Komárek, Stanislav: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech (in LtN)

Komárek, Stanislav
Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech (in LtN)

recenze přírodní vědy

Souborné vydání autorových esejů z let 1987-2010. Týkají se živé přírody - zvířat, rostlin a hub - a vědy o ní, to jest biologie, života, osudu a postavení vědců, environmentalismu a ochrany životního prostředí a rovněž literatury a některých cizích zemí.

Stanislav Komárek: Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech, Praha, Academia 2011, 357 s.

Biolog, filozof přírodních věd, cestovatel, esejista a spisovatel Stanislav Komárek letos vydal již svoji 42. knihu (včetně zahraničních překladů), jde o další soubor jeho esejů z let 1987–2010. Některé z nich podle anotace vycházejí knižně poprvé, jiné byly rozptýleny v dosavadních souborných knižních vydáních – zde jsou prezentovány v tematických celcích: o přírodě a životním prostředí, vědě a vědcích (J. E. Purkyně, B. Balbín, J. A. Komenský), krásné literatuře (J. V. Pleva, Jan Křesadlo, A. Koestler, K. H. Mácha) a některých cizích zemích (Egypt, Mongolsko, Španělsko, Amazonie).

Při tomto autorově širokém mezioborovém rozkročení je záhodno citovat jeho slova: „Pokud bych si mohl vybrat historickou dobu, kdy žít, asi by to byla éra naturfilozofie a romantismu, kdy svět byl ještě kompaktní, kdy Humboldt zkoumal americké krajiny se vším, co k tomu patřilo, od sopek přes elektrické úhoře až k technologii stříbra a pověrám k tomu se vížícím.“ Tomu odpovídá i to, že třeba fyziognomická a národněpovahopisná charakteristika jednotlivých národů v Komárkových cestopisech odpovídá spíše starším dobám („Mongolové jsou co do typu poměrně jednotní, vesměs svalnatí, i na poměry žluté rasy s mimořádně širokými obličeji… Mongolové jsou z větší části v jednání poctiví, přátelští a vstřícní, ale zároveň hrdí, distancovaní a ne příliš zdvořilí“) – což myslím jako neutrální konstatování. Také jeho líčení některých živočichů má místy docela blízko k takovému Brehmovu Životu zvířat, i když ten ovšem postrádal Komárkovu ironii a nadhled („Plži prohlédli, překonali a včas odvrhli různé pochybné výstřelky obratlovectví, ba i členovectví: celou tu hektickou ukvapenost a zběsilost, teplokrevnost, oddělené pohlaví… Potká-li plž plže, mohou se za hojného vylučování pěn a slizů octnout v milostném objetí, celá věc u nich nemá onu drásavou dramatičnost rozdělení pohlaví ve dvě, která nás žene do rozmanitých tragédií a neprozřetelností“). Komárkův styl je místy záměrně velmi jednoduchý (o jakési autorce píše, že „její knihy jsou jazykově velmi pěkné, byla majitelkou doktorátu z latiny a němčiny“), čímž naplňuje vlastní program, když na jiném místě brojí proti příliš odbornému a nesrozumitelnému vyjadřování.

Navzdory tomu ale Komárkova interdisciplinarita může mít pro čtenáře některá úskalí: pro mne jako pro nebiologa, přiznávám se, byla ne zcela srozumitelná třeba jeho srovnávání starčeků a mrkví. Na druhou stranu je možné Komárka často chytat za slova a ukazovat, že mluví o věcech, u nichž mu schází formální vzdělání i přehled o nejnovější sekundární literatuře, což on ale nijak nezakrývá. Jestliže psal roku 2007, že „pokud se tak ještě nestalo, stálo by zato zmapovat vídeňskou větev české literatury“, tak jen na okraj můžeme uvést, že už roku 2004 vyšla obsáhlá kniha Die entzauberte Idylle. 160 Jahre Wien in der tschechischen Literatur (Odkouzlená idyla. 160 let Vídně v české literatuře). A pokud v souvislosti s K. Klostermannem psal, že „představy o tom, jak za starých časů sexuální život venkovanů začínal až svatební nocí, dostávají četbou Klostermanna povážlivé trhliny“, pak pro čtenáře knih o kulturní historii nejde jistě o žádné překvapení. Jinak ovšem třeba Komárkův esej o prvorepublikové dětské literatuře, vybízející k udavačství, jeho srovnání FoglaraOrwellem, K. MayeNietzschem nebo esej o R. L. Stevensonovi, který začínal své kontakty s polynéskými domorodci „vyprávěním zkazek o strašidlech a bezhlavých rytířích a záhy se dočkal vyprávěnek a vhledů do tichomořských duší, jež byly koloniálním úředníkům skryty“, působí inspirativně a někdy i objevně.

Jako nebiolog jsem se opět u Komárka dozvěděl leccos nového, třeba že klokaní matky zvládají produkovat pro dvě mláďata odlišného věku ve dvou sousedních strucích mléko odlišného složení, nebo že vnitřek stromu je mrtvý, „podobný korálovému útesu, kde sedí tenká živá a aktivní vrstva na mrtvém mase“. Vačnatci podle autora nejsou žádní duševní giganti, a koala je dokonce „zvířecí oligofrenik“. Toto přenášení lidských kategorií na nelidské živočichy není ovšem výrazem Komárkovy distance, ale paradoxně důsledkem jeho přesvědčení o tom, jak podobní si v mnoha ohledech se zvířaty jsme, což dokumentují jeho eseje Vepři, naši bratři nebo Mravenčníci, v němž líčí, jak setkání s mravečníky s gesty „šokujícím způsobem“ podobnými těm našim v něm vyústilo v rozhodnutí už nadále nepojídat žádné savce. Na druhou stranu Komárek rozhodně nepatří k radikálním ekologickým aktivistům, ty naopak přirovnává k novodobé sektě, pro niž je typická katastrofičnost či touha po mučednictví a rituální čistotě (nutno dodat, že dlouho před Komárkem ovšem ekology stejně diagnostikovala už antropoložka Mary Douglasová).

Zatímco v knize Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie se Komárek přihlásil k problematickému dědictví Adolfa Portmanna a neevolucionistickým proudům kontinentální biologie (ovšem s konstatováním, že německý nacismus byl vyústěním právě těchto myšlenkových proudů, jejichž zakladatelé udělali ze své osobní mytologie obecně závaznou kosmologii), v knize Eseje o přírodě, biologii a jiných nepravostech se zcela bez výhrad vyznává ze svého obdivu k jinému muži, svému učiteli Zdeňku Neubauerovi: „Nikdy jsem nepotkal člověka, který by byl tak archetypálně silný, ba v nejpůvodnějším slova smyslu mytický, jako je právě on.“ Právě pod vlivem tohoto filozofa také vznikl text Lejzr a smrž, ve kterém Komárek pro něj trochu překvapivě označuje křesťanství za jakýsi svorník, který propojil řecký a židovský přístup ke světu, a to „svou výpovědí, že božské Slovo bylo inkarnováno. Vzájemná koexistence obou způsobů myšlení a jejich sjednocení byly nepochybně jednou z podstatných příčin vzestupu evropské kultury.“ Komárek přitom v jiných knihách často kritizuje utíkání se do útěšných představ o posmrtném životě („S pokračujícím časem lidstvo stále hůře snáší pohled na svět s jeho nedokonalostmi a tíživou ambivalencí a má zapotřebí ,ten pravý‘ život přesunout někam jinam, mimo dosah těchto trapností“) a tropí si posměch ze západního nadšení pro tibetské náboženské rituály, zatímco polské ženy, sunoucí se po kolenou k Čenstochovské madoně, jsou v západní Evropě vnímány s netajenou skepsí. V nové knize (původně doslovu k Božímu bludu) v návaznosti na to prohlašuje: „Kdybych tušil, že půjde Richard Dawkins okolo, ostentativně bych se účastnil božítělového procesí a demonstrativně pomáhal nést nebesa nad flanďákem co možno nejbizarnějším.“ Nehledejme v tom ovšem žádné příznaky autorovy konverze od vegetariánství ke křesťanství, spíš jde o další projev jeho stálého vědomí ambivalentnosti každého jevu a nutnosti jistého vyvažování (třeba když je náboženství traktováno příliš jednorozměrně a jednostranně) a také touhy provokovat většinově panující názory – zcela jinak by autor samozřejmě psal ve většinově katolické zemi.

Na závěr se ještě vraťme ke Komárkovu oblíbenci Alexandru von Humboldtovi, který je zmiňován v knize několikrát a věnována mu je samostatná esej. V ní autor konstatuje, že hodnocení Humboldta sahalo „od génia a giganta“ až „po tlachajícího mnohoznalce bez vlastní ideové koncepce a myšlenkových výbojů“. Nakolik se ta slova dají vztáhnout i na Komárka samotného? Ano, publikuje hodně, vyjadřuje se k lecčemu, někdy se opakuje, ale je u nás jen málo lidí, jejichž texty je možné sledovat tak dlouho, a přitom v nich stále znovu nacházet podnětné postřehy a intelektuální osvěžení.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 5. 5. 2011
na iliteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.