Brett, Peter V.: Pouštní Kopí

Brett, Peter V.
Pouštní Kopí

recenze fantasy

Až napřesrok vyjde v USA třetí, údajně prý závěrečný díl Brettovy fantasy série Démon, lze mít za jisté, že do roka ho tu máme v českém překladu. To je o mnoho jistější než to, zda v autorových rukou původně zamýšlená trilogie nevzkypí do tetra-, penta- či ještě vyšší -logie, jak už nyní, po vydání tohoto druhého dílu, navzdory původnímu slibu nevylučuje.

Fantasy ze slepé uličky
Peter V. Brett: Pouštní Kopí, překlad Mirka Polová, Praha/Kroměříž, Triton, 2010, 624 s.

Až napřesrok vyjde v USA třetí, údajně prý závěrečný díl Brettovy fantasy série Démon, lze mít za jisté, že do roka ho tu máme v českém překladu. To je o mnoho jistější než to, zda v autorových rukou původně zamýšlená trilogie nevzkypí do tetra-, penta- či ještě vyšší -logie, jak už nyní, po vydání tohoto druhého dílu, navzdory původnímu slibu nevylučuje. Máme tak možná zaděláno na další Kolo času, které musela zastavit až milosrdná kmotřička Smrt, která si pro Roberta Jordana, autora této neukončitelné série, nakonec předčasně přišla. Potěšpánbu.

Na druhé straně jistota, že se český čtenář dočká dalšího, druhého dílu taktéž trilogie The Kingkiller Chronicle Patricka Rothfusse, je ohrožená. Podle všech indicií prodej Rothfussovy knihy nakladatelský tandem Argo/Triton neuspokojil, kdežto prodej Bretta Triton ano. Opět jako by se tím potvrzovalo příliš často platné pravidlo, že horší knihy (desky, filmy, časopisy) si vedou tržně lépe než lepší.

Srovnání Rothfussova debutu Jméno větru (2007, č. 2008) s o něco pozdějším Brettovým Tetovaným (2008, č. 2010) je tu použito záměrně. O obou knihách se mluvilo střídavě jako o fantasy prvního desetiletí. Může nás těšit, že reklama není vždy prolhaná. Střídmý, literárně zdatnější a k tomu až dětskou, pohádkovou fantazií prodchnutý Rothfuss si pro svou knihu takovou aspiraci bezesporu zaslouží. Ani Jordanův cyklus, jeden z nejvarovnějších příkladů, jak by se fantasy neměla vyvíjet, tu není zmíněn náhodně. Brettova těžkotonážní sága ho začíná už druhým dílem nebezpečně připomínat. Ne, tak špatná jako Kolo času jistě ještě není. Jen prostě není ani zdaleka tak dobrá jako její dekádový konkurent a taková nespravedlnost prostě a dobře naštve.

Na počátku Brettovy ságy stojí jakž takž nosný nápad: s naší matičkou Zemí (respektive spíše s její alternativní sestřenkou) se někdy něco podivného stalo, co uvolnilo z řetězů a ochranných zaklínadel démony. Ve dne klimbají v zemských útrobách a nezlobí, ale v noci vylézají, lumpačí a toho, kdo se neschová za důmyslný systém magických ochran, toho sežerou, ba ještě něco horšího. A to je asi tak všechno. Soudnému a skromnému autorovi zlatého věku fantasy by takový nápad stál za povídku, možná novelku. Vystřihl by ji za večer dva a shrábl by pár centů za slovo, to znamená jednu dvě stovky dolarů – a podle toho by to dílko literárně vypadalo. Ale byla by to fantasy, primitivní, napsaná levým kopytem, ale úchvatně čtivá, jako od Howarda a jeho generačních souputníků, na které se dodnes všichni autoři v žánru odvolávají, byť je tolika nešvary, maskovanými za ušlechtilost, popírají.

Správný dědic těchto skvostných řemeslníků by 400 stran Brettova prvního dílu shrnul do několikastránkového exposé, druhý díl by vůbec nepsal, jen by pár motivů a nosnějších zápletek z něj zužitkoval spolu se zamýšleným třetím dílem, z něhož by taktéž stačilo jen pár stránek – vypreparované finále, kde se všechno vysvětlí. Brett však patří k oné garnituře autorů fantasy, která se z ní na jedné straně sebevědomě snaží dělat bezmála velkou literaturu, na druhé opomíjí její primární poslání: bavit, uchvacovat, strhnout, uvádět v úžas. Ambiciózní pokolení nových fantastů, kde chce každý být nový Tolkien, vytváří rozmáchlá plátna, babrá se s každičkým detailem do drobnokresby, všichni psychologizují, až se jim z knihovniček, kde mají Junga i Freuda, kouří, politizují, ekonomizují, sociologizují, mobilizují zasuté znalosti z kursů tvůrčího psaní, kterak zvládat davy postav, z nichž žádná není vedlejší. Výsledkem je na první pohled skutečně grandiózní freska, schopná čtenáře i přizabít, když s ní v rukou a v horizontální poloze na lůžku bezděky usne, na druhý rozvleklá, mnohde nudící spletenina, kde se toho děje pramálo, kde si všichni jen povídají věci, jež by si mohli říkat v jakékoli jiné knize, o bukanýrech i o včelařích. Řeší se tam desítky vedlejších osudů, jejichž absencí by kniha nezchudla, nebo naopak koncepty tak globální a odtažité, že jednotlivé postavy, i kdyby se člověku podařilo se s nimi sžít a oblíbit si je, zastíní mrakem lhostejnosti. V lepším případě z toho vznikne toporný Walter Scott (kam své fantasy ságy dostrkal G. R. R. Martin), což je nuda, nebo alternativní Sága rodu Forsythů, což není o moc zábavnější. V nejhorším případě z toho vyleze Kolo času. Někde mezi těmito dvěma póly se vyloupne „fantasy desetiletí“ typu Brettových dvou románů. Nic z toho není pro druhdy jiskřivý, imaginací překypující žánr dobře. Je to pro něj tak nezdravé, odpustíte-li mi příměr z jiné uměny, jako je nezdravé, zavádějící a bezvýchodné pro hudební R&B, když je do něj mnoho let po Rayi Charlesovi řazena třeba Rihanna.

 

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

30%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 3674x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce