Thúy, Kim: Ru. Příběh vietnamské utečenky

Thúy, Kim
Ru. Příběh vietnamské utečenky

recenze beletrie zahraniční

Prvotina Kim Thúy, kanadské autorky vietnamského původu, vyšla roku 2009 v Kanadě a o rok později ve Francii. Kniha získala jen v Kanadě hned tři literární ceny, ve Francii byla odměněna významnou cenou Grand Prix RTL-LIRE.

Ru
Kim Thúy: Ru. Příběh vietnamské utečenky, přel. Oldřich Kalfiřt, Brno, Emitos, 2010, 144 s.

Prvotina Kim Thúy, kanadské autorky vietnamského původu, vyšla roku 2009 v Kanadě v nakladatelství Les Editions Libre Expression. Spisovatelku zaskočilo, že příběh, který sepsala hlavně pro své dva syny a početné příbuzenstvo, zaujal nakladatele natolik, že se rozhodl ho vydat. O rok později knížka vyšla i ve Francii (nakl. Liana Levi) a postupně také v dalších zemích. Jen v Kanadě získala hned tři literární ceny, ve Francii byla odměněna významnou cenou Grand Prix RTL-LIRE. Česky vyšla v pěkném překladu Oldřicha Kalfiřta.

V útlé, osobitě napsané a moc zajímavé knížce autorka lehce a zdánlivě prostě přibližuje složité a pohnuté období z historie své rodné země. Hlavním záměrem sice bylo popsat (a vysvětlit) zkušenost vietnamských uprchlíků počínaje šedesátými a sedmdesátými léty 20. století a naznačit, co všechno exulanty čekalo v jejich „novém" světě, knížka se ale zdaleka neomezuje jen na svědectví o těžkých osudech. Útržky svého osobního i mnoha dalších příběhů Kim Thúy prokládá i jinak inspirovanými úvahami a postřehy, čímž knihu jednak odlehčuje, jednak posouvá do obecnější roviny. Když připomíná důvody vietnamského exodu, vrací nás ke složitým momentům vietnamské historie. To vše ale jen v podtextu vyprávěných epizod: k cenným aspektům textu patří, že autorka „nepřednáší“, nevysvětluje dějiny, fakta zmiňuje spíš jako nutnou dataci nebo zasazení daného fragmentu do určitého konrétního místa.

Kim Thúy volí zajímavý styl, který trochu připomíná dětské vyprávění a zároveň navozuje představu o vypravěčce, jež má tolik co říct, že se nemusí zdržovat kudrlinkami ani získávat čas rozmělňováním sděleného. Jako by se jen chtěla podělit o své postřehy a pozorování, nikdy nekritizuje, nekomentuje – o to silnější je její výpověď. V krátkých, většinou ani ne jednostránkových textech připomíná životní peripetie své, svých blízkých či známých, doplněné momentkami o náhodně zahlédnutých postavách. Námětem těchto zpovědí se ale stávají i předměty, vůně, jídla, poznatky o jazyce – třeba o tom, jak se projevuje vietnamské a „západní“ vidění světa ve způsobu, jak je pojmenováván, o odlišných zvycích na různých místech zeměkoule (kdo by se nadál, že pohlazení po hlavě může pro Vietnamce znamenat urážku). Fragmenty vzpomínek či úvah jsou nenápadně, nenásilně provázané, pokračování však není dáno chronologií prožitků, nýbrž řetězením momentů, jak se autorce vybavují na základě vyřčených slov: poslední věta jednoho textu tak zpravidla předurčuje námět toho dalšího.

Zážitky z války se prolínají se vzpomínkami z dob míru, svět krutosti a utlačování alternuje idylka provázená dobrosrdečností, vzájemnou výpomocí, dobrými vztahy s rodinou i neznámými. Čím prostší jsou zmínky o tom, jak třeba bohaté rodiny shromáždily veškeré zlato (hodnota peněz byla v té době a té zemi zcela nespolehlivá), jak promyšleně ho uchovávaly a pak všechno jmění vsadily za možnost odjet ze země na chatrné loďce, tím silnější sdělení zprostředkovávají. Stejně stručné, ale zajímavé a poučné jsou zápisky o tom, jak funguje vietnamská rodina – doma, anebo v cizině. Tragické příběhy střídají úsměvné i komické historky, přičemž všechny jsou buď těžko uvěřitelné, anebo lidsky banální, a vždy podané s úctou k lidem, k jejich hrdinství či dobrotě. A samozřejmě s vědomím ceny, jakou má svoboda. V té souvislosti ty zlehka nadhozené, jen jakoby míjené osudy všelijakých autorčiných příbuzných i mnoha dalších Vietnamců doznívají dlouho i po odložení knihy. 

Jaksi mimoděk uvedená konstatování o tom, co má v životě opravdu cenu, a čeho se naopak můžeme lehko vzdát, nevnímáme jako patetická moudra, ale přijímáme jako skromnou zpověď člověka, jenž prošel životem pro nás naprosto nevídanou cestou. Odlehčení textu poskytuje schopnost autorky vrátit se do dětství a připomenout si své někdejší naivní představy a strasti. Opět však podané bez nežádoucího odstupu nebo snad ironie, jen jako konstatování o světě, který každý známe a vidíme jinak.

Pouť napříč kusými vzpomínkami z dětství, dospívání i současnosti rámují autorčiny životní peripetie. Vyrostla v zámožné a důležité rodině v krásném domě v Saigonu (později Ho Či Minovo Město), v deseti letech však s rodinou ze země utíkají před komunisty. Jako mnoho dalších „boat people“ se vydávají na nebezpečnou plavbu pevně přesvědčeni, že smrt na moři je lepší volba než zbídačení a utrpení ve vlasti. Po určité době strávené v nepředstavitelných, fyzicky, hygienicky i duševně náročných podmínkách v uprchlickém táboře v Malajsii se dostávají do Quebeku, kde se pro ně městečko Granby stává rájem osídleným anděly. Jejich obzory, dosud omezené představou života „doma“, který navždy skončil a změnil se v panoptikum zlomených osudů, se náhle rozšiřují o „americký sen“.

Ač jde o velká témata dějin i lidství obecně, vyprávění v sobě nemá za mák patosu, afektu ani sebelítosti. A to přesto, že jak z kusých zmínek vyčítáme, autorka se sice životem prodrala k úspěchu hned v několika povoláních, ale vedle toho například vychovává autistické dítě. Anebo se bezděčně svěří i s dalšími momenty z osobního života, jež nepatří jen k těm zářným. Vietnamsko-kanadské střípky ze spisovatelčina dětství totiž doplňují i úsečná zamyšlení o „dnešku“, o tom, jak na základě životní zkušenosti reflektuje třeba své vztahy k mužům nebo samotný obsah slova a pojmu láska; o důležitosti rodiny, jejíž asijské a americké pojetí je nesouměřitelné; o tom, co mají rodiče předat dětem, a co naopak děti čekají od rodičů...

Působivé na knize je, že autorka vlastní často trpkou zkušenost nestaví na odiv, vypráví všechny ty příběhy hlavně proto, aby uchovala „paměť národa“. A vypráví skromně, s pokorou, s úctou ke všem svým postavám. Až překvapivá schopnost vzpomínky jen zběžně nahodit, nezabíhat do podružných detailů plyne možná z toho, že francouzština přece jenom není rodným jazykem Kim Thúy. V jednom rozhovoru upřesňuje, že vietnamštinu má jako vyjadřovací prostředek nejpohotovější, angličtinu jako nejpřesnější, protože byla jejím pracovním nástrojem v době, kdy působila jako advokátka. Ale pouze ve francouzštině je prý schopná psát – tento zvláštní aspekt ovládání jazyka popisuje i ve své knize, kde vzpomíná, že ji po příchodu do Kanady pokládali za hluchoněmou. Jazyk se učila v konceptech poznávání okolního světa: dlouho třeba jako své vytoužené povolání uváděla „chirurg“ čistě jen proto, že neměla představu o žádném jiném možném zaměstnání a v její slovní zásobě chyběla výbava proto, aby své sny jakkoli jinak pojmenovala.

Vietnamista Petr Komers v (jinak pochvalné) recenzi uvádí, že „Kim Thuy už je hodně ‚pozápadněná‘ Vietnamka a mnohé její názory by se asi většině vietnamských Vietnamců moc nelíbily, např. když píše, že severovietnamský režim udělal dobře, když zakázal Jihovietnamkám nošení tradičního ženského šatu ao zai v době těsně po sjednocení Vietnamu“ – což asi bohužel těžko od nás z Čech kdokoli jiný než odborník na Vietnam posoudí. Naopak mám pocit, že v našem prostředí se této knížce může podařit aspoň zčásti narušit zdejší nemilá klišé o vietnamské komunitě, jež ovládla místní prostory stánky s levným, a proto nedokonalým zbožím, nebo stojí za rádoby čínskými, dnes už i vietnamskými restauracemi nižších kategorií.

„Ru“ znamená vietnamsky „ukolébavka“, „kolébat“ a ve francouzštině „potůček“, ale i přeneseně „pramínek“ – slz a podobně i krve anebo peněz. Všechny ty významy jsou v záhadném názvu knihy obsaženy. Možná škoda, že český nakladatel považoval za potřebné tajemný název Ru, pod kterým kniha vyšla v Kanadě i ve Francii, doplnit dovětkem Příběh vietnamské utečenky. I když jistě určité čtenáře naláká, jiné může naopak odradit. A knížka je mnohem bohatší, literárně zajímavější i obsahově širší než „jen“ takový dokument, tedy výpověď o jednom osudu.

Kim Thúy, jak se dočteme z údajů nakladatele a několika publikovaných rozhovorů, do Kanady přišla, když jí bylo deset. V Kanadě vystudovala, pracovala jako advokátka v prestižních právnických společnostech, později se pracovně vrátila do Vietnamu, kde působila v kanadském poradním týmu pro uskutečnění legislativních, ekonomických a sociálních reforem, dva roky žila v thajském Bangkoku. Po návratu do Montrealu si Kim Thúy spolu se svým strýcem otevřela vlastní luxusní vietnamskou restauraci, již několik let vedla. Teprve poté, co si přiznala, že ji tato práce už moc nepřináší, rozhodla se zkusit psát knihy. Hned ta první jí přinesla značný úspěch.

 

Další informace, rozhovory s autorkou:
http://www.lametropole.com
http://www.edlibreexpression.com
http://www.magazine-litteraire.com
 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 3412x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce