Combüchen, Sigrid: Spill

Combüchen, Sigrid
Spill

recenze beletrie zahraniční

Román spisovatelky Sigrid Combüchen Spill získal v loňském roce hlavní švédskou literární cenu Augustpriset a švédští recenzenti se o něm vyjadřují takřka bezvýhradně nadšeně. Vyzdvihují dokonalé formální zpracování díla, fascinující příběh i množství témat, k nimž se autorka vyjadřuje, aniž by přitom celek ztratil soudržnost. Od knihy, kterou beru do rukou, tedy očekávám – vše, a tak se zákonitě dostavuje i trocha zklamání.

[poetic licence]
Sigrid Combüchen
: Spill. En damroman, Stockholm, Norstedts, 2010, 450 s.

Román spisovatelky Sigrid Combüchen Spill získal v loňském roce hlavní švédskou literární cenu Augustpriset a švédští recenzenti se o něm vyjadřují takřka bezvýhradně nadšeně. Vyzdvihují dokonalé formální zpracování díla, fascinující příběh i množství témat, k nimž se autorka vyjadřuje, aniž by přitom celek ztratil soudržnost. Od knihy, kterou beru do rukou, tedy očekávám – vše, a tak se zákonitě dostavuje i trocha zklamání.

Shrnutí děje může působit zmateně, nicméně: skutečná spisovatelka Sigrid Combüchen píše o fiktivní spisovatelce Sigrid Combüchen, která má s tou skutečnou nemálo společného. Combüchen-postava nachází ve schránce svého domu v Lundu dopis od čtenářky Hedwigy Langmark. Ta ve městě ve 20. a 30. letech minulého století vyrůstala a poznala svou rodinu na fotografii, kterou autorka líčí v jedné své knize. Tím je zahájena jejich dlouhá korespondence trvající od poloviny 90. let do chvíle, kdy Hedwig zjistí, že ji spisovatelka mystifikovala. Nepravdivě totiž potvrdila Hedwičinu domněnku, že nyní sama bydlí v domě, který dříve patřil Hedwičině rodině. Ve skutečnosti však dotyčnou fotografii pouze objevila kdesi ve vetešnictví.

Díky nevinné lži se autorka z dopisů postupně dozvídá mnohé podrobnosti o Hedwičině životě a o prostředí Lundu a Stockholmu 30. let. V její fantazii začne vznikat příběh mladé a talentované dívky, kterou rodina právě proto, že je dívka, tlačí do rolí, v nichž zdaleka nemůže uplatnit své schopnosti. Spisovatelka Hedwičino vyprávění rozvíjí, interpretuje, podle svých potřeb upravuje a také o svých úvahách se samotnou Hedwigou diskutuje. Hedda – jak zní pozměněné jméno hlavní postavy příběhu uvnitř příběhu – se snaží najít své místo ve světě, ale nedostatek sebedůvěry a chybějící podpora okolí jí to znemožňují. Z jejího života zbude nakonec jen „spill", odstřižky či zbytky, nevyužité příležitosti. Sama Hedwig však s tímto výkladem své minulosti nesouhlasí a své případné neúspěchy připisuje nanejvýš sobě.

Pro interpretaci románu je důležitý i jeho podtitul En damroman, hanlivé označení, které použil dánský kritik Georg Brandes pro dílo významné švédské realistické spisovatelky konce 19. století Victorie Benedictsson. Ta byla jednou z prvních autorek vůbec, jež kritizovaly nerovné postavení žen ve společnosti. Combüchen tak vlastně vzdává hold této spisovatelce a její tvorbě, a zároveň ukazuje, že i ve 30. letech 20. století bylo k rovnoprávnosti stále ještě daleko; otázku, jaká je situace dnes, ponechává otevřenou: je zřejmé, že ve Švédsku zůstává tento problém dosud aktuální.

Jedná se tedy o román napsaný dámou a také o dámách (všechny hlavní postavy jsou ženy). Nakolik je zároveň napsaný pro dámy? Při čtení jsem vzpomínala na diskusi o jedné psychologické povídce Inger Edelfeldt, která otevřeně popisuje myšlenky a názory mladé ženy na vztahy, svět okolo, problémy každodenního života i zásadnější otázky. Zatímco dívky považovaly povídku za mimořádně zdařilou, (bohužel) jediný zúčastněný muž omluvně řekl, že pro něho to je holčičí žvanění a fňukání, povídku nedokázal dočíst do konce. V našem „damromanu“ sledujeme přibližně rok života mladé naivní ženy vychované v pokryteckém měšťáckém prostředí. Ta je navíc nadanou učednicí krejčovské školy, takže často dojde na střihy, materiály, oblékání, módu. Důležitou roli v příběhu hrají vztahy: zásnuby, sňatky, rozchody, tajní a méně tajní milenci. To vše mě vedlo k otázce, jak čtivý je asi román pro muže, nepovažovala by jej většina z nich opět za holčičí fňukání? Na to mi však odpověděla rychlá rešerše: ti nadšení recenzenti, jejichž texty lze najít na internetových stránkách švédských deníků, jsou z většiny právě muži.

Spisovatelka si pohrává již s názvem románu, ve hře pokračuje při kompozici textu (co je realita, co fikce a jak se navzájem ovlivňují?) a v práci se samotným jazykem. Formu a význam slov nepřijímá automaticky, zkoumá je a tematizuje, nachází nové výrazy a slovní hříčky. Kromě spisovné švédštiny se objevují i pasáže v angličtině, dánštině či skånském dialektu. Překlad knihy do jiného jazyka by nutně znamenal její výrazné přetvoření.

Ještě obtížnější než postihnout formální nápady, jimiž text oplývá, je shrnout širokou škálu témat, kterých se autorka stačí dotknout. Atmosféra Švédska těsně před druhou světovou válkou, vztah k nacismu, detaily z každodenního života, svázanost konvencemi a předsudky, soudobé kulturní prostředí, narážky na politiku; když něco chronologicky zcela přesně nesedí, autorka neváhá připojit hranatou závorku [poetic licence]. Co se týče současné linie příběhu, zde je například zachycen neuvěřitelný rozvoj internetu. Autorka také píše o procesu vlastního psaní, odkazuje na jiné texty včetně svých starších děl, ale zabývá se i tématy méně obvyklými a často nepříjemnými, jako je třeba prožívání menstruace. A tak dále. Je o čem přemýšlet.

To, co mě v příběhu poněkud zarazilo, je naprostá nemilosrdnost autorky v oblasti mezilidských vztahů. Její postavy jsou individualisté, vzájemně naprosto odcizení, přátelství znamená jen krátkodobé pragmatické vztahy bez hlubšího obsahu, láska je ve skutečnosti opět pragmatická dohoda o soužití či nanejvýš dočasná fyzická přitažlivost. V rodinných vztazích převažuje odpor a lhostejnost; v podstatě neexistuje možnost porozumění – a to v obou liniích příběhu. Kontakt s druhými velmi často znamená pocit ponížení, trapnosti. V tomto směru si autorka nepřipouští iluze, a tak je v jejím podání opravdu tím jediným, oč v životě stojí za to usilovat, pracovní seberealizace. V románu, který se jinak vyznačuje otevřeností interpretacím, tato jednoznačnost překvapuje a zároveň trochu brání čtenáři sledovat jednání postav se sympatiemi, a tedy skutečným zaujetím. To ovšem nic nemění na tom, že se jedná o knihu, která si zaslouží víc než jedno zamyšlení, a dokonce víc než jedno přečtení.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 2727x

katalogy

štítky k článku

Inzerce