlým tabákem, bude vědět, že kouří lehké (tmavý tabák byl silnější). V českém prostředí nebylo v době děje ještě zažité, že v modrých krabičkách bývá lehčí tabák než v červených a jiných... To byl pravý důvod. Corpus delicti však najdete i na mém balkonu. Věc, kterou jsem si přivezla ze svých pobytů ve Francii v 60.letech nebo možná i z počátku let 70., kdy jsem se tam dostala jako studující FR na stáž. Je to popelník, má modrý pruh a na něm nápis Gauloises blondes. Prostě tak. :-) A pro B. Pavelkovou: Ještě stále byste místo výrazu buňul, užívaného pro obyvatele bývalých franc. kolonií, použila raději slovo "barevný"?
Vložil: Jana Hlaváčková, 28.09.2011 11:10
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pro mne jako laického čtenáře byly článek i následná diskuse velmi zajímavé a poučné. Uvědomila jsem si, jak je překladatelské řemeslo náročné a kolik mravenčí práce je za dobrým překladem. Chápu paní překladatelku, že je kritikou dotčená, myslím si, že poslední odstavec si mohla autorka odpustit. Množství... chyb v překladu rozhodně není "větší než malé", faktickou chybu našla jen jednu ("coup d'état"), ostatní jsou spíše jen dojmy nebo náměty na odbornou diskusi (asociace De Gaulle=generál a Michele Mercier=Angelika funguje i u dvacetiletého, právě vyzkoušeno na synovi). Na druhou stranu se domnívám, že reakce paní překladatelky na autorku článku jsou až přehnaně podrážděné, není důstojné peskovat někoho z "výšin" svého věku. Autorka přece sama uvedla svůj text jako "experiment", psát odborné texty teprve učí, to je zřejmé na první pohled i laikovi. Není pravděpodobné, že by takový text poškodil odbornou pověst paní překladatelky.
Vložil: Magda de Bruin, 23.09.2011 10:33
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Je určitě pravda, že "gauloisky" jsou jen detail. Mně také ani tak nešlo o jejich historii (tu si umím na internetu také vyhledat), jako spíš o způsob uvažování překladatelky při volbě slova "světlé" (takže "blondes"?) jako ekvivalentu "bleues". Chtěla jsem vědět, zda je ta volba podložená i něčím jiným,... než že si "světlé" sama kupovala. I jeden drobný příklad totiž může vypovídat o celkovém přístupu - a ten mě právě zajímá.
Vložil: Kateřina Vávorvá, 23.09.2011 07:42
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Dobrý den, rozhoda jsem se také zapojit do diskuse. Zdá se mi totiž, že rozebírání problému Gauloisek už došlo absurdně daleko - vždyť se nejedná o nijak zásadní problém. Připadalo by mi vhodnější bavit se o jiných aspektech překladu/jeho kritiky. Co se samotné kritiky týče, hodnotím ji jako podařenou... a vyváženou, zajímavým způsobem pojímá negativní ale i pozitivní aspekty překladu. Ano - není možná dostatečně "publicistická", ale upřímně nevím, nakolik vlastně může /má být takovýto typ textu publicistický.
Vložil: Tomáš Havel, 22.09.2011 23:59
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Velice mne zaujala diskuse týkající se gauloisek. Našel jsem překrásný web věnovaný této legendě: www.myartyshow.com. Tam si každý může najít, jak to s modrými či lehkými variantami je. Bude to ale na delší dobu, těch druhů či... typů jsou snad stovky. V modrých krabičkách se dodávaly světlé i tmavé, záleží však i na tom, v jakém přesně roce to bylo. Design balení se totiž neustále měnil a variant je, jak jsem předeslal, velmi mnoho. Aby to nebylo tak jednoduché, existují i výrobky se slovem "bleu" přímo v názvu (ale také Blue way a též Disque bleu – ty jsou však pro změnu v bílém balení, modrý je jenom disk kolem galské přilbice, někdy byl ovšem zase fialový). Myslím, že by to chtělo oslovit nějakého atestovaného znalce v oboru historie cigaret, existuje-li někdo takový... Velmi důležité bude přesně určit rok oné události. (Za předpokladu, že si autor podržel v paměti typy krabiček dodávané na trh ve zmíněném období. Doufejme, že ano, protože jinak bychom se pravdy asi nedopátrali nikdy.) Mohl by, prosím, někdo kdo knihu četl, nastínit, v jaké souvislosti je ona zmínka o cigaretách? Je to skutečně tak stěžejní moment, třeba pro charakteristiku postavy? Nechci podceňovat českého čtenáře, ale mám pocit, že až na několik promile kuřáků-fajnšmekrů jsou pro většinu "blonďaté gauloisky" pověstnou španělskou vesnicí.
Vložil: Magda de Bruin, 22.09.2011 10:05
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Vrozená zvídavost mi nedá (jsem nekuřák a nevzpomínám si, že by v mém mládí někdo v ČSSR kouřil gauloisky, natož aby se v českém prostředí běžně rozlišovaly "světlé" a "tmavé" - do Francie jsem se v té době nedostala): rozumím tomu dobře, že "gauloises bleues" bylo tehdy ve Francii synonymum pro "světlé... gauloisky"? Takže ty z tmavého tabáku neměly modré balení? Jinými slovy: když se v téhle knize píše o "bleues", znamená to jednoznačně, že se tím myslí "světlé"? Předem děkuji za vysvětlení.
Vložil: jovanka šotolová, 21.09.2011 23:27
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Znovu bych ráda uvedla na pravou míru, že tato rubrika na iLiteratura.cz nemá za cíl shazovat vážené překladatele, ale zejména upozornit na to, jak složitá záležitost je překlad literárního textu. Každý překladatel přece ví, že dobrých a správných řešení může být takřka vždy víc. A neznám překladatele,... který by po odevzdání textu do tisku nebyl schopen sám ukázat x míst, která v textu mohl řešit i jinak, i lépe. V téhle diskusi se trochu zapomnělo, že překlad musí vycházet z původního textu – a překladatel si v něm může dovolit jen to, co reflektuje jazykové a stylové volby autora originálu. I když leckterý překladatel sám mistrovsky vládne svým jazykem, má možnost to ukázat, jen když mu to autor „dovolí“. To jsou banality, na nichž se shodneme všichni. Debata, která tu běží, je nezmiňuje právě proto, že jsou každému jasné. Ale když si je připomeneme, třeba nám to umožní ztišit hlas a vyhnout se invektivám. Mě například zaráží, jak se tu všichni svorně vyslovují proti seminární práci jako něčemu, co vůbec nelze brát vážně, natož publikovat. Protože se pár posledních let mezi studenty a seminárními pracemi pohybuji, mohu z vlastní zkušenosti doložit pár argumentů proti. 1) seminární práce není referát, student ji většinou zpracovává na závěr určitého kursu, aby prokázal, že pochopil, co měl. 2) jsou jistě práce slabší i lepší – na iLiteratura.cz zejména v posledních letech zdaleka nepublikujeme vše, co nám autoři pošlou, ať jde o seminární práce, nebo recenze známých publicistů. 3) pro překladatele, kteří vyrůstali a studovali za totáče a překládat se učili sami za provozu (mezi něž patřím, a jenom na okraj: rozhodně si nemyslím, že dnes už překládat umím): možná se to těžko přijímá, ale dnešní studenti – aspoň ti, s nimiž přicházím do styku já – umí jazyk mnohem lépe než jsme uměli my, a často mnohem lépe než umíme my – narodili se do šťastnější doby. 4) kdo jiný má čas analyzovat originál a překlad, než třeba právě studenti – můžeme někdo z nás jen tak věnovat měsíc času srovnávání několika stránek textu, snaze přijít na to, co překladatele vedlo k daným rozhodnutím a řešením? 5) proč máme zakazovat studentům, aby posuzovali naše překlady, když právě oni by měli patřit mezi jejich čtenáře? 6) pokud nám jejich názory připadají nesprávné či naivní, můžeme s nimi diskutovat, ale ne z pozice silného proti slabému, ale s úctou: vždyť oni se k nám taky nechovají jako k lidem ze světa, který není dnešní. 7) úplně na závěr bych se ráda vrátila k článku, který tuhle přestřelku vyvolal: autorka se podle mě opravdu snažila posuzovat překlad objektivně a z několika úhlů. Jasně upozorňuje, že nepíše „tradiční kritiku překladu“, dále deklaruje, že srovnávala jen vybrané pasáže z knihy a také prezentuje svůj záměr – tím primárně nebylo najít všechny chyby, ale zkusit zjistit, jestli překladatelka tak náročného a obsáhlého románu není v určitých pasážích víc doma než jinde. Několikrát opakuje, že překlad je pěkný. Píše například, že „Překlad tohoto úryvku je podobně zdařilý jako překlad předchozího úryvku“. I v závěru uvádí, že se „překladatelka nejlépe cítí tam, kde má volnou ruku a může se kreativně projevit“ – což přesně odpovídá i hodnocení z pera L. Vaculíka, jímž svou práci obhajuje paní překladatelka.
Vložil: Barbora Pavelková, 21.09.2011 22:05
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Prosím zdržte se komentářů na mou osobu, odvádí nás to od tématu diskuze. Děkuji. "Česká podoba titulu ve francouzštině" na mne působí jako absurdní spojení, nemůžu si pomoct. Francouzský autor těžko může cítit všechny konotace, které s sebou nese český název knihy...v češtině. Ledaže by autor k názvu... obdržel rozsáhlý vysvětlivkový aparát. Ale název knihy není to hlavní, o co mi jde. Bylo by zajímavé otestovat na české mládeži (a nejen mládeži!), zda se více "chytí" na "světlé" nebo "modré" gauloisky. Já mám dojem, že výběr slova "světlé" věc spíše zkomplikoval, než zjednodušil. Ad stromy - pojem "kostrbatost" je velmi široký, bohužel stále nevím, co přesně je na mé variantě kostrbaté. Ad dojmologie - nedomnívám se, že lze srovnávat komentář laického čtenáře na internetové diskuzi (jakkoliv o paní Pauříkové nic nevím) se seminární prací. Co se týče spojení "mně osobně", bude to zřejmě další z mezigeneračních rozdílů... Mimochodem, nápad na článek Magdy de Bruin velmi vítám.
Vložil: Alexandra Pflimpflová, 21.09.2011 11:55
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pouze pro Barboru Pavelkovou: Ad název: Francouzský autor a nakladatel dostali ke schválení – to se rozumí samosebou!! – českou podobu titulu ve francouzštině, tedy: Une/la vie a la française. Ad obálka: Ani originální, ani česká obálka nejsou dobré: obě jsou klišé, ani jedna neodpovídá silné „depce“... textu. Pouze platí, že česká obálka je esteticky zajímavější než originální (věnujte pozornost formulacím!). Ad gauloisky: v době, kdy se odehrává citát, byly ve Fr. na trhu gauloisky ze světlého tabáku (v modrém balení) a z tmavého tabáku. „Světlými“ gauloiskami jsem tedy „exotickou“ realitu „přiblížila“ českému čtenáři a mládeži, jak je vaše gusto (protože jsem si tam ty cigarety tehdy sama kupovala, zatímco vy jste byla na houbách a o modrých krabičkách neměla ani tucha.) Takže se „stavět na hlavu“ nemusíte. Ad překlad věty o stromech: Proč mi váš návrh překladu této věty připadá problematický? No právě – protože je v kostrbaté češtině. Ad jiné dojmologie: přečtěte si třeba komentář ke knize na straně www.odeon-knihy.cz z pera Ivety Pauříkové ze dne 26.9.2010: "Nádherná kniha, právě jsem ji dočetla a hledám vše o autorovi. Další jeho romány se co nejdříve chystám číst. Neuvěřitelný styl a vtip, naprosto úžasné myšlenky. Kniha nikdy nemohla být lépe napsána a ani lépe přeložena." Je to samozřejmě jen „dojmologie“, tak jako je pouhou dojmologií vaše seminárka. Ani jedno, ani druhé nemá právo být prezentováno jako „kritika“ na oficiální straně o francouzské literatuře a překladech. Na to by mohla být založena rubrika studijních prací nebo čtenářských komentářů, kde by se tyto dojmy či kvalitnější analýzy mohly zveřejňovat a kde by mohli zájemci o nich diskutovat. Nu a závěrem: Od své seminární vedoucí byste za svou práci neměla obdržet dobré hodnocení už jen proto, že do žánru kritiky formulace „mně osobně…“ rozhodně nepatří.
Vložil: Magda de Bruin, 21.09.2011 09:23
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
K úvahám o způsobech reflexe překladu: na nedávné překladatelské dílně v Utrechtu (pro překladatele z nizozemštiny do angličtiny, francouzštiny a polštiny) vystoupil i nizozemský překladatel z francouzštiny a recenzent Rokus Hofstede a jeho přednáška s názvem “Kritika překladu” je v programu charakterizována... takto: “R.H. si položí otázku, jak by měla dobrá kritika překladu vypadat. Zdá se, že je to v každém případě něco víc než udělování plusů a minusů na adresu překladatele, kritika překladu by měla osvětlit vizi originálu, kterou překlad nabízí. Může však kritik takovou vizi dostatečně zrekonstruovat a zformulovat? Je dobrá kritika překladu vůbec možná? Vedle toho se přednáška bude věnovat i druhům kritiky překladu, které v praxi existují.” R.H. se chystá přednášku zpracovat do podoby článku, v tom případě pořídím český překlad pro rubriku “Kritika překladu” na ilit. Myslím, že užitečnost takové diskuse pro překladatele i čtenáře se i teď jasně prokázala, určitě by se v ní mělo průběžně pokračovat.
Vložil: Barbora Pavelková, 21.09.2011 08:38
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Abych vymetla drobky: ad obálka: mně osobně zajímavá nepřijde, pro mě je ztělesněním klišé. Ale to má každý jinak, to je jasné. Ad název: při vší úctě k autorovi - ten může těžko posoudit, nakolik je český název vhodný. Nicméně uznávám váš pohled na věc. Pro vás název ukazuje na zevšeobecnění individuálního... jevu, pro mě je tam důležitější to individuálno. Ad kulturní znalosti: domnívám se, že překladatel by se měl za každou cenu snažit vcítit do čtenáře, který má o francouzské kultuře velmi průměrný přehled. Ano, je to těžké, protože my sami informace o této kultuře vyhledáváme (např. nás bezděčně zaujme obálka časopisu s M. Mercierovou, ostatní lidi třeba ne), ve frankofonním prostředí se více či méně pohybujeme, obklopujeme se Čechy, kteří jsou na tom stejně, jako my... Měli bychom proto mít na paměti, že náš osobní pohled na to, co je všeobecně známé a neznámé, je značně zkreslený. Ad "nezbývalo než": to bychom rovnou mohli říct, že překládat "chaussures" jako "boty" už je také klišé. Já když slyším "nezbývalo než", tak to vnímám jako "neměl jsem jinou možnost, byl jsem k tomu donucen, jiné řešení neexistovalo". Což je dost rozdíl od "stačilo jen". Ad moje navrhované řešení ke stromům: prosím specifikujte, co na něm shledáváte tak problematického, opravdu bych to ráda věděla konkrétně. Děkuji.
Vložil: Barbora Pavelková, 21.09.2011 00:41
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Vůbec je zajímavé, že se zde probírá pouze má negativní kritika. Dost věcí v textu jsem ohodnotila pozitivně, proto mi nepřijde, že by kritika působila nějak nekompromisně nebo záměrně provokativně - přinejmenším to nebylo cílem.
Vložil: Barbora Pavelková, 21.09.2011 00:32
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
A. Pflimpflová: chápu, že dvě generace mají z různých věcí v textu různé dojmy. Nicméně nechápu, proč by se zrovna starší generace měla brát za bernou minci (při přemýšlení o čtenáři). Co se týče chyb vs. možných překladatelských řešení - pravděpodobně máme každá nastavené limity jinde. Pro mě jsou... prostě "Gauloises bleues" modré gauloisky, i kdybych se měla stavět na hlavu. Všechny chyby jsem nevyjmenovávala, protože cílem kritiky přece není telefonní seznam, ale pokus o celkové zhodnocení díla. K uznání od Ludvíka Vaculíka vám gratuluji, koneckonců krásnou češtinu jsem ve svém elaborátu také několikrát zmínila. Považuji ji za nejsilnější stránku překladu. Avšak samotná hezká čeština dobrý překlad nedělá. Stojím si za tím, že na těch pár stran, kterými jsem se zabývala, jsem objevila až moc nepřesností. Co se týče nuzného platu - ten mají někteří lékaři také, ale jako omluvu za odbytou práci by s tím těžko pochodili. Bohužel, literární překlad je dnes spíše koníčkem, než obživou. To ale neznamená, že o něm nebudeme diskutovat a nebudeme se snažit neustále zvedat úroveň. Souhlasím s panem Podaným, pro tyto stránky by měl být text více žurnalistický. Na druhou stranu - nemyslíte si, že je dobré zapojit studenty do diskuze, podporovat mezigenerační výměnu...?
Vložil: Alexandra Pflimpflová, 20.09.2011 21:40
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Tušila jsem, že jde o seminárku. A nemám nic proti tomu, aby se mladí "učili". Ale zveřejňovat na internetu podobný "experiment" pod titulem KRITIKA PŘEKLADU poškozuje překladatele, protože slovo kritika a zmíněné hnidopišské hledání chyb za každou cenu a priori navozuje dojem, že překlad je špatný.... A vyhledávače jsou neúprosné... Což takhle, vážená iliteraturo, rubrika ZAMYŠLENÍ NAD PŘEKLADEM nebo POKUS O ROZBOR či jinak? Ozývám se už kvůli tomu, že jsou překladatelé, kterým by chuť do překládání mohly další seminární práce podobné té z pera Barbory Pavelkové překládání pěkně otrávit. Já naštěstí mám ze své práce dobré svědomí a v šuplíku krásný, vlastnoručně psaný dopis jednoho z nejpovolanějších, Ludvíka Vaculíka, v němž se píše: "Ví vůbec někdo, jak krásnou češtinou je to přeložené?" Omlouvám se za to "chlubení", je to však přece jen moje satisfakce. Tím svou účast v diskusi končím a děkuji za pozornost.
Vložil: Michaela Otterová, 19.09.2011 23:57
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Po přečtení diskuze (preferuji z) bych se chtěla paní Pavelkové přece jen v něčem zastat. Ano, její text dráždí svou kategoričností a jednostranností - často pokládá řešení překladatelky za chybná jenom proto, že jí osobně vyhovuje jiná varianta (nezbývá než x stačilo by). Přesto mi její metoda jako... taková nepřipadá scestná. Ani v odborné studii, natož v publicistickém žánru nelze přece pojednat překladatelovu práci v její úplnosti. Proto se paní Pavelková podle mého názoru právem orientuje na určité kategorie, které pokládá za důležité. (Knihu jsem nečetla, takže nemůžu říci, zda je vybrala vhodně, nebo ne.) Na otázku paní de Bruin, jak by se to dalo dělat ještě jinak, mě napadá odpověď: ať každý kritik překladu nejprve napíše samostatnou recenzi dané knihy.To je ovšem utopie.
Vložil: Magda de Bruin, 19.09.2011 09:55
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Ale to "rušení rubriky" byla asi spíš reakce na mou poznámku, že by bylo škoda, kdyby pokusy o reflexi překladu na ilit. ustaly. Pojďme se raději bavit o tom, jak by se to dalo dělat ještě jinak.
Vložil: Martin Pokorný, 18.09.2011 23:34
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Připojuji hlas k R. Podanému -- s dodatkem, že nemluvil ani o rušení rubriky, ani o "horké jehle", ale o tom, že by se neměly zveřejňovat texty ze žánru seminární práce (ať už de facto vznikly kdekoli a jakkoli).
Vložil: jovanka, 17.09.2011 14:27
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Ani já neberu rubriku Kritika překladu jako záminku k pošpiňování překladatelů, vyřizování osobních účtů nebo jako snahu mladších zostudit starší a zkušenější. Nejsme jediní, kdo články tohoto zaměření publikuje. Za výhodu naopak považuji, že je u nás možnost o článku diskutovat, že se k publikovaným... názorům může vyjádřit i sám překladatel. Kritika překladu jako taková je podle mě spíš výzva k tomu, aby se o překládání mluvilo, diskutovalo. Nikdo se nepozastavuje nad tím, když novináři recenzují knihy a posuzují texty spisovatelů (básníků, dramatiků atd.). A překladatel má nad textem velkou moc, srovnatelnou s tím, jak se slovy nakládá sám autor. S tou výhradou, že překladatel slouží autorovi: nepíše text svůj, ale převádí dílo vytvořené jiným. Je tedy jasné, že překlad nikdy není dokonalý, nikdy není hotový, že se nelze shodnout na jediné správné variantě ideálního převedení díla do druhého jazyka a kultury. Kritika překladu na iLiteratura.cz má své místo a o jejím zrušení neuvažujeme. Jsme si vědomi toho, že stejně jako lze donekonečna vypiplávat překlad, a nikdy nebude bezvadný, tak i způsob, jakým překlad posuzujeme, nemusí být přijatelný pro každého, může být do jisté míry subjektivní, a to přesto, že články procházejí před publikováním redakcí a jejich výhrady komentují naši spolupracovníci. Výsledný text tedy není horkou jehlou ušitý „jakoby školní elaborát“.
Vložil: Magda de Bruin, 16.09.2011 10:23
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Ale "Kritika překladu" je snad prostě název rubriky? Jako existuje termín "literární/hudební atd. kritika" (a neznamená to, že autor něco hodnotí negativně). Já ten text čtu jako pokus o rozbor určitého překladu s uvedením kladných i záporných bodů. Jako překladatelku mě takové rozbory, a snad ještě... víc diskuse, které se na jejich základě rozvinou, velice zajímají. Překládání JE z podstaty hnidopišství. Konfrontace s přístupem kolegů je prospěšná pro vlastní práci. Zajímám se i o způsoby, JAK o překladech psát (a je pravda, že opravdu dobrou formu jsem ještě nenašla). Bylo by proto škoda, kdyby tohle hledání způsobů a podněcování diskuse o kvalitě překladu na ilit. ustalo. Překladatelé mají dílny, odborná sympozia apod., ale jde o "obyčejné smrtelníky": kde jinde mají čtenáři možnost nakouknout do překladatelské kuchyně?
Vložil: Eva Marčíková, 16.09.2011 09:21
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Mně to celé - tedy ta "kritika překladu" - připadá jako hnidopišství, šťourání, hledání chyb za každou cenu (kdo je nedělá? snad ani ten nejlepší, nejgeniálnější překladatel se jich aspoň někdy nevyvaruje). Kdyby se to zabývalo opravdu špatným, nepovedeným překladem, tak to pochopím, ale takto? K čemu... to je? Souhlasím s Richardem Podaným... Knížka je to moc pěkná, český název mi připadá velmi vhodný a daleko lepší než "Francouzský život" nebo "Jeden francouzský život" - jak by to znělo a co to proboha je, francouzský život? "Obrana" paní překladatelky v diskusi mi připadá vhodná a dobře napsaná, ač třeba v rychlosti.
Vložil: Richard Podaný, 15.09.2011 18:11
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Doufám, že si to nikdo nevyloží ve zlém, ale možná by bylo na místě, aby tým iliteratury zvážil, jestli má vůbec cenu publikovat tyhle jakoby školní elaboráty. (Je přitom vcelku jedno, jestli tohle doopravdy JE/BYLA školní práce, anebo jestli jen má její ráz a vnější znaky; výsledek je týž.)Být to školní... práce, je to fajn textík, nad kterým se může ve škamnách přjemně podumat o subtilnějších problémech překladatelského řemesla; jako publicistika to nefunguje, protože by to potřebovalo o řády větší střídmost, autorskou sebekázeň a objektivitu. Ostatně sama autorka to asi nevolky přiznala, když text označila za "experiment"; jestli kritika překladu něčím být nesmí, pak tedy experimentem (leda formálně, věcně nikdy). A subjektivní dojmologií. Koneckonců, jediné, čeho ten článek dosáhne, je, že laici se budou udiveně drbat na hlavách, zatímco lidé z branže si řeknou: "No vida vida, tak ona to ta Alexandra Pflimpflová asi přeložila moc pěkně, když ani TOUHLE METODOU se tam nepovedlo vyšťourat nic víc..." Návrh soft varianty: když už se tyhle věci berou, nemělo by se po jejich autorech chtít, aby je zásadně přepracovali = převedli přes tu propast mezi dvěma fatálně odlišnými formáty, jmenovitě ročníkovou či jinou prací a publicistikou?
Vložil: Alexandra Pflimpflová, 12.09.2011 01:45
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Nemám času nazbyt, nicméně se vracím k této již „diskusi“. Pokud jde o českou obálku, také mi nepřipadala zcela případná, ale rozhodně je esteticky zajímavější než obálka originálu. Ostatně ani ta příliš nekoresponduje s vnitřním světem hrdiny, který rozhodně není tak idylický jako fotkou evokovaný... rodinný výlet. Na tom se snad shodneme všichni. Ad překlad názvu: Nad variantami Život jednoho Francouze a Jeden francouzský život se samozřejmě v nakladatelství diskutovalo – je to přece jen doslovný překlad. Jenomže to slovo jeden či jednoho všem připadalo jako zdůraznění čehosi výlučného, kdežto román přece jen vyjadřuje skrze individuální osud cosi víc, jakýsi celospolečenský fenomén, prostě odcizování jedinců vůči společnosti atd… a pak titul Život po francouzsku, který docela hezky zní, vyjadřuje tento aspekt knihy výstižněji. Že by to bylo klišé, které naznačuje francouzské požitkářství, nevázanost či cokoliv jiného, to mne ani ve snu nenapadlo a věřím, že ani čtenáře. Už proto, že Francouze vnímám jinak, a nejblíže jmenovanému je snad jen můj dojem, že Francouzi na rozdíl od některých jiných národů prostě ovládají umění žít. Proto jsem popravdě řečeno souhlasila i já s tímto českým převodem. Jak je známo, překladové varianty originálních titulů schvalují také autoři – v tomto případě to byl pan Dubois – a jeho nakladatel – všechny strany byly pro. Ad kulturní a historické souvislosti: Vsadím se, že pisatelka recenze či „kritiky“ (už ten výraz sám o sobě evokuje a priori negaci) překladu je o nějakou tu generaci mladší než překladatelka. Její generace totiž bez zaváhání vepisovala do křížovek ke kolonce „francouzský generál“ jméno de Gaulle a nepotřebovala k tomu encyklopedie. Mám také tušení, že po roce 2000 se v české televizi objevila „nezkrotná“ Angelika několikrát a Mercierová zas na obálkách českých časopisů. Považuji pak za podceňování českého čtenáře osvětlovat tak notoricky známá jména, která uvádí autor. Tady se možná ukazuje, že „nadčasovost“ kritiky, zejména týká-li se historického a kulturního kontextu, není zas až tak evidentní. Jsou věci, které se s léty – a s generacemi určitě – mění, a pak i kritika psaná po šesti letech od vydání knihy riskuje, že bude kritizována. Ohled na méně informované čtenáře překladatelka snad projevila tím, že vypracovala zevrubný poznámkový aparát, který znalé nebude otravovat, jelikož je na konci knihy. Jiný kritik naopak tuto iniciativu ocenil. No a třeba "buňul" – to opravdu není každý „barevný“; ve Francii to byli právě pouze lidé z bývalých fr. kolonií, Alžířani ap., rozhodně ne každý „barevný“ – navíc tohle kritičkou navrhované slovo zní opravdu dost ohavně a pejorativně i v případě jiných exotičtějších národností. A posledně – ad – nazvala bych to „slovíčkaření: překládat každé "il ne restait que" striktně jako „stačilo“ je už také klišé. "Nezbývalo mi než rozkročit stativ" je věta emociálně silnější než „Stačilo, abych postavil trojnožku“ (Il me suffisait d’installer mon trépied) – a překladatelka navíc volila variantu „nezbývalo než“ i s ohledem na to, že výraz „stačilo“ se již v textu poblíž vyskytuje (což ani kritičce neuniklo). Jelikož kritička hovoří o relativně častých významových chybách, ač uvedla takovou jen jedinou („státní převrat“ – vše ostatní uvedené jsou pouze překladatelské varianty), pak si i já dovolím kritizovat jako škobrtající češtinu, ne-li dokonce jako významovou minelu navrhovanou větu „Nuzáci stojící v řadě, zaměstnaní tím, jak se neustále snažili zachytit v půdě". Suma sumárum, co překladatel, to jiná volba výrazů. Ale pokud B. Pavelková nazývá tuto volbu, na kterou má každý překladatel právo (a je i jeho radostí a jediným potěšením vedle nuzného honoráře) „významovou minelou“, pak zas já hodnotím její přístup jako „minelu kritiky“.
Vložil: Anna, 07.09.2011 16:35
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
V obou diskusních příspěvcích mě zaujalo samozřejmé tvrzení, že překladatel nemá možnost mluvit do výsledného názvu díla, které přeložil. Mám s tím svou vlastní, velmi negativní zkušenost. Nemyslím si však, že by se mělo stát pravidlem, aby překladatel nemohl mluvit do názvu knihy. Zcela chápu nakladatele,... že titulem chce co nejvíce upoutat a jde mu o prodejnost knihy, ale za překladem stojí především překladatel a slušný nakladatel (což snad Odeon je) by měl případnou změnu s překladatelem minimálně konzultovat. Nechce se mi věřit tomu, že slušný, podotýkám slušný, nakladatel by argumenty překladatele nevzal v potaz. Když vám nakladatel (v mém případě Pragma) název Když jsem tak inteligentní..., proč se zamilovávám jako hloupá husa? bez vašeho vědomí změní na Když jsem tak inteligentní..., proč se stále a stále zamilovávám jako úplná blbka? (pomíjím zcela nemožnou formulaci "stále a stále + tvar nedokonavého slovesa, ale slovo blbka ve spojení s ženou padesátnicí, o níž kniha pojednává, je opravdu mimo mísu), tak je někde něco špatně. Překlad názvu bude mezi čtenáři vždycky spojován s překladatelem, nikoli s nakladatelem, a měl by to být překladatel, kdo bude mít poslední slovo, i když, jak je vidět, praxe je asi jiná, ale neměli bychom se s tím smiřovat. Mně se toto stalo před třemi lety a dodnes jsem ponížení ze strany nakladatele nestrávila. Od té doby si dávám větší pozor a snažím se tyto věci si ohlídat. Slušný nakladatel by s překladem názvu neměl nakládat svévolně! Jestli je takové chování nakladatelů obecným jevem, jak vyplývá z formulace "předpokládala jsem, že každý, kdo se o překlad nebo o nakladatelskou činnost trochu zajímá, ví, že o tom překladatel nerozhoduje", tak tedy nevím, to je dost úpadek, když už překladatel nesmí mluvit ani do názvu knihy...
Vložil: Barbora Pavelková, 07.09.2011 15:13
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Pro Alexandru Pflimpflovou: Za upozornění na špatnou čárku děkuji. Nyní k vašim dalším námitkám. Ad "pátrání". Prostě mi to přišlo zajímavé a rozbor překladu je objektivnější než rozhovor s překladatelkou. Avšak není to špatný nápad např. na diplomovou práci - porovnávat profesionální sebereflexi překladatelů... s jejich pracemi. Ad obálka a název - předpokládala jsem, že každý, kdo se o překlad nebo o nakladatelskou činnost trochu zajímá, ví, že o tom překladatel nerozhoduje (v tom spolu souhlasíme), a tím pádem vůči vám nechová nějakou osobní zášť. Obálka a název jsou nicméně součást širšího převedení díla do české kultury, mají na čtenáře jistý vliv a je třeba s tím pracovat. Ad 25 stromů - budiž. Více mě mrzelo těch dalších 5. Ad nuzáci v řadě - prosím specifikujte, který obrat svědčí o nedostatečném citu k mateřskému jazyku. Argument "jde o stromy" mi nepřijde relevantní. Úryvek je krásný právě tím, že jsou v něm stromy personifikovány. Ad dělání blbů ze čtenářů. Při čtení jakéhokoliv textu z cizího prostředí (i relativně "zdomácnělého") musí čtenář vyvinout více úsilí. Pokud necháme text takto exotizovaný, očekáváme od českého čtenáře mnohem větší míru úsilí než od francouzského čtenáře originálu. Poznámkový aparát je rovněž unavující faktor. Tím se okruh čtenářů zužuje na frankofily a odborníky na francouzskou kulturu (teď přeháním). Je tohle naším cílem? A poslední věc k tomuto tématu - jestli něco dělá ze čtenáře blba, tak je to zejména obálka a název knihy.
Vložil: iLiteratura, 07.09.2011 12:43
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Námitka ke zveřejnění kritiky s delším odstupem po vydání knihy nám nepřipadá relevantní - kritika není recenze na novinku. Předpokládáme, že pět let se na kvalitě tohoto druhu textu nijak neprojeví (to by snad, čistě hypoteticky, mohlo nastat pouze v případě, že by překlad velmi rychle začal působit... archaicky či nesrozumitelně, kdyby šlo třeba o knihu postavenou na využití zcela aktuálního, např. generačního jazyka). Čárku ve větě "zda se překladatelka v určitém typu textu „cítila“ lépe, než v jiném" jsme opravili, chyba vznikla při editaci článku.
Vložil: Alexandra Pflimpflová, 07.09.2011 11:21
Dubois, Jean-Paul: Život po francouzsku
Zajímalo by mě, proč Barbora Pavelková zveřejňuje kritiku překladu pět let po jeho vydání... Nečetla snad od té doby nic jiného? Bez ohledu na to se domnívám, že kritička překladů by měla perfektně ovládat mateřský jazyk, v tomto případě si však nejsem tak jistá. Například v takových trivialitách,... jako je psaní čárek, B. Pavelková nepochybně tápe. (Příklad: ...zda se překladatelka v určitém typu textu „cítila“ lépe, než v jiném...) Když už jsme u této věty, pátrat, v jakém typu textu se překladatel cítí lépe, je nejspíš málo smysluplné. Pokud to kritičku skutečně zajímá, mohla se překladatelky zeptat. Možná by odpověď pro ni byla překvapením. Závažnějším omylem je v "kritice překladu" kritizovat obálku a převod názvu knihy. V profesních kruzích je všeobecně známo, že k podobě obálky se překladatelův názor téměř nebere v potaz, podobně je tomu i s názvem: v dnešní době rozhoduje obchod, čili "nos pro kšeft". Nejjednodušší je ovšem radit jak překládat 25 názvů exotických stromů, když se v jazyce překladu třeba ani nevyskytují. Pokud překladatelka vynechala jeden, z důvodu druhové shodnosti, pak vytýkat to je vážně hnidopišstvím, neboť jde o beletrii a nikoliv botanickou encyklopedii. Ono třeba (právě v blízké pasáži) nabízet ze zvýhodněného postu kritičky jako řešení překlad „Nuzáci stojící v řadě, zaměstnaní tím, jak se neustále snažili zachytit v půdě" (jde o stromy!!!) není zrovna příkladem citu k mateřskému jazyku. Obecněji vzato, bylo by rovněž přínosné, kdyby si B. Pavelková uvědomila, co je "ulehčením" pro české čtenáře a co už znamená dělat z nich blby. Pokud autor ve francouzském prostředí používá španělské výrazy, navíc třeba v kurzívě, asi by je překladatel v českém prostředí měl uvádět slovensky? A ne-li, pak jde o "výraznou exotizaci"? Mám za to, že čtenářům, jimž historický a kulturní kontext některých pasáží románu přece jen malinko uniká, byl překladatelkou dobrovolně poskytnut dosti zevrubný vysvětlivkový aparát na konci knihy, takže transponovat Generály na de Gaully, M. Mercierové na markýzy Angeliky a podobně je totéž jako považovat čtenáře odeonské řady Světové literatury za naprosté idioty.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 35355x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce