Jedlička, Josef: Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda

Jedlička, Josef
Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda

recenze beletrie česká

Zatímco rozsahem nevelký opus Kde život náš je v půli se svou poutí přibližuje poválečný kvas na pozadí severočeské periferie, monumentální, byť křehce vyprávěná románová kronika Krev není voda je popisná sonda do Jedličkova rodového zakotvení.

Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda, Brno, Host, 2010, 600 s.

Společné vydání dvojice zásadních děl poněkud pozapomenutého Josefa Jedličky se v roce 2010 zhostilo brněnské nakladatelství Host. Obě prózy již v minulosti vyšly samostatně, nicméně teprve jejich souborné vydání může autora představit uceleněji a díky zevrubně zpracovanému doslovu i s osvětovým akcentem.

Pražský rodák Jedlička (1927–1990) po válce studoval filozofii na Karlově univerzitě. V roce 1948 byl ze studia vyloučen a od roku 1953 až do své emigrace v roce 1968 žil v severočeském Litvínově. Prošel řadou rozličných profesí, ale teprve v západoněmeckém exilu, kde začal spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa, mohl rozvinout šíři svého rozhledu, když se věnoval kultuře a filozofii. V exilu rovněž publikoval řadu esejů.

Zatímco rozsahem nevelký opus Kde život náš je v půli se svou poutí přibližuje poválečný kvas na pozadí severočeské periferie, monumentální, byť křehce vyprávěná románová kronika Krev není voda je popisná sonda do Jedličkova rodového zakotvení.

Poetický název úvodní novely je v přímém kontrastu s určující estetikou doby, již popisuje a která byla po vítězném únoru znásilněna do podoby socialistického realismu a povýšena na dogma. Ne náhodou je název úvodním veršem Pekla z Dantovy Božské komedie. Jedlička, který text poprvé publikoval v polovině 60. let, vystavěl dílo na poetice obklopené mládím, nadějemi, ale též stále více hnusem, malostí a rezignací. „A tak tomu opravdu bylo, v těch prvých létech po válce, kdy jsme na závěr svých milostných dopisů psali čest práci! To my sami jsme vysnili svůj vlastní osud v mesiánském sebezničujícím snu o zítřku pracujících.“

Díky jazyku a tvarové nespoutanosti je text báseň budovaná z epizod a protkaná lyrikou útržkovité všednodennosti i dějinných zvratů. Jedličkovi se podařilo povýšit detail na nosný prvek, který ve své symbolické výmluvnosti přibližuje jak osobní vypravěčskou rovinu, tak schizma událostí či doby. Autor ještě před Páralem objevil poetiku, kterou skýtal život za ploty továren a zdmi ubytoven vprostřed průmyslové mašinerie. Prohlédl stereotypní ohraničenost takovéhoto bytí a podobně jako Hrabal pociťoval navzdory době vyvrácené z kloubů jistou melancholičnost, kterou prostředí překypující často odposlechnutými a pohnutými osudy sálá. Prolínání jednotlivých fragmentů mu poskytlo prostor pro vlastní soudobou existenciální reflexi i možnost zakotvení textu coby reakce na „budování nové společnosti“. „Nepsal jsem nadarmo tuto prózu. Co ode mne chcete? Co je mi do vás a do vaší literatury? Nerozumím vám a nemám s vámi nic společného. Jen osud. A předpověděl jsem vám budoucnost.“

Krev není voda je kronika i odkaz, který Jedlička věnoval svým potomkům i vnukům. Z popisného zachycení genealogie rodů svých rodičů se postupem času i pod dojmem kladného přijetí ze strany přátel stal rozsáhlý román.

Zatímco ke zmapování životních osudů svých předků přistoupil autor i s ohledem na dohledatelnost se střízlivou věcností a odstupem, životy svých rodičů viděné posléze i skrze vlastní dětství naopak pojímá obšírněji a se snahou o empatii, která mu napomáhala lépe pochopit rodinné vztahy i vlastní ukotvení. V mnoha ohledech nesourodému vztahu rodičů, uvědomování si této skutečnosti i jejímu promítání do vlastního života věnuje Jedlička značnou část díla. I přes osobní nahlížení jde zároveň o pozoruhodnou sondu přibližující život pražské středostavovské rodiny za dob první republiky. Komorní dětská dramata jsou vždy pečlivě zasazena do širšího společenského rámce dekorovaného dobovými reáliemi. Jedlička ví, že rodinný triumvirát je i se svými neurovnanými vztahy, které popisuje s mrazivou upřímností bez balastného sentimentu, klíčem k pochopení jeho vlastního života.

Právě sepsání této kroniky dost možná napomohlo k narovnání a vnitřnímu smíření s matkou. „Byl to – jak to dnes s dojetím vidím z dálky celého půlstoletí – její slavný den a je mi k pláči líto, že toho otci, mně i sobě v životě tolik nenapravitelně zkazila. Ale je-li v nekonečném prostoru a času lhostejného kosmu nejen narovnání všech věcí, ale i odpuštění, chtěl bych ji ještě jednou spatřit (...),“ vzpomíná Jedlička na jeden z momentů prostého rodinného štěstí. „Já nevycházel z údivu. Byl jsem zvyklý, že oba žili každý ve své sféře, které se přibližovaly, stýkaly a při doteku občas skřípaly (...),“ přiznává v jiné pasáži.

I v tomto díle si Jedlička uchoval svůj pozoruhodný jazyk plný často již pozapomenutých či archaických slov i obratů. Ačkoliv je tón vyprávění často v rozporu s popisovanými myšlenkami, lze jej vnímat i skrze hřejivý závoj, který obestírá prvorepublikové filmy pro pamětníky. Dramatický akcent snahy o hledání a pochopení smyslu však pokaždé nakonec zvítězí.

 

© Jaroslav Soukup

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jiří, 07.05.2011 23:58
Jedlička, Josef: Kde život náš je v půli se svou poutí / Krev není voda
Před několika lety jsem Jedličku četl, přilákán Dantovým veršem v titulu, a byl to opravdu nečekaný a skvělý literární zážitek!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 4674x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce