„Řekové byli povrchní – ze samé hlubokomyslnosti“
Festival spisovatelů Praha, 2011 

Na téma uvedené paradoxním výrokem Friedricha Nietzscheho „Řekové byli povrchní – ze samé hlubokomyslnosti“ diskutovali v pondělí 18. dubna řečtí básníci Dionysis Kapsalis a Athena Papadaki, turecký romanopisec a muž devatera múzických řemesel Zülfü Livaneli, označený v programu na prvním místě jako „celebrita tureckého společenského života“, a překladatel a bývalý diplomat Tomáš Laně. Diskusi moderoval řecký velvyslanec v ČR a rovněž prozaik Constantine Kokossis.

Jak asi bylo možné očekávat u tak náročného tématu, vyvíjela se debata od hluboce abstraktních myšlenek vyjádřených metafyzickým jazykem ke každodennosti – skončila anekdotou ze současného života mezi Řeckem a Tureckem. Zároveň je třeba zdůraznit perfektně zvládnutou roli moderátora, který své hosty cílenými a připravenými otázkami posouval ke strukturované diskusi. Přesto se rozhovor odvíjel v několika liniích, které se ne vždy protínaly – to však při malém časovém rozsahu asi nepřekvapí.

Debatu otevřela Athena Papadaki s názorem, že staří Řekové pronikli hluboko do lidské podstaty, protože jsou objeviteli tragédie jako dramatického žánru, ale také jako životního postoje. Tragédie je přínosná v tom, že člověku zpřítomňuje míru, hranici, kterou nemá přestoupit, resp. za níž se nachází sféra pýchy, řecky hybris. Na tuto myšlenku navázali diskutující v další části, kdy se vyjadřovali k otázce, zda je poezie cestou k hloubce nitra věcí, anebo prostředkem k úniku od nich: nalezení zmíněné míry souvisí s objevením viny a studu, s odhalením subjektivity a sebevědomí, které je „nemocí moderního člověka“ (a jedním z důvodů, proč Nietzsche hleděl obdivně k antickému Řecku) a v literatuře našlo výraz v romantismu. I zúčastnění autoři velebili středomořské přírodní krásy, historickou paměť architektury a krystalickou průzračnost středomořského ovzduší.

V další otázce se moderátor panelistů ptal, v čem vidí intelektuální rozdíly mezi evropským severem a jihem, když poukázal na to, že pocit viny, o kterém hovořili, je základním stavebním kamenem křesťanského protestantismu. Český pohled, který reprezentoval hlas Tomáše Laněho, přispěl názorem, že středomořské národy mají v rámci Evropy specifický životní styl, není však vhodné, aby je hodnotil příslušník národa s minulostí v totalitním režimu – neboť také to by byla pýcha. Na druhou stranu může takový mluvčí svou nevýhodu obrátit ve výhodu, protože v totalitním režimu člověk neztrácí tak rychle ideály, které se na Západě už vytratily. Debata se dále vyvinula k reflexi aktuálních celosvětových problémů, přičemž nejpozoruhodnější myšlenky vyslovil Dionysis Kapsalis, když připomněl, že jako Evropané stále náležíme k pěti nejbohatším procentům světové populace, a Athena Papadaki s apelativním a vypjatým tvrzením, že přece každý vidí, že lidská hybris už prolomila všechny hranice a něco se prostě musí stát.

Posledním tématem, kterého se účastníci diskuse dotkli, byly komplikované řecko-turecké vztahy. Diskuse se nesla ve velmi diplomatickém duchu a omezila se na konstatování problematických otázek politické a kulturní identity a nebezpečí povrchnosti stereotypů, např. ohledně politických poměrů v někdejší osmanské říši. Zülfü Livaneli pak doplnil historku o tom, jak si rok po kyperské invazi v baru na řecké lodi objednával kávu a poté, co si dal velký pozor, aby způsob přípravy v souladu s tehdejší „politickou korektností“ nazval „řeckou kávou“, barman se obrátil do kuchyně a předal objednávku slovy: „Pětkrát tureckou kávu!“

I přes obtížnost tématu a neúměrné časové omezení patřila tato diskusní hodinka na letošním Festivalu spisovatelů k těm zdařilejším.

© Jan M. Heller