Schlink, Bernhard: Víkend

Schlink, Bernhard
Víkend

recenze beletrie zahraniční

Po světovém úspěchu románu Předčítač a jeho filmové verzi oceněné americkou filmovou akademií snad ani není nutné německého autora Bernharda Schlinka českému publiku představovat. Na počátku tohoto roku vyšel v nakladatelství Prostor jeho nejnovější román Víkend (Das Wochenende, 2008) v českém překladu Lucy Topoľské.

Bernhard Schlink: Víkend, přel. Lucy Topoľská, Praha, Prostor, 2011, 175 s.

Jak už jsme u Bernharda Schlinka zvyklí, i v románě Víkend se věnuje silnému tématu novodobé německé historie. Tentokrát se v ohnisku jeho zájmu ocitá levicově extremistické hnutí sedmdesátých let RAF, jehož činnost staví do souvislosti se současnými teroristickými skupinami nejen Blízkého východu. Nejedná se však o kompaktní pohled na terorismus jako takový, nýbrž o osobní příběh bývalého teroristy Jörga, který je po více než dvaceti letech věznění propuštěn na svobodu. Román se odehrává po dobu pouhých tří dní, během nichž se na venkovském sídle kdesi ve východním Německu setkává Jörg se svými dávnými přáteli z hnutí. Pozvala je Jörgova sestra Christiane, aby mu pomohli vrátit se do běžného života.

Do komorního prostředí vnáší autor otázku vyrovnávání se s minulostí vlastní i společenskou. Na rozdíl od Jörga, který svůj život obětoval víře v myšlenky levicového extremismu a bojoval za ně i za cenu lidských životů, ostatní jeho přátelé se hnutí účastnili jen v rámci společenské nálady západního Německa sedmdesátých let a od jakéhokoli extremismu se už distancují. Mezi již konformními občany a bývalým teroristou vzniká napínavý střet názorů na otázku radikálního řešení společenských problémů za cenu potlačení osobní svobody jedince.

Vedle hlavních postav Jörga a Christiane načrtává autor i životní příběhy skupiny přátel. Je až zarážející, nakolik je tato společnost různorodá – vedle biskupky, uznávaného novináře, zubního laboranta, právníka nebo učitelky angličtiny zde najdeme i jednoho mladého teroristu. Za tímto výčtem profesí se snad skrývá snaha o diversifikaci úhlů pohledu, která ovšem vyznívá povrchně, protože na tak malém prostoru se autorovi nezdařilo dát tolika perspektivám zásadní hloubku, aby docílil celistvějšího náhledu. Zůstává tak stále jen protipól názorů etablované společnosti a rebelů. Nehledě na to, že čtenář musí vyvinout notnou dávku úsilí, aby se v postavách, které jsou vykresleny opravdu schematicky, zorientoval. Tento široký záběr zastiňuje silné psychologické konflikty, jako je zrada sestry či vztah syna ke svému zločineckému otci, od nějž se syn distancuje stejně radikálně, jak vehementně bojovala generace Jörgova proti svým nacistickým otcům. Motiv tohoto generačního prokletí se však poněkud ztrácí v mozaice minipříběhů dalších postav, jež pro rozvinutí tématu hrají zcela marginální roli. Pokud by byl Víkend jen náčrtem pro román většího rozsahu, dal by se snad jako takový akceptovat, avšak v případě, že se jedná o dokončené dílo, nelze mluvit o kvalitě, kterou bychom od tak zkušeného a brilantního spisovatele očekávali.

Bezradnost autora dokazuje i využití vloženého příběhu Jana, který během víkendu píše učitelka Ilse. Jan mizí díky fingované smrti ze života a stává se nedostižitelným teroristou. Je vlastně i Jörgovým alter egem, jehož příběhu autor využívá k vyjádření myšlenek, které se mu nezdařilo zapracovat do první vrstvy románu. Tento postup by byl legitimní, kdyby hlavní příběh posouval dále, ale ústřední téma spíše rozmělňuje, než aby mu byl přínosem. Zajímavější než další perspektiva je tvůrčí proces, kterým prochází Ilse. Zde lze najít mnoho spojitostí s autorem, neboť její psaní odkrývá i problémy autorovy. To se ukazuje především v závěru, když se Ilse rozhodne nechat Jana zemřít. A přestože se závěr románu nese v duchu smíření a přátelské idylky, nechává, zcela překvapivě bez souvislosti s předcházejícím dějem, i autor hlavní postavu, aby si odpykala svůj trest.

Volbou silného a stále aktuálního tématu měl být Víkend zřejmě sázkou na jistotu, ta se ovšem nezdařila. Čtivý styl sice na začátku ve čtenáři vyvolává zvědavost, ovšem přidáváním stále nových nepodstatných informací ztrácí napětí a ani závěr nenabízí uspokojivé rozuzlení. Víkend patří více do kategorie zábavné literatury, než mezi romány, které se seriózně zabývají otázkami novodobé historie.

© Kristina Jansová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 49 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 23.04.2011 09:27
Schlink, Bernhard: Víkend
Souhlasím, že jde u Víkendu o zábavnou literaturu. Totéž se však dá říci o bestselleru Předčítač a Schlinkových povídkách. Zkušený autor to jistě je, ale brilantní? Styl fádní, četná klišé, občas i obyčejná nedbalost. Především je ovšem Schlink spisovatelem a la these, čtenáři není dán žádný prostor... k domýšlení, vlastní interpretaci (něco jako náš Radoslav Nenadál). Samotné motivy, nápady (ať už jsou všelijaké, lepší či horší) jsou u Schlinka vždy zajímavější než provedení, inscenace. Nutnost převést knihu z hlavy na papír (do počítače) je u tohoto spisovatele svízel, nutné zlo. Zapsání nepřidává, ale ubírá...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2933x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce