Štěpánek, Petr: 1453: Pád Konstantinopole – zrod Istanbulu

Štěpánek, Petr
1453: Pád Konstantinopole – zrod Istanbulu

recenze historie

Datum 29. května 1453, kdy osmanská vojska prolomila hradby Konstantinopole a zahájila novou éru v dějinách osmanské říše, se v řadě západních učebnic, populárních prací či dokumentárních filmů objevuje jako vyvrcholení odvěkého boje křesťanstva a islámu, evropské civilizace a „tureckých hord“. Práce Petra Štěpánka tyto mýty koriguje a ukazuje pád Konstantinopole / zrození Istanbulu v jeho reálných historických konturách a dobře vyzdvihuje kontinuity a prolínání, namísto aby stereotypně zdůrazňo

Dobytí „druhého Říma“ v historické perspektivě
Petr Štěpánek
: 1453: Pád Konstantinopole – zrod Istanbulu, Triton, 2010, 266 s.

Málokterá událost se tak vtiskla do historické paměti Evropanů jako pád Konstantinopole. Ačkoliv „druhý Řím“ i celá byzantská říše byly v 15. století již jen chabým odleskem kdysi mocného impéria a dobytí města Osmany bylo spíše ranou z milosti, stal se rok 1453 v očích evropské společnosti symbolickým mezníkem boje mezi křesťanstvem a „pohanskými Saracény“ a dodnes si uchovává silný emociální náboj. Stačí se podívat jen na způsob, jakým je celá událost popisována na obou stranách: zatímco evropská historiografie a populární literatura melancholicky lkají nad „pádem Konstantinopole“, turečtí autoři vítězoslavně pějí o „dobytí Istanbulu“. Pro jedny znamenalo dobytí města smrt tisícileté strážkyně helénského odkazu, „konec středověku“, pro jiné představovalo získání metropole na Bosporu počátek nové éry, zrod „nového Říma“, který si co do slávy a nádhery nic nezadal se svým helénským předchůdcem.

Český čtenář již měl možnost blíže se seznámit s fenoménem pádu Konstantinopole díky klasické práci Stevena Runcimana z roku 1965 (česky vyšla v nakl. Epocha, 2003), která je ovšem při vší své poutavosti a čtivosti přece jen trochu jednostranně zaměřená a příliš závislá na řeckých pramenech. Naproti tomu populárněvědecká práce historika a turkologa Petra Štěpánka vychází ze současného stavu bádání, včetně osmanských pramenů, a zasazuje dobytí města do širšího kontextu evropských a především osmanských dějin.
Kniha se nesoustředí pouze na samotný proces obléhání a následného dobytí města Osmany. Naopak poměrně zeširoka uvádí čtenáře do počátků turecko-byzantského potýkání, líčí přeměnu malého osmanského „beyliku“ ve stále mohutnějící říši regionálního a později světového významu a ukazuje rovněž rozličné reakce na dobytí města, jeho dopad na vývoj osmanského státu a další expanzi Osmanů po opanování Konstantinopole. Tento kontext rozhodně není nadbytečný a je dobře propojen s vlastním jádrem knihy, tedy popisem měsíc trvajícího obléhání a následného dobytí byzantského hlavního města a jeho přeměny v osmanskou metropoli.

Je zřejmě vlastností lidské psychiky, že ráda hledá mezníky, předěly, světodějinné symboly, libuje si v heroickém patosu zániku skvělých civilizací a má tendenci zpřehledňovat si těžko uchopitelné pletivo historických událostí a vazeb schematickými modely (křesťanstvo vs. islám, Řekové vs. Turci). Historik by však neměl těmto zkratkovitým výkladům podléhat a měl by ukazovat naopak širší celky, provázanosti a kontinuity a zpochybňovat zavedená klišé. A právě z tohoto úhlu pohledu se dobytí Konstantinopole jeví v poněkud jiném světle. Nebudeme-li se soustředit výhradně na ničení, které s sebou přináší každá válka a dobývání, byl pád města paradoxně jeho renesancí: vždyť, jak píše Petr Štěpánek, se „[b]ěhem několika desetiletí stalo nejen politickým, ale také ekonomickým centrem rozsáhlého regionu, osídleného společností mnoha kultur, ve kterém řecká a arménská církev, stejně jako Židé, založili (staro)nová politická střediska obou komunit. Šlo přitom zároveň o region, kde byla v 19. století obnovena například samostatná bulharská církev nebo ve kterém nalezli politické útočiště Židé prchající v 15. a 16. století před rostoucím tlakem v evropských státech […]“ (s. 19–20).
Sám sultán Mehmed II. Fatih („Dobyvatel“, 1451–1481) se vnímal jako dědic byzantských císařů a získání Konstantinopole a jeho přeměna v hlavní město osmanského impéria směřovaly k potvrzení tohoto nároku. Přítomnost řady řeckých spisů v sultánově knihovně je důkazem jeho zájmu i o antické dědictví; zda ovšem opravdu ovládal natolik dobře řečtinu, že si četl Platónovu Ústavu (jak se to objevuje v některých starších tureckých pracích), je sporné. Ještě v 19. století užívali Osmané pro název své metropole vedle původně lidové zkomoleniny „Istanbul“ (z řeckého „is tin polin“, „do města“) označení Kunstantiniye – Konstantinopolis. V titulatuře osmanských sultánů se pak mezi řadou dalších objevovalo i epiteton „kaysar-i Rûm“ čili „římský císař“ („Římem“ zde bylo zprvu myšleno [bývalé] území byzantské říše a později velká část osmanských držav na Balkáně). Nakolik měly byzantské panovnické tradice vliv na osmanský stát, lze sice těžko přesně určit, faktem nicméně zůstává, že osmanská administrativa byla plná řeckojazyčných úředníků a Řekové hráli po celou historii říše prominentní roli. Ostatně i jedním z velitelů osmanských vojsk (a pozdějším velkovezírem sultána Mehmeda II.) byl řecký konvertita Zaganos Paşa.

Jednou z příčin prudkého rozmachu osmanské říše a její mimořádné životaschopnosti byl obdivuhodný pragmatismus Osmanů a efektivita jejich správy. Osmané neměli pražádný zájem na ničení dobytých území, konverzi obyvatel k islámu či násilné „poturčování“, jak jim to podsouvala soudobá propaganda a jak to dodnes bohužel rezonuje v řadě stereotypů o Turcích. (Poznámka na okraj: mluvit čistě o „Turcích“ je vzhledem k multietnickému charakteru říše i samotné vládnoucí elity silně zavádějící; i proto je v knize upřednostňován přiléhavější termín Osmané.) V souladu s islámských právem – a nezřídka i daleko nad jeho rámec – poskytovali Osmané porobeným náboženských komunitám rozsáhlou samosprávu a lokální zvyklosti běžně začleňovali do svého systému, což umožnilo zachování a rozvoj řady národních tradic, které se pak ironií osudu obrátily ve víru nacionalismu v 19. století proti říši samotné. Prosperita a stabilita všech poddaných říše byly jednak v souladu s islámsko-osmanským ideálem panovníka jako ochránce a prosazovatele „spravedlnosti“, a potom zcela pragmaticky znamenaly ekonomický rozvoj a tedy více peněz do státní pokladny. Výsledkem tohoto přístupu byla pozoruhodná syntéza kulturních tradic a mírové soužití mnoha etnik i náboženských skupin, jimiž se osmanská říše vyznačovala až do chvíle, než byla rozervána démonem nacionalismu. Přesně to se také projevilo v dobyté Konstantinopoli: Mehmed II. velmi prozíravě přejal na čelná místa ve své administrativě byzantské úředníky, potvrdil privilegia janovské obchodní kolonii v Galatě (dnes istanbulská čtvrť při Zlatém rohu), obnovil řecký patriarchát a otevřel město přistěhovalcům rozličných denominací (v řadě případů je pro jistotu nechal do města přímo deportovat). Ostatně za pád Konstantinopole, nad nímž tak naříkal humanista a budoucí papež Eneáš Silvius Piccolomini a s ním i stovky dalších zbožných křesťanů, si mohla sypat popel na hlavu sama katolická Evropa, která již křížovou výpravou proti (křesťanské!) Konstantinopoli v roce 1204 zlomila městu páteř a pak nechala notně vylidněné a zpustošené město zcela na holičkách v jeho nejdramatičtějších chvílích. Malý příklad, který narušuje černobílé vnímání křesťansko-tureckého antagonismu: při obléhání Konstantinopole sehrál významnou roli kontingent srbského despoty Jiřího Brankoviće, zatímco na straně obránců se se svými tureckými oddíly bil osmanský pretendent na trůn Orhan.

Petr Štěpánek si ve své práci všímá právě těchto průsečíků a snaží se pokud možno co nejobjektivněji, bez apriorních soudů a na základě výsledků moderního historického bádání zhodnotit v širším kontextu události, jež vedly k pádu „druhého Říma“ i po něm následovaly. Pečlivě vykresluje situaci na byzantské i osmanské straně, s citem pro pochopení a snahou o objasnění postojů obou rivalů. Kniha obsahuje množství poutavě zpracovaných informací, které český čtenář jinde nenajde, a je napsána čtivě a současně velmi fundovaně. Vadou na kráse je snad jen místy poněkud kostrbatý styl a řada neobratných spojení, které by pečlivější editorská práce bezpochyby odstranila (pár příkladů za všechny: „oheň chrlící děla, která když vystřelí, jejich koule vypadají jako měsíc“, „ztráty byly spíše prohibitivní“, „výnosné obtěžování civilního obyvatelstva“, „vyneslo [to velkovezírovi] notnou nelásku dervišských řádů“ atp.).
Větší výtku nutno směřovat vůči dosti matoucímu přepisu tureckých jmen. Je pravda, že neexistuje žádný dokonalý systém, který by neměl svá úskalí. V současné turkologii převažuje tendence přepisovat osmanská jména do latinky v souladu s moderním tureckým pravopisem, případně v čistě vědeckých studiích transliterovat i ta arabská písmena, která se v turečtině nevyslovovala. V češtině je pak možno nahradit ty turecké hlásky, nad jejichž výslovností by si čtenář neznalý turečtiny mohl lámat hlavu, fonetickým přepisem (např. „dž“ namísto tureckého „c“). Ať již se však rozhodneme pro jakýkoliv přepis, je záhodno se ho pokud možno konzistentně držet. V knize ovšem najdeme poměrně nahodile oba přepisy, ačkoliv je v závěru připojena tabulka výslovnosti tureckých hlásek: „sandžakbej Džüneyt“ se v knize o pár stran dále objevuje jako „Cüneyt“, „üdž beyi“ se střídá s „üc beyi“, „bey“ s „bejem“; město Bilecik je ponecháno v tureckém pravopise, zatímco Karadžahisar (< Karacahisar) uveden v české podobě (podobně třeba „dynastie Candarlıoğlu“ vs. „princ Džem“ [< Cem]). Mnohdy zůstala transkripce na půl cesty – běžně užívaný přepis jména sultána Orhana se tak objevuje v bastardizované podobě jako „Orchan“ (pokud bychom se drželi pravidel transliterace, pak „Orchán“, což je ale nedoložená výslovnost) a Orchanův syn Halil jako Chalil (ve vědecké transliteraci Chalíl). Naopak arabská „al-Mahdíja“ se vyskytuje v tureckém přepisu jako „Al-Mahdiye“, „umajjovská dynastie“ nesprávně jako „umájjovská dynastie“, „sedmý imám Ismail“ (< Ismá‘íl) stojí vedle „šáha Ismájíla“ (sic!) atd. Podobně je otázkou, zda by nebylo lepší sjednotit velká a malá písmena u názvů říši: Osmanská říše je důsledně psána s velkým „o“, zatímco byzantská, fátimovská, selžducká říše aj. kapitalizovány nejsou.

Tyto výhrady by však neměly čtenáře od četby knihy v žádném případě odradit. Kdo hledá poučené, a přece poutavé vylíčení jedné z legendami obestřených epizod evropské i osmanské historie, tomu lze knihu vřele doporučit.

 

© Petr Kučera

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 49 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 4599x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce