Legendre, Claire: L’Écorchée vive

Legendre, Claire
L’Écorchée vive

ukázka beletrie zahraniční

Spíš než obličeji se to podobá nataženým střevům pitvané myši. Nepravidelné koutky jako by byly vyhlazené a pak nalakované. Místy snad žmolky zbytků pudru. Skoro kulatá červená skvrna, nad nosem díry dvou tmavých očí jak bortící se stříšky.

Claire Legendre: L’Écorchée vive, Paris, Grasset, 2009, 252 s.

Paulette
Spíš než obličeji se to podobá nataženým střevům pitvané myši. Nepravidelné koutky jako by byly vyhlazené a pak nalakované. Místy snad žmolky zbytků pudru. Skoro kulatá červená skvrna, nad nosem díry dvou tmavých očí jak bortící se stříšky. Čelo se opírá o oblouk obočí, ten však nejspíš brzy praskne. Ústa možná bývala mlsná, zbývá z nich ale jen potupný škleb, horní ret, uprostřed rozštěpený, sotva upomene na někdejší smyslnost. Brada ustupuje mezi oběma převislými tvářemi jak nafouknutými heliem. Oči naříkají.

Barbara se posadila na lavičku ke dvěma vyčerpaným holčičkám. François ji hledal mezi návštěvníky, přece by beze slova neodešla, díval se na obrazy nesoustředěně, kam se jen poděla, až teprve v posledním sále, co tu děláš? Něco se stalo? Už jsem měl strach.

 

Nechtěla na Soutinovu výstavu chodit, jenže François naléhal. Výtvarné umění nezná a ona tušila, že Soutina bude nesnášet, ale nakonec se mu vlastně docela líbí, aspoň to říká. Trochu mu vadí, že ji tady má utěšovat, když se teď v zadním malém sále rozplakala. Možná by si dala horkou čokoládu, postavilo by ji to na nohy. Mohla by mu vysvětlit, co ji najednou tak dojalo. Barbara má obvykle vyrovnanou náladu, není žádná citlivka. Nějaký film nebo obraz ji jen tak nerozhodí. Ani v kině nebrečí. Je jako skála, to jí řekl už na začátku, jsi skála, když jednou potkali na ulici žebrajícího mrzáka bez nohou a ona mu odmítla dát pěťák, protože v novinách četla, že tihle lidi mají pasáky, jako děvky, a ti si vybírají zvlášť ubohé typy, protože to víc vynáší. Jsi skála, vrátil se a dal žebrákovi minci. I když má pasáka, pořád je to ubožák, nemyslíš?

Barbara by radši kafe, a změnit téma. Výstava byla už od začátku špatný nápad. A ještě se rozplakat před Paulette, 1924, tuhle hloupost si nepromine. Nic mi není, opravdu ne, to se nedá vysvětlit. Na Soutina skoro zapomněla. Radši ho měla nechat schovaného, zastrčeného někde v zabedněné přihrádce mozku. Chtělo by to koupit ibišek a postavit si ho na okenní parapet, hned by to tam působilo vesele. A vstávat ráno dřív, chodit běhat. Využít toho, že mají před domem park. A mohli by pozvat lidi z práce, oslavit s nimi nové bydlení. Lepší než nic, když přátele nemají žádné. François se diví: myslel jsem, že je nesnášíš. Naopak, na to Barbara: to ony mě nesnášejí.

V práci měl François u dívek docela úspěch. Když si začal s Barbarou, zhrzeně se realizovaly pomlouváním intrikářské grafičky, která si zamanula společensky povýšit tím, že svede inženýra. Není o nic lepší než všechny ostatní. Velká hnědovláska s trochu atletickou figurou, co vás sotva pozdraví, a když na ni promluvíte, jenom zvedne nos od své obrazovky. Nic extra. Ani hezká není. Co zrovna na ní François má?

Viděls, dělám pokroky, hlásí Barbara, už se na ně i usmívám. Jakmile se oni dva s Françoisem sestěhovali k sobě, kolegyně vyměnily žárlivost za zvědavost. Děvčata se jí u kopírky ptají, jestli François umí vařit. Barbara tvrdí, že François umí všechno, a holky se celé rozušené koušou do rtu. To bys jim říkat neměla, vždyť provokuješ, baví se François.

Nadále se potkávají každý den ve čtyři odpoledne u kávovaru, jako na začátku. Nikdy se nedozví, čím Françoise zaujala, velká hnědovláska z druhého patra, co se vždycky ponořila do sledování absurdní krajiny a stála přitom ke všem zády. François se tomu zasmál a potom už denně chodil pozorovat protější střechu s ní. Začali se scházet, a kolegyně měly o čem drbat.

Barbara se denně budila plná naděje a horlivě pracovala až do osudné hodiny s přestávkou na kávu. Bez řečí přecházela od grafické úpravy stránek k náhledům barev, povzbuzoval ji příslib každodenní schůzky, která zpestřovala její den. Françoise si samozřejmě všimla, krásného blonďáka ze čtvrtého patra, na něhož se stáčely veškeré hovory, nikdy se ale nesnažila mu zalíbit, a teď tomu nemohla uvěřit. Každý den jí přinášel nový důvod doufat. Večer o tom vyprávěla po telefonu matce. No opravdu. Nejenom že je krásný. O všechno se zajímá. Sportuje. Má zelené, průsvitné oči… Matka jí říkala: to je snad pohádka.

Bála se, až přijde na milování, žila v představě, že François poznal hodně žen, a jen pomyšlení na to, že se s nimi má srovnávat, jí nebyla příjemná. Trvalo to, než se jí podařilo na vlezlý přízrak jiných žen zapomenout. Někdy si říkala, že by radši byla s někým méně pohledným. Když už ho teď líp zná, trochu se jí ulevilo. François vůbec není ten Don Juan, jak si ho vymyslely její kolegyně. Už si je jistá. Ještě se někdy bojí, že se mu nedokáže odevzdat, překonat strach z kontaktu, ale úzkost už přemůže. Pozoruje ho, soustředěně na něj myslí. A nakonec se nechá překvapit. Jasně si ten zázrak uvědomuje.

François říká, že Barbara má v sobě cosi japonského, v očích, v postoji. A taky ta rtěnka, co kontrastuje s hnědými vlasy a bledou tváří. Říká, že voní po skořici. Že když se s ní líbá, má pocit, jako by jedl jablkový koláč. Neodpovídá, ale v duchu ji to pokaždé nadchne. François to musí vycítit z vděčného pohledu, který z ní proti její vůli po milování vyzařuje, a určitě to má na ní nejradši. I on se určitě pokaždé bojí, že zázrak neudělá.

Barbara začala malovat Françoisův portrét, rudkou, uhlem, pouští se pořád do nových skic, a nikdy není spokojená. Říká mu, ať se nehýbe, a on se chová jako malý, šklebí se, věčně chce kresbu vidět, i když není hotová. Ptá se, nebudeš to dělat jako Soutine, doufám? To si totiž odmítám do obýváku pověsit, tě upozorňuju.

 

Začátky
Jsem svobodná matka a moje dítě je postižené. Barbařina matka to všechno znala nazpaměť, i ten správný tón: začít vzpurně, navodit zdání síly, dožadovat se, a potom propuknout v pláč, vysvětlit, že znetvoření není nemoc, kdybyste věděli, jak jsou lidi zlí; ukázat fotografie, vzbudit u druhého soucit, až nakonec podlehne, hlavně ať už odejdeme, jen ať si ještě nezapomeneme posbírat ty fotografie. Večer to povypráví dětem, ženě, dneska jsem teda něco viděl. Popis se bude pohybovat od „děsné“ po „nesnesitelné“ a skoro nikdy se nevyhne označení „zrůdné“.

Ve škole bylo nutné upozornit děti a hlavně rodiče, odvolávat se na humánnost, humanismus, a málem i na „humanitární“. Postižené nemůžeme odmítat. Někdo se o ně postarat musí. Poslání státní školy. Na začátku roku několik dětí odešlo. Padlo vysvětlení, že dítě chodí domů s brekem, v noci nespí, má zlé sny, není možné takhle mučit tříleté děcko; litujeme, ale dáme ho radši do soukromé školky. Ti, co zůstali, se dívali pokradmu. Barbařina matka si toho všimla hned první den, jak lidé na té malé ulpí pohledem a rychle se odvracejí. Na ni se raději ani nepodívali. Znechucení schovávali za lítost, strach za soucit, zvyknou si, říkala, ale dobře věděla, že na tohle si člověk nezvykne. Ona sama každé ráno...

Chtěli dát Barbaru do speciálního zařízení, ale dětský psychiatr byl neúprosný: nemá přece žádný problém, ani s pohybem, ani duševní. Je velmi společenská, i přes ta nesouměrná ústa mluví docela dobře, na svůj věk je dokonce celkem napřed, velice samostatná a vzhledem k okolnostem docela veselá. Má jenom ten obličej.

 

První ráno se už před školou ozýval pláč, a uvnitř znovu, děti křičely, schovávaly se matkám za sukně. Barbara nebrečela, škola pro ni znamenala naději, souboj vyžadující nasadit všechny síly, šla tam srdnatě. Matka to tak snadné neměla, při pohledu na pláč ostatních sotva zadržovala slzy, učitelka ji uklidňovala: to je normální, věřte, každý rok děti pláčou. Bojí se zůstat bez rodičů. Barbara se snažila své kamarády utěšit, ale čím víc je utěšovala, tím víc brečeli.

Ve třech letech už Barbara věděla, že všechny ty slzy jsou kvůli ní. Matně cítila, že slzy jejích kamarádu jsou živené odporem, panickou hrůzou, kterou vyvolává setkání s ní. Chodila za nimi, snad jim chtěla říct: neboj, já ti neublížím, není to nakažlivé. To také dětem vysvětlovali úplně nejdřív: není to nakažlivé. A potom se Barbara zasmála a učitelka dětem řekla: vidíte, Barbara není nešťastná, bude jen smutná, když si s ní nebudete chtít hrát. Když večer přišla učitelka domů, plakala taky.

 

Najali slečnu, která se měla o Barbaru starat, dohlédnout, aby se začlenila do kolektivu, nosit ji v náručí nebo ji doprovázet na záchod, ale záhy pochopili, že Barbara žádnou pomoc nepotřebuje, nemá postižení ani motorické, ani duševní, jejím handicapem jsou ti druzí. Mladá vychovatelka se většinu času musela starat o ostatní, o to, jaký problém měli ostatní s Barbarou. Potoky slz, zlé sny při poledním spánku, stížnosti rodičů; riskujeme tady, že pro záchranu jednoho dítěte přivodíme trauma celé generaci. Ani jedné třídě ve škole se nevyhnula menší diskuse o Barbaře. Za jediný týden se z ní stala školní atrakce, na dvoře si na ni ukazovali, kroužili kolem ní, sledovali ji z dálky. Dumali, jestli bude žít a jak bude žít, jestli se narodila normálně, jestli jednou bude vdaná, jestli její muž bude jako ona nebo si najde „normálního“ chlapa dost potrhlého, dost vyšinutého, aby ji miloval. Jestli ji budou nějak léčit. Jestli se to nějak léčí.

 

I na ředitelství se Barbara proslavila. První týden přišlo asi dvacet dopisů. Dopisy slušné, omluvné, pokrytecké i sprosté. Dopisy od rodičů, učitelů, od uklízeček, od dozoru v jídelně. Ti všichni chtěli přeložit do jiné školy nebo třídy, změnit rozvrh, jen aby se nemuseli s Barbarou potkávat. Některé žádosti byly doložené posudky od lékaře. Nějaký psychiatr potvrzoval, že jeho pacientka trpí depresí vyvolávanou pohledem na tělesné postižení. Vychovatelce z mateřské školky lékař zakázal chodit po schodech a doporučoval, aby jí byla přidělena práce v přízemí.

Zvláštní, říkali si na ředitelství, jaké množství zdravotních problémů dokáže vyvolat jedno nemocné dítě. Na ředitelství probírali poštu s pobavenými úsměvy a zakládali nové spisy: pravda je, že Barbaru nikdy neviděli.

Barbařina matka mohla jít znovu do práce, a protože bylo potřeba najít pro Barbaru hlídání na volné středy, začali hledat nějaké rehabilitační zařízení. Času moc nezbývalo. Na třech místech ve čtvrti je odmítli, pak pediatr navrhl Centrum pro lékařský, psychický a sociální vývoj tělesně postižených dětí.

 

Seznamy chyb
„Víte, je to celkem banální situace,“ začal vysvětlovat pan Donte, snad poslední z profesorů ve škole, který ještě studentům vykal. Barbara poprosila o papírový kapesník, hlučně se vysmrkala, pak zamumlala „zrůda“, říkají, že jsem zrůda. Pan Donte problém začal rozebírat vědecky:

- Víte, co je zrůda? Podíváme se do slovníku, schválně. Zrůda: živá bytost vykazující nenormální rysy, příp. vyznačující se vadou nebo nenormální polohou určitých částí organismu. Třeba já mám tři ledviny, tudíž vám může být jasné, že jsem taky zrůda, akorát to není vidět. Každý máme něco zrůdného, někdo třeba mateřské znaménko na špatném místě, pihy, přílišné nebo nedostatečné ochlupení, někteří mají různě zbarvené oči, další jsou albíni… Jedněm se dělají křečové žíly, druhým hemoroidy (Barbara se neubránila úsměvu), někomu naroste šest prstů u nohy… A ti, kteří vypadají normálně, se zase zrůdně chovají. Musíte si uvědomit, že zrůda je norma. Nejen že jsme všichni rozdílní, všichni taky máme zvláštní znaky.

Barbara se trochu ušklíbla: za tou ušlechtilostí vytušila útrpnost. Pan Donte se nenechal odradit, přece jen se ve škole těšil určité vážnosti: nikdo mu nemůže vyčítat neobratnost nebo že by jednal ze soucitu k Barbaře, zachrání tu holku, ať sama chce, nebo nechce.

- A ti jsou nejhorší, ti, kteří vypadají normálně, a přitom se chovají úchylně. Vychází to z jejich psychiky, které se nedostalo, abych tak řekl, toho základního, pak vznikají poruchy jako komplex méněcennosti, nadřazenosti, Oidipův nebo kastrační komplex…

A zase, Barbara se usmála, tak to bychom měli, a můžeme hledat příklady v sexu nebo v nemravné literatuře, to máte jedno, pan Dronte se protentokrát klidně předvede jako demagog, hlavně, aby dosáhl, čeho chce.

- Můžete si jen tak pro zábavu udělat celý seznam. U těch, kdo vás urážejí, hledat psychickou poruchu, která je tlačí k tomu, aby vás trápili. U některých najdete fyzické a psychické vady. Mohla byste jim je omlátit o hlavu, ale jestli jste dostatečně silná, necháte si je pro sebe. Ale nemusíte se cítit provinile, když někdy cítíte potřebu na takový útok uboze zareagovat, to se stane i těm nejrozumnějším z nás. (Barbara si představila skupinku vousatých velice úctyhodných starců, co si nadávají jako dlaždiči.) Tomu pořádnému hňupovi, co vás otravuje, připomeňte, že mu odstávají uši a má uhrovitý obličej, jsem si jistý, že moc pyšný nebude a jeho kamarádi vám ještě zatleskají. Víte, jsou v pubertě, a tedy stejně citliví jako vy, v boji proti zlomyslnosti nemají takový cvik jako vy. Jsou tak křehcí, to si nedovedete představit! Strašně ublížení, přecitlivělí na to, jak vypadají, a je to pochopitelné: sotva mají za sebou dětství, kdy jim matka každý den opakovala, že jsou nejkrásnější na světě (Barbaru nikdy nenapadlo, že tím, že matky takhle svým dětem pochlebují, jsou spojnicí mezi pýchu a slabostí, vytvářejí v nich závislost na tom, jak je vidí ostatní), a jak dospívají, najednou vyrostou o deset centimetrů za rok, jsou samá ruka, samá noha, roste jim ochlupení, akné, odstávají jim uši a leskne se nos, a hlavně ten jejich vyděšený výraz, i když se snaží za každou cenu vypadat, že jsou nad věcí – můžu vás ujistit, že situace obyčejného pubescenta není vůbec příjemná. Jednoho krásného rána se podívají na svůj ksicht do zrcadla a zhroutí se jim svět (Barbara se znovu usměje), zjistí, že už nemají nic z toho dětského kouzla, které jejich matky tak dojímalo. Kluci pomalu mutují, děvčata vyječují jak hokynářky. Vždycky to byla taková rozkošná stvořeníčka, a teď se z nich ze dne na den stávají přinejlepším objekty touhy a přinejhorším úzkost budící šeredy snažící se prosadit aspoň vulgárností, aby si jich vůbec někdo všiml. Matky už se samosebou neodvažují soudit, kdo je nejkrásnější. Často jsou z proměny své jedinečné ratolesti lehce zděšené. Však si to představte, porodila jste růžolící miminko, které vás potřebovalo na každém kroku, chovali jste ho, laskali, po celá léta chránili, a jednoho dne se ocitnete před velkým klátícím se troubou s piercingem v obočí, co plive na chodník, pořádně nahlas krká a řve na vás „…jsem vůbec žít nechtěl“, jakmile si dovolíte mu navrhnout, že by si mohl uklidit v pokoji.

Mluvil dlouze, sálala z toho přemoudřelost. Barbara pocítila k profesoru biologie silnou empatii, musí takovým neuctivým a hloupým indiviuím čelit každý den. Jako by se v ní zdvihla vlna shovívavosti s celým učitelským sborem. S ještě vlhkýma očima poslouchala, a už začala myslet na svou malou odvetu všem spolužákům. Už se na ně nikdy nebude dívat jako dřív; přísahala si, že nedopustí, aby slova pana Donteho vyzněla do prázdna. Ona, jež si ze zásady zakazovala osobní útoky, protože si jich sama užila až dost, v sobě objevila novou bojovnost. Vždycky se za to mohla schovat: popadnout býčka za rohy, odkrýt trhlinu, zrůdnost ukrytou v každém z nás. Pochopila, že ostatní jsou bez výjimky na svou fyzickou stránku citliví stejně jako ona. Až dosud si to neuvědomila, teď viděla, že to bije do očí; jak je ponižující nechat si předhazovat fyzické nedostatky, ať by byly sebeběžnější: odstávající uši, nehezkou pleť, malou postavu nebo počínající pleš u kluků, malá prsa a velký zadek u holek... Tohle byl protiútok, co soupeře odzbrojí, zničí. Nechat se označit za šerednou od holky, jíž se říká zrůda, nechat se shodit od takové odbornice, to určitě musí bolet.

Barbara si začala pořizovat seznamy. Třídila si všechny, s kým přicházela do styku. U každého si zapisovala fyzické nedostatky od toho nejviditelnějšího po nejnenápadnější. A u těch, koho znala lépe, potom i nedostatky psychické, jak jí je popsal pan Donte. Magdalena z toho vyšla takto: narcistická, závistivá, úchylná, neupřímná, má nos jako bambuli, šedé zuby, kůže se jí leskne a má příliš baculaté ruce. Přesto je pořád nejlepší Barbařinou kamarádkou. Ani pan Donte na seznamu nechyběl, i když si Barbora přísahala, že proti němu nic z toho nikdy nepoužije: má žlutou pokožku, břicho, lupy. Je taky trochu megaloman (to slovo se právě naučila) a někdy příliš autoritářský.

Během několika měsíců se Barbařin zápisník se „seznamy chyb“ rozšířil o akvarelové portréty, jež každého představovaly s veškerou jeho fyzickou a psychickou odporností. První Barbařin skutečně umělecký projekt, jakési muzeum hrůz, které pomalu dolaďovala s využitím symbolů a barev, doplňovala o nové tváře.

V biologii měla v prvním ročníku na gymnáziu jedničky i trojky. Na rodičovských schůzkách pan Donte její matce vysvětlil zlé souvislosti puberty, její trápení, zaslepenost, a uzavřel to tím, že až Barbara tohle složité období překoná, stane se z ní vynikající vědkyně v oboru biologie. Živočišná buňka Barbaru vášnivě zaujala, sháněla si na internetu a v encyklopediích všechny možné informace, vytvářela spoustu schémat, učila se zpaměti názvy a funkce sedmi organel, které buňku tvoří.

 

© Claire Legendre
překlad @ Jovanka Šotolová
ukázka z knihy L’Écorchée vive
přeložené kapitoly: Paulette (s. 9), Début (s. 15), Le cahier des défauts (s. 152)
na iLiteratura.cz se svolením nakladatelství Grasset

Diskuse

Vložil: PD, 10.05.2011 14:12
Legendre, Claire: L’Écorchée vive
Chystá se české vydání této knihy?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2727x

katalogy

Inzerce
Inzerce