Jak nespadnout z útesu?
Roger Chartier: Na okraji útesu, přel. Čestmír Pelikán, Červený Kostelec, Pavel Mervart 2011, 280 s.

Zdá se, že se v oblasti teoretické reflexe historických věd daly věci do pohybu. Po vydání Tropiky diskursu Heydena Whita (2010) a knihy Jak se dělá historie Paula Veyna (2010) se v krátké době dostala řada i na další klasický text k tomuto tématu.

Kniha Na okraji útesu Rogera Chartiera představuje soubor dvanácti esejů rozdělený do tří částí. V prvních esejích je zasvěceně popsán vývoj historie v posledním půlstoletí včetně důkladného vylíčení vztahů mezi jednotlivými školami a proudy. Následují rozbory významných francouzských myslitelů Michela Foucaulta, Michela de Certeau a Louise Marina. V závěru se autor zaměřil na vztah historie k „sousedním“ disciplínám: geografii, filozofii a literární vědě. Přes rozdílné zaměření jednotlivých esejů si kniha udržuje jednotnou tematickou linii. Chartier se vymezuje na jedné straně vůči naivnímu přístupu tradiční politické historie, ortodoxnímu strukturalismu a marxismu, na druhé straně vůči postmoderní kritice historiografie. A právě polemika s narativní teorií Heydena Whita a sémiotickou koncepcí „kultury jako textu“ tvoří páteř jeho výkladu.

Chartier podobně jako Paul Ricoeur dává Whitovi za pravdu v tom, že historický diskurs je vždy vyprávěním, a proto také využívá podobných formálních prostředků jako fikční příběhy. Chartier dokonce odmítá hlasitě ohlašovaný „návrat historie k vyprávění“, jak je proklamovaný mnohými teoretiky, a to právě proto, že historie nebyla nikdy myslitelná bez narativního výkladu. Dále však jeho porozumění pro enfant terrible historických věd Heydena Whita nesahá. Chartier kritizuje jeho tezi, že z historických faktů, které samy o sobě nenesou žádný význam, je možné vytvořit více zápletek, jež mají stejný poměr k pravdě a nepravdě, a že o zdárném přijetí historického výkladu rozhoduje jeho vhodné přiřazení k archetypálnímu modu vyprávění. Na druhou stranu však s uznáním komentuje smířlivější modifikaci Whitovy teze Michela de Certeau, podle níž se historický diskurs neřídí literárními tropy, ale měnícími se implicitními řády, které dodávají diskursu znaky vědeckosti a pravdivosti. Je zřejmé, že „vědomí pravdivosti“ je pro tvorbu a recepci historiografie nezbytné. Tím však nijak neoslabuje Whitovy teze, ale pouze je míjí. Chatier podléhá nepřesnému obrazu Whita jako toho, jenž hlásá identitu fikce a historie (o identitě White nikdy nemluvil), a tímto zjednodušením problematiky se ochuzuje o možnost vytěžit ze sporu více.

Chartier obhajuje střední pozici i mezi starší tradicí politických a seriálních dějin a postmoderním pojetím totalizující kultury jako textu. Opakovaně zdůrazňuje základní rozdíl mezi diskursem textů a sociálními praxemi, které je sice také možné pojímat jako znaky, avšak tyto znaky se řídí jinými řády. Chartier rozlišuje ve shodě s Louisem Martinem také řád textů a ikonografický řád. Text tedy zavrhuje jako nevhodnou metaforu pro síť znaků právě pro přílišnou heterogenitu jejich řádů. A zde se dostáváme právě k titulu této knihy „Na okraji útesu“, který je metaforou postavení Michela Foucaulta v rámci myšlení historických věd. Foucaultovi se podle Chartiera daří kráčet po hraně diskursu textů – výpovědí a sociálních praktik, přičemž nikdy nepodlehne svodům smazat tyto distinktivní hranice mezi řády.

Chartier ve své knize obhajuje cenné „střední“ stanovisko, na jednu stranu poučené tezemi poststrukturalismu a narativistické kritiky, na druhou stranu odmítající hraniční koncepty těchto přístupů. Jeho inovativní, a přesto seriózní názory mohou sloužit za vzor naší poněkud ospalé obci historiků.

© Václav Smyčka

Hodnocení knihy: