Legendre, Claire: Making of

Legendre, Claire
Making of

ukázka beletrie zahraniční

V New Yorku jsem od včerejška. Nikdy předtím jsem se sem nedostal. Poslali mě z redakce. Teda spíš jsem se sám nabídl, že se do té reportáže pustím. Mám udělat rozhovor s chlápkem jménem Caïn Shoeshine, nezávislým filmařem nedoceněným v Hollywoodu, ale zbožňovaným v Evropě.

 

Claire Legendre: Making of, Paris, Editions Hors commerce, 1998, 130 s.; J'ai lu, Paris, 2000, 125 s.

MAKING OF

(aneb Bastien S. utrácí spoustu peněz za žluté taxíky...)

 

V New Yorku jsem od včerejška. Nikdy předtím jsem se sem nedostal. Poslali mě z redakce. Teda spíš jsem se sám nabídl, že se do té reportáže pustím. Mám udělat rozhovor s chlápkem jménem Caïn Shoeshine, nezávislým filmařem nedoceněným v Hollywoodu, ale zbožňovaným v Evropě. Už deset let se evropští novináři marně předbíhají, kdo se s ním setká. On je pokaždé vyrazí. Možná právě proto zůstává legendou. Odmítá mluvit, a tím si svůj mýtus uchovává. Potřeboval jsem nějaký pořádný trhák, abych v redakci dostal smlouvu natrvalo. Když jsem vyslovil jméno Shoeshine, vysmáli se mi. Fakt dobrý… Přesto souhlasili, že mi zaplatí letadlo a hotel. Mám na to týden.

Měl jsem ověřené, že je Shoeshine právě teď v New Yorku. Jeho číslo prý najdu v newyorském seznamu. Volal jsem mu mrtvej strachy… Že zapomenu angličtinu, až uslyším jeho hlas. Že to zvedne nějaká upjatá sekretářka a pošle mě slušně do háje. Táhnul jsem se přes oceán, abych se s ním setkal, a dokázal tak kolegům, že jsem nejodvážnější ze všech dnešních francouzských novinářů. Ten job musím získat.

Zvedl to Shoeshine. Zavrčel těžko srozumitelnou americkou angličtinou něco jako: „Jdi do prdele, kreténe, ještě jsem spal!“ A když jsem naléhal, sjel mě: „Kurva, ty debile jeden! Seru na tebe, polib mi prdel!“ A zavěsil. Nezdálo se mi, že by doopravdy spal, protože za ním bylo slyšet zvláštní rámus: jako by tam křičela ženská, bručel motor – nejspíš puštěné kamery – pracoval kávovar, někdo rozbíjel nádobí, atd. Četl jsem článek od jednoho týpka, který se před několika lety pokoušel udělat se Shoeshinem rozhovor, a ten tvrdil, že ani ocitnout se na černé listině nebudí větší hrůzu než chaos, který vás zavalí, když se Shoeshinem telefonujete. Další pátrání radši vzdal. Ale já jsem potřeboval práci, musel jsem pokračovat.

Počkal jsem den, využil ho k prohlídce města, a třikrát se ztratil. Nakonec jsem se vrátil taxíkem. Bydlím v hotelu Abela, kousek od letiště. Večer jsem zůstal na pokoji a procházel všech devadesát dva programů kabelovky. Pokoušel jsem se napsat článek o americké televizi, ale sesmolil jsem jen nějakých deset řádků a všechny stály za houby.

Ráno jsem se rozhodl vyrazit rovnou do Shoeshinova bytu. Taxík mě vysadil v Lastprayerské ulici před vchodem číslo 5. Řidič mě upozornil, že se tady ve čtvrti hromadně potloukají dealeři a různí zločinci, a poradil mi, abych „si dával majzla“. Poděkoval jsem mu a vysolil osmdesát dolarů. Až pak mi došlo, že mě musel pěkně oškubat, když viděl, že nejsem místní.

Dům připomínal nejhorší francouzské paneláky, byl ze šedivého betonu, opršelý a zašlý, fasáda samá prasklina. Ve Francii si těžko kdo představí, že by mohl tak uznávaný filmař jako Shoeshine žít v takové špíně. Vešel jsem dovnitř, domovník se mě zeptal na jméno a zapsal si ho do sešitku. „To je pro policii,“ vysvětlil. Může mu být tak čtyřicet, má vyholenou lebku, ramena jako ranař, v levém uchu tři kroužky, v kapse bouchačku. Při mluvení směšně křiví pusu, lehce debilní výraz, pořád se škrábe. Jeho image v kombinaci s mongolskými rysy mě rozesmála. Vzpomněl jsem si na naši domovnici, na její růžovou zástěru, koště a ty věčné pavlačové drby. Chlápek zamkl vchodové dveře a požádal mě (nebo mi spíš nařídil), abych ho následoval. Šel jsem za ním. Prohodil: „Tak vy jdete za Caïnem... jste herec?“ Zavrtěl jsem hlavou. Pokračoval: „Je to v posledním patře, ale nejdřív se zastavíme v osmém, musím si tam něco vzít z ateliéru... jsem taky umělec.“ Když jsme dojeli do osmého patra, požádal mě, abych mu pomohl do výtahu odnést pár sádrových bust, které měl naskládané v té své místnosti. Začal jsem si vyhrnovat rukávy košile, abych si je neušpinil, a on se rozesmál. Zmáčkl tlačítko a výtah vyjel do třináctého a posledního patra, kde bydlí Shoeshine. Nechal mě stát v mezipatře před pancéřovými dveřmi. Žádný zvonek; rozhodl jsem se zaklepat. Když už jsem bušil pěstí na dveře deset minut, přišla mi otevřít nějaká dívka. Byla drobounká, na vysokých podpatcích, v obepnutých kratičkých růžových šatech, přehnaně nalíčená, vypadala nemocně. Pozdravila mě tichounkým hlasem týraného dítěte. Když se na mě usmála, připadalo mi, že jí nemůže být víc než čtrnáct. Řekl jsem jí, že jdu za Caïnem Shoeshinem. Odpověděla: „Je mi líto, není doma,“ ale zevnitř z bytu se ozval hrubý hlas a přikázal jí, aby mě nechala vejít. Zatvářila se provinile a pustila mě dál. Shoeshine zařval: „A nezapomeň zavřít ty zasraný dveře!“ Na pancéřových dveřích jsou čtyři zámky a ona je všechny postupně zamkla. Na přání dosud neviditelného Shoeshina také zastrčila závoru.

Ocitl jsem se ve velmi úzké chodbě osvícené jedinou stropní žárovkou. Dívka řekla: „Jmenuju se Pamela.“ Dovedla mě do pokoje, který byl očividně nejdůležitější místností v bytě. Zdi pokoje byly vymalované tmavě červeně a jediné světlo vycházelo z dvanácti televizních obrazovek, kterých byla místnost plná, a všude stejný obraz: oči ženy, zřejmě mrtvé, nehybné, prázdné černé oči. Když jsem vstoupil do místnosti, Shoeshine se zvedl ze země a vypnul televize. Rozsvítil halogenovou lampu, oslnila mě. Ani se na mě nepodíval a zeptal se: „Co chcete?“ Řekl jsem, že bych si s ním rád popovídal o jeho posledním filmu, že jsem novinář. „Vy jste Francouz?“ Přitakal jsem. „Máte dvacet dolarů?“ Zašátral jsem po kapsách a podal mu dvě desetidolarové bankovky. Vzal si je a dal je Pamele: „Jdi za Carlosem.“ Dívka si strčila peníze za výstřih, vyšla ven a Shoeshine zařval: „Ty dveře, sakra!“

Myslel jsem si, že jsme sami, a tak jsem začal Shoeshinovi pokládat otázky: jaký smysl je třeba přikládat závěrečné sekvenci jeho posledního filmu... „To není jednoznačné,“ odvětil. Zkusil jsem různé druhy otázek, ale v odpověď vždy jen krátce zamumlal, někdy ani to ne. Přecházel z kuchyně do pokoje a vařil kafe nebo se převlékal (když jsem přišel, měl na sobě pyžamo). Nalil mi studenou kávu a já jsem předstíral, že piju. Chodil jsem za ním po bytě. Zarazila mě jeho ložnice, vypadala jako nemocniční pokoj. Postel, tyč, na které viselo oblečení, okno zazděné, stejně jako všechna ostatní v bytě. Podlaha neskutečně špinavá. Všude kabely, zbytky jídla, kelímky od jogurtů, nedojedené kousky pizzy, převržené plechovky od piva... Už jsem chápal „chaos“, co popisoval ten novinář a který mě děsil už včera, jak jsem sem volal. Ale Shoeshine nebyl agresivní: jenom nepřítomný, nepřístupný. Říkal jsem si, že jsem si asi vybral špatný den, ale stejně jsem měl neuvěřitelné štěstí, že tu vůbec jsem, že jsem se dostal do jeho bytu, i když špinavého.

Z vedlejšího pokoje, který byl doposud zavřený, vyšla dívka. Teprve teď jsem si uvědomil, že nejsme sami. Řekla Shoeshinovi: „Hotovo. Já už půjdu. Uvidíme se zítra.“ Podobala se trochu Pamele, ale byla starší. Než odešla, Shoeshine jí vlepil mlaskavou pusu. Když vyšla na chodbu, zařval: „A co ty zasraný dveře?!“

Pokoušel jsem se zjistit, co tu tak nesnesitelně smrdí, a potom jsem usoudil, že to musí být kombinace plesnivého jídla a tabáku. Byl jsem tam sotva hodinu a Shoeshine už vykouřil takových patnáct cigaret. Když odešel na záchod, využil jsem příležitosti a udělal pár fotek toho nepořádku. Taky jsem zkusil otevřít dveře do pokoje, odkud vyšla ta holka, ale byly zamčené. Shoeshine se vrátil ze záchoda a řekl: „Budu muset padat. A vás žádám, abyste vypadnul jako první.“ Stiskl jsem mu ruku, vyprovodil mě ke dveřím a pečlivě je za mnou zavřel.

Asi dvě hodiny jsem čekal naproti v kavárně a doufal, že zahlédnu, jak vychází, ale viděl jsem jen Pamelu, odněkud se vracela a pokulhávala. Vypadala zničeně. Prve jsem si nevšiml, že napadá na jednu nohu.

Předpokládám, že Shoeshine vyšel zadem, pokud teda vůbec někam šel. Možná se mě chtěl jen zbavit.

Rozhodl jsem se, že se tam zase zítra vrátím. Rád bych viděl část filmu, který právě stříhá: to by byl pěkný trhák.

 

* *

*

 

Tu noc jsem spal dost špatně. Zdálo se mi o Annabelle Nevové, teď už vím, že ona je ta herečka, co má na obrazovce velké prázdné oči. Když si to všechno trochu přibarvím, zajistím pro noviny exkluzivitu. Musím se do toho bytu vrátit, jenže sehnat levný taxík je docela fuška.

Nakonec jsem jel autobusem a narazil na tu podivnou havěť, co se potlouká po Lastprayerské ulici. Když jsem dorazil na místo, domovník byl pryč, a tak jsem vyjel výtahem sám. Dveře mi otevřela ubrečená Pamela. Pečlivě je zavřela, aby Shoeshine zas nezačal hulákat. Televize byly rozmístěné jinak, ale nepořádek se ještě zhoršil. Shoeshine se na mě podíval. „Už jsi tu zas, ty sráči?“ Ale vypadal klidněji než včera. Pamela stále plakala. „Brečí, protože má krámy. Nemá vložky, rozumíš, a chce, abych je s ní šel koupit. No řekni, umíš si mě snad představit, jak jdu s touhle děvkou do místní lékárny?“ Nechápal jsem, proč Pamela nemůže jít sama. „Jdi s ní ty! Máš prachy?“ Přikývl jsem. Pamela mě vzala za ruku a vyšli jsme ven. Zařval, aby zamkla dveře.

Pamela mi vysvětlila, že na ni má spadeno jeden chlapík ze čtvrti a že se bojí chodit ven, dokonce i se mnou. Zůstala proto dole v baráku a já sám vyrazil do lékárny, kde jsem musel skousnout prodavačův úšklebek. Když jsem se vrátil, seděla ještě pořád ve vstupní hale a brečela. Vrhla se mi kolem krku, stáhla si trochu kalhotky a dala si tam vložku. Po stehnech jí tekla krev. Chtěl jsem se otočit. Osušila si slzy a celá smutná mi řekla: ušpinila jsem si šaty. Měla pravdu. Podal jsem jí svůj kabát, aby se zakryla. Vděčně mě objala a poděkovala. Vrátili jsme se do třináctého patra.

Shoeshine si prohlížel nahrávky. Zůstal jsem s ním. Pouštěl scénu z bordelu, kde si to Kris Ernst (jeden z mých oblíbených herců) rozdával s mladičkou prostitutkou a křičel na ni, že zaprodala duši. Skoro hodinu jsem se Shoeshinem sledoval různé záběry této scény, on se smál, spokojený sám se sebou.

Pamela otevřela zamčený pokoj a Shoeshine na ni najednou začal řvát, zrudnul a házel po ní kdeco. Křičela strachy, vyběhla ven z bytu, ale nezapomněla zamknout. Zdálo se mi, že jsem pootevřenými dveřmi zahlédl na zemi ležet ženu. Byla to jediná osvícená místnost v bytě. Shoeshine ji rychle zavřel. Odešel do svého pokoje a začal telefonovat. Vycítil jsem, že bych měl radši jít. Vyšel jsem ven a on tentokrát ani nezačal hulákat kvůli dveřím. V mezipatře jsem našel Pamelu schoulenou v mém kabátu jako koťátko, plakala. Zkoušel jsem ji utěšovat, ale řekla, že to nic není... počkám půl hodiny, on na to zapomene. Zeptal jsem se jí, jak dlouho s Caïnem žije. „Ále, my spolu nežijeme," odpověděla, „nabídl mi roli ve svém dalším filmu, tak pracujeme...“ Nenaléhal jsem. Sešel jsem dolů a dvě hodiny čekal v kavárně. Pak jsem uviděl Shoeshina, jak si to míří ke mně. Měl sluneční brýle. Řekl mi: „Pojď, půjdeš se mnou.“ Nastoupil jsem s ním do jeho fára: starého šedého pomačkaného mercedesu. Jel jako blázen. Všem kolem nadával. Měl jsem strach, že nějaký chlap vystoupí z auťáku a rozbije nám hubu. Lil do sebe jedno pivo za druhým, jako by to byla voda, karton měl položený na kolenou, prázdné plechovky házel z okýnka. V jednu chvíli se na mě otočil a podezřívavě se zeptal: „Ty mě špehuješ, že jo?“ Odpověděl jsem, že ne, že o něm jen chci napsat článek. Zapnul rádio, a když hlásili, že do kin přichází poslední Scorseseho film, praštil do přístroje pěstí. Rádio okamžitě přestalo hrát, poranil si ruku.

Káru zaparkoval do druhé řady před hotelem Hassole. Z kufru vytáhl televizi a nařídil mi, ať jdu s ním. Vešli jsme do hotelové haly. Stejně špinavé jako jeho byt, jen kýčovitější. Zaprášené tapety z červeného sametu. Zaměstnance hotelu zajímá jen on: „pan filmař“. Vyšel do patra. Já zůstal čekat na recepci. Vrátný se dal se mnou do řeči. Prozradil mi, že tady bydlí Shoeshinova žena Elena (hrála v jeho posledním filmu): ta televize je pro ni.

Za těch deset minut strávených čekáním v hotelové hale okolo mě prošlo víc magorů, než jsem viděl za celý svůj život: go-go tanečník se zelenými vlasy, předvedl pár tanečních kroků, „aby nám to ukázal“, agresivní slepec s dobrmanem, stařík převlečený za kněze, který „hledá svého člověka“, hysterka, ječící, že jí někdo ukradl caparta, atd.

Shoeshine se vrátil a vyinkasoval ode mě dvacet dolarů. To interview mě ale vyjde draho, pomyslel jsem si. Ale Claudia Schiffer prý za rozhovor bere čtyřicet tisíc... Vypadal klidnější, skoro se usmíval. Řekl, že zajdeme za Samanthou. „To je střihačka, ta holka, cos ji viděl včera. Zastavím ti před domem. Zazvoníš u dveří, řekneš, že jsi Kris a že jdeš za Samanthou.“ Chtěl jsem mu říct, ať si to zařídí sám, ale přerušil mě: „Zazvoníš, uděláš, co ti řeknu, a neser mě.“ Tak jsem to provedl, dívka sešla dolů, nevypadala ani překvapeně, že nás tu vidí. Vrátili jsme se do bytu.

Otevřela nám Pamela. Shoeshine a Samantha se zavřeli do „toho pokoje“. Zůstal jsem s Pamelou. Převlékla se, měla na sobě kraťounký zelený kostýmek a kozačky. Požádal jsem ji, ať mi vrátí kabát, ale ona sklopila oči, neodpověděla. Chtěl jsem zapnout televize a podívat se na nahrávky, ale vyděsila se: „Ne, to nesmíme, naštval by se!“ A když jsem naléhal „Nic se nedozví...,“ rozplakala se. Nechal jsem toho. Když jsem odcházel, objala mě.

Tu noc jsem špatně spal: zdálo se mi o Pamele. Vrhala se na mě a já se bránil, i když jsem měl opravdu chuť se s ní vyspat. Cítil jsem, že ji musím chránit, a zároveň jsem si uvědomoval, že není pro mě. Pamela je rajcovní holčička. Působí tak zranitelně, až je to nebezpečné.

Když jsem se probudil, neměl jsem chuť jít do bytu hned: bylo brzy, Shoeshine nejspíš ještě spí a já už dobře věděl, že jsem mu na obtíž.

Rozhodl jsem se, že se znovu sám vypravím do hotelu Hassole a setkám se s Elenou. Třeba si se mnou promluví.

 

* *

*

 

Elena mě přijala ve svém pokoji. Bylo to první obyvatelné místo, které jsem v tomhle městě viděl. V pokoji to hezky vonělo, bylo tam teplo a Elena byla usměvavá, uvolněná, krásná jako tmavovlasé Italky, zralé, zkušené a bez zábran. Položil jsem jí pár otázek o její kariéře, Shoeshinových filmech. A pak jsme přešli k jejímu životu. Proč bydlí tady, a ne v bytě? „Viděl jste ten byt? Kdo by mohl v takovém prostředí žít? Caïn je geniální člověk, ale žít se s ním nedá.“

Hotel se vlastně velmi podobá bytu, díky lidem, které tu potkáte a té záhadně chladné atmosféře. Elenin pokoj působí izolovaně.

Říkal jsem jí o Pamele, o Samantě. „Pamela je chudinka, které Caïn nabídl střechu nad hlavou. Našel ji na chodníku. On se nezdá, ale je opravdu velkorysý. Samantha má na starosti střih. Nemám ji ráda, je to stará feťačka. I Caïn začal poslední dobou znova brát drogy. Taky proto jsem odešla. Caïn by pro film udělal cokoliv. Když si připadá prázdný, chybí mu inspirace, drogy ho zase nakopnou. Do některých filmů jen promítnul vlastní halucinace.“ Zmínil jsem se o zamčeném pokoji. „Kdoví... určitě tam jen skladuje rekvizity. Každopádně to bude něco kolem filmu. Má rád tajnosti, pak se mu daří víc překvapit.“ Mluvila o Shoeshinovi velmi obdivně a trochu znaveně. Před odchodem mi nabídla, jestli si nechci šlehnout. Odmítl jsem.

Rozloučil jsem se s Elenou a odjel taxíkem do Lastprayerské ulice. Domovník mě přivítal s otevřenou náručí. Vybavilo se mi známé rčení: krávy jsme spolu nepásli!

Otevírá mi Pamela. Je klidná. Oznamuje mi, že je Caïn pryč, ale tím líp pro mě: už má plný zuby toho mého čmuchání. Dodá, že ona jde spát, a jestli prý se s ní nechci pomilovat, a když ne, radši bych měl odejít, než se Caïn vrátí. Jde se natáhnout, já zůstávám v pokoji s televizemi. Čekám, až usne, a pak se začnu přehrabovat v krabicích. Jsou v nich desítky nahrávek. Pár si jich zrychleně pustím. Mám chuť se jít podívat do zakázaného pokoje: je pořád zamčený. Dál procházím videa. Detailní záběr na Annabellu Nevovou, nehybnou, mrtvou. Nedýchá. Nezřetelné pohyby těla při dýchání se obyčejně při zrychleném přetáčení dají rozpoznat. Ale tady žádné nejsou. Pomyslím si: hraje tu mrtvou opravdu dobře. Pak mě napadne šílená věc: možná je doopravdy mrtvá. Je to kazeta číslo 21. Pouštím kazetu číslo 22. Stejný záběr. Stejné černé šaty. Jen úhel záběru se liší. Okolo těla Annabelly Nevové, spočívajícího na šedých dlaždicích, je krev. Celou kazetu si zrychleně přehraju. Kazeta číslo 23: úplně stejný záběr. Obličej je modřejší, jako by se rozkládal. Asi make-up.

Pamela vychází z pokoje dřív, než jsem stačil kazetu vytáhnout. Propukne v pláč. Říká mi: „Jestli se to Caïn dozví, je po tobě, a po mně taky.“ Připadá mi, že se ta holka opravdu bojí. Žádá mě, abych odešel, třese se. Odcházím, i když ji nechci nechávat samotnou.

Jdu pryč. Celou noc ve svém pohodlném pokojíku myslím na tu dívku, která určitě ví, o co jde. Nemůžu uvěřit, že by Annabella Nevová byla mrtvá. To není možné. Je to jen trik. Jinak to není možné. Mám chuť zavolat policajty. Anebo ne, to by nebylo k ničemu. Měli by mě za blbce, nerozuměli by mi, mám přece francouzský přízvuk. A Shoeshine by věděl, že jsem za tím já.

Musím se tam zítra vrátit, ale mám strach, že se narazím na Shoeshina. Mám strach, že bude zuřit. Strach, že jsem do těch sraček namočil i Pamelu.

 

© Claire Legendre
překlad © Ludmila Rusá
na iLiteratura.cz se svolením autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2460x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce