Abdolah, Kader: Dům u mešity

Abdolah, Kader
Dům u mešity

ukázka beletrie zahraniční

„Asthgforellah, asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah,“ drmolil Chalchal, když šel k Chomejnímu do pracovny. Asthgforellah se říká, když někdo spáchá hřích nebo má strach, že ho spáchá, nebo se chce něčemu vyhnout, ale nakonec se tomu nevyhne.

Kader Abdolah: Dům u mešity, přel. Lucie Smolka Fruhwirtová, Zlín, Kniha Zlín 2011, 406 s.

Gazi, soudce

Asthgforellah, asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah asthgforellah,“ drmolil Chalchal, když šel k Chomejnímu do pracovny.

Asthgforellah se říká, když někdo spáchá hřích nebo má strach, že ho spáchá, nebo se chce něčemu vyhnout, ale nakonec se tomu nevyhne. Někdy se tím jen vyjadřuje údiv nad něčím, co člověk nečekal, že se mu přihodí, nebo prosba boha o odpuštění.
Pokud si to někdo opakuje tak jako Chalchal, je si jistý, že se brzy dopustí nevyhnutelných chyb.

Chomejní nechtěl bydlet v šáhově paláci, vybral si pokoj ve škole pro imámy v jedné zaostalé čtvrti.
Už se setmělo, když Chomejní vstoupil do pokoje a posadil se na svůj koberec. Přinesli mu sklenici čerstvého čaje a datle. Jakmile se trochu napil, požádal o pero a papír.
Půl hodiny zůstal v pokoji o samotě, pak si dal zavolat Chalchala. Chalchal cítil naléhavost jeho prosby. Když vstoupil, zavřel za sebou dveře, poklekl před ajatolláhem a políbil mu ruku.
Chalchal projevil jako první Chomejnímu coby vůdci po návratu do země svoji pokoru. Takto se propůjčil ke každému úkolu, který mu Chomejní svěří.
Chomejní zašeptal, ať k němu přistoupí blíž. Chalchal pochopil, že jde o tajný úkol, naklonil hlavu dopředu a poslouchal.
„Jmenuji tě Alláhovým soudcem,“ sděloval mu Chomejní, zatímco mu předával nějaký dokument.
Chalchalovi se chvěly ruce.
„Američané udělají všechno proto, aby nás odsud dostali. Chci, aby všechny pozůstatky režimu byly odstraněny. Odstraň každého, kdo se postaví proti revoluci! I kdyby to byl tvůj otec, odstraň ho! I kdyby to byl tvůj bratr, odstraň ho! Odstraň všechno, co stojí v cestě islámu! Jsi můj posel, ale zodpovídáš se jenom Alláhovi. Ukaž, že se revoluce už nedá zvrátit. Začneš teď! Hned!“
Chalchal políbil Chomejnímu ruku ještě jednou, vstal a odešel z místnosti, aby se okamžitě ujal svého úkolu.

I když už byla tma, nasadil si tmavé sluneční brýle koupené v Paříži.
Tento Chalchal už nebyl tím Chalchalem, který kdysi v Senedžanu vyvolal vzpouru, aby zabránil Farah Dibě v otevření kina.
Teď z něj, v černém turbanu a s dlouhými černými vousy u brady trochu prošedivělými, vyzařovala moc. Postavením, které mu bylo právě svěřeno, bude lidem nahánět strach.
O hodinu později nastoupil se spisem v podpaždí do džípu, který na něj čekal přede dveřmi.
Džíp ho odvezl k největším městským jatkám, kde se denně pro obyvatele Teheránu porážely tisíce krav a ovcí.
Na tomhle místě byli tajně vězněni nejdůležitější funkcionáři minulého režimu. Panovaly obavy, že je Američané budou chtít osvobodit, a proto je zavřeli do stájí mezi páchnoucí krávy.
Chalchal vstoupil do tmavého prostotu, kde byly postaveny dvě židle, jedna vysoká u stolu pro Alláhova soudce a druhá nízká pro podezřelého.
Nad židlí pro podezřelého visela ze stropu žárovka, která slabým žlutým světlem ozařovala jen obličej obviněného.
Času nebylo nazbyt, ráno za svítání musí každý pochopit, že starý režim je definitivně svržen a že neexistuje šance, že by Američané šáhovi pomohli dostat se znovu k moci.
Chalchal položil spis na stůl a řekl: „Přiveďte prvního podezřelého.“
Prvním podezřelým byl Hovejda, bývalý šáhův premiér. Spoutaného ho přivedli dovnitř.
Hovejda byl premiérem patnáct let a pokaždé měl na sobě padnoucí oblek a chodil s hůlkou v ruce, s orchidejí v knoflíkové dírce a s dýmkou v ústech. Teď měl na sobě jenom špinavé pyžamo.
Kromě Chalchala byl v místnosti ještě maskovaný fotograf, který se procházel sem a tam a podezřelého fotografoval.
„Podezřelý se smí posadit!“ zvolal Chalchal a posadil se na svou židli.
Hovejda se posadil.
„Stojíte před Alláhovým soudcem,“ promluvil Chalchal ledovým hlasem, „váš spis byl projednán, dostanete trest smrti. Chcete se k tomu ještě vyjádřit?“
Hovejda, kterého přijímal americký prezident vždycky jako čestného hosta, Hovejda, kterému třikrát aplaudoval vestoje americký senát. On, který studoval práva v Americe, by tuhle páchnoucí stáj nikdy nepovažoval za soud, a proto mlčel, ale ústa se mu samovolně pohybovala, jako by kouřil dýmku.
„Říkáte něco?“ zeptal se Chalchal.
„Ne, nic,“ odpověděl Hovejda sklesle.
„Odsuzuji podezřelého k trestu smrti!“ řekl Chalchal. „Rozsudek bude vykonán okamžitě!“
Hovejdy, který si ještě neuvědomoval, že byl opravdu odsouzen k trestu smrti, se hned chopili dva dozorci.
Odvedli ho do skladovacího prostoru, kde na hromadách ležely tisíce kravských kůží z čerstvě poražených krav. Páchlo to tam tak strašně, že si člověk musel zacpat nos. Dozorci postavili Hovejdu mezi dvě hromady u zdi a zavázali mu oči. Podle islámské zvyklosti mu pak nabídli sklenici s vodou, ale Hovejda ji gestem ruky odmítl.
Hovejda v pyžamu se chvěl, ale ještě pořád nevěřil, že ho skutečně chtějí popravit. Myslel si, že mu chtějí nahnat strach. V chodbě se ozvaly Chalchalovy kroky. O něco později dal Chalchal dozorcům pokyn a ti od Hovejdy okamžitě poodstoupili.
„Připravit!“ zavelel Chalchal hlasitě jako armádní důstojník.
Dozorci si klekli na zem a zamířili na Hovejdu zbraně.
„Jsem nevinný!“ vykřikl najednou Hovejda roztřeseným hlasem. „Chci advokáta!“
„Pal!“ vykřikl Chalchal.
Padlo sedm výstřelů. Hovejdovo prostřílené tělo se zhroutilo k zemi. Jeho obličej plesknul o mokré kameny na podlaze skladiště. Fotograf pořídil snímky.
Chalchal se vrátil na svou židli a dal si zavolat dalšího.
Dovnitř byl přiveden bývalý ředitel tajné služby. Slyšel výstřely a strachem se nemohl skoro pohnout z místa.
„Posaďte se!“
Dozorci mu pomohli na nízkou židli.
„Jste Basiri?“
„Ano,“ odpověděl po chvíli.
„Byl jste ředitelem tajné služby, který dával pokyn k tomu, aby byly zatýkány, mučeny a vražděny stovky bojovníků?“
Basiri neopověděl.
„Byl jste ředitelem tajné služby?“ zeptal se znovu Chalchal.
„Ano,“ odpověděl tiše.
„Alláhův soudce vás odsuzuje k trestu smrti!“ zvolal Chalchal. „Rozsudek bude vykonán okamžitě. Chcete k tomu ještě něco dodat?“
Vyděšený Basiri, jehož pouhé jméno kdysi každého roztřáslo strachem, se rozplakal a prosil o slitování, ale byl na jediný Chalchalův pokyn odveden do skladovacího prostoru, kde byl před chvílí popraven Hovejda. Zavázali mu oči, nabídli sklenici vody a postavili ho ke zdi.
„Připravit!“ zavelel Chalchal hlasitě.
Dozorci poklekli a zamířili zbraně na Basiriho.
„Pal až do poslední kulky!“ křikl Chalchal přesvědčivě.
Ozvala se střelba. Dozorci stříleli až do poslední kulky, a tak popravovaný nemohl ani spadnout na zem. Teprve po posledním výstřelu se svalil obličejem do hromady čerstvých kravských kůží, kde zůstal ležet s rozhozenýma rukama.

Chalchal pokračoval až do časného rána. Nechal popravit všechny hlavní představitele režimu, kteří byli před nedávnem zatčeni a vězněni na jatkách.
Když skončil, umyl si ruce a požádal o snídani. Přinesli mu stříbrný kulatý tác a na něm teplé mléko, med, vařená vajíčka a čerstvý chléb. Dostal také ranní vydání novin – na titulní straně byla velká fotografie Hovejdy se zavázanýma očima v okamžiku, kdy do hrudníku dostal první kulku a rozhodil ruce vysoko do vzduchu.

Během týdne přijal Chalchal patnáct mladých imámů z Kommu. Byli to studenti islámského práva z imámské školy.
Jmenoval je soudci islámu a poslal je do velkých měst, aby obvinili úředníky minulého režimu, kteří se přímo podíleli na zločinech. Dostali od něj průvodní dopis, že mohou proti úředníkům nemilosrdně zakročit.

U Aga Džana zaklepal kdosi na dveře. Aga Džan se ještě nevrátil z bazaru, a tak otevřel Ještěrka. Vstoupili tři ozbrojení muži se zelenými šátky ovázanými kolem čela. Byli to vojáci Alláhovy armády, armády skládající se z militantních uskupení, vytvořené v mešitách během revoluce k vykonávání Chomejního rozkazů.
„Kde je Ahmad?“ zavolal jeden z mužů na Ještěrku.
Fachri Sadat stála v kuchyni a muže viděla, ale protože neměla na sobě čádor, nemohla vyjít z kuchyně ven. Otevřela okno a zavolala: „Chlapče, můžeš mi, prosím tě, dojít pro čádor?“
Ještěrka jí přinesl čádor.
Fachri se zahalila, vyšla ven a zeptala se: „Pánové, jak vám můžu pomoct?“
„Kde je Ahmad?“ zeptal se zase jeden z nich drzým tónem. „Dostali jsme za úkol odvést ho s sebou.“
„Kam ho chcete odvést?“
„Před islámský soud.“
Právě v té chvíli vyšel Ahmad, bez roucha a turbanu, z knihovny a zamířil k nádržce. Muži se za ním hned rozběhli.
Ahmad se na ně vyděšeně podíval a zeptal se jich, proč přišli.
„Poslali nás, abychom tě odvedli, budeš obviněn před islámským soudem.“
„Proč? Co tam budu dělat?“
„To nevíme.“
„Nikam nepůjdu!“ řekl Ahmad a klekl si k nádržce, aby si umyl ruce.
Muži ho chytili a vlekli ke dveřím.
Ahmad se vzpíral a křičel: „Co má tohle znamenat! Pusťte mě!“
Muži ho ale neposlouchali.
Ahmad se ze všech sil snažil otočit se směrem k Mekce: „Alláhu, pomoz mi!“
Fachri Sadat přikázala Ještěrkovi, aby zavřel dveře.
Dolů přišel Džavád, který v noci přijel domů.
„Zavolej Aga Džanovi! Teď hned!“ křikla na něj Fachri Sadat.
Džavád se postavil před muže a řekl: „Co to proboha děláte? Vždyť je to imám mešity! Copak se nestydíte?“
Ještěrka uslyšel v uličce Aga Džanovy kroky. Okamžitě otevřel dveře a vyhrkl něco ve své hatmatilce. Aga Džan uviděl, jak Ahmad zápasí v rukou ozbrojených mužů.
„Přestaňte! Přestaňte! Přestaňte! Co to má znamenat? Pusťte ho!“ zakřičel Aga Džan.
Přišel také Muezzin a Aga Džanovy dcery se dívaly dolů. Aga Džan jednoho z mužů odtáhl. Ahmad spadl na zem a chtěl utéct ke schodišti, aby vylezl na střechu, ale jeden z vojáků ho pořádně kopl do nohy tak, že upadl vedle nádržky. Muž Ahmada popadl, klekl mu na záda, přitlačil ho k zemi a spoutal mu ruce.
Ještěrka stál zkoprněle vedle Muezzina.
Aga Džan se pokusil s muži ještě promluvit: „Odvezu ho k soudu sám. Nechci, aby to proběhlo takhle. Jsem Aga Džan, mému slovu můžete důvěřovat, půjdu s vámi. Není správné, co nám děláte.“
Jeden z mužů Aga Džana odstrčil. Džavád se postavil mezi ně a otce zastavil: „To už stačilo, dál nemůžete dělat vůbec nic!“
Alláh! Alláh! Alláh! Alláh! Alláh!“ volal Ahmad, když ho muži násilím tlačili do džípu.
„Kde sídlí soud?“ zavolal Aga Džan bezmocně.
Auto odjelo. Odpovědi se nedočkal.
Fachri Sadat se rozplakala. Dcery ji odvedly nahoru.
Džavád chtěl Aga Džana odvést také dovnitř, ale Aga Džan odmítl.
„To je strašná situace. Chci vědět, kam ho odvezli,“ prohlásil a vyšel ze dveří.

Muži zavázali Ahmadovi oči a odvezli ho na utajené místo, kde od předešlého dne sídlil islámský soud.
Když mu oči rozvázali, uviděl, že stojí v tmavé místnosti, ale vůbec nevěděl, kde je. Věděl však, že se místnost nachází ve sklepě. Napočítal třináct schodů, než ho dovedli dolů.
Místnost neměla okna a zdi byly pokryty velkými černými plátny, na nichž byly bílou barvou napsány posvátné texty.
Stál tam stůl a vysoká židle a za nimi byla na zdi našikmo přibitá zelená vlajka, symbol islámu.
Dále tam byla ještě menší židle a na tu se měl posadit Ahmad. Muži ho nechali o samotě ve stísněné místnosti, kde na něj hrozivě svítila malá žárovka.
Hodinu se nedělo nic. Zůstal sedět na nízké židli.

Ticho v místnosti a nejistota ho děsily. Kdesi se otevřely dveře a na schodech se ozvaly kvapné kroky.
Jeden z dozorců vstoupil dovnitř a zavolal: „Soudce islámu! Vstaň!“
Ahmad vstal. Uviděl postavu mladého imáma, který se posadil za stůl na vysokou židli.
„Podezřelý se smí posadit!“ křikl.
Ahmad se znovu posadil a podíval se na imáma, jestli ho nepozná, ale kvůli světlu žárovky která mu svítila přímo do očí, imámův obličej pořádně neviděl.
„Přečtu vaše jméno, pokud bude správné, smíte říct ano. Potom vám položím několik otázek a vy na ně musíte odpovědět,“ řekl soudce.
„Jsem hlavním imámem ve městě. Než vám zodpovím vaše otázky, chci zpátky svoje roucho a turban. Jinak vám na nic neodpovím!“
„Jste Ahmad Alsaberi, syn Mohameda Alsaberiho?“
Ahmad mlčel.
„Podezřelý působil jako aktivní člen tajné služby,“ pokračoval soudce, „nejtěžší zločin, jakého se imám může dopustit.“
„To není pravda, nic jsem neprovedl,“ prolomil Ahmad mlčení.
„Všechno to stojí tady!“ odpověděl soudce a držel ve vzduchu spis.
„To musí být zfalšovaný spis, protože já vím líp než kdokoli jiný, že jsem neudělal nic špatného a že nemám na svědomí žádný zločin.“
„Máme důkazy, které svědčí o tom, že jste byl aktivním spolupracovníkem šáhovy tajné služby,“ namítl soudce.
„Nemůžete mít důkazy, protože jsem s tajnou službou nikdy nespolupracoval. Jako hlavní imám ve městě se stýkám se všemi. Nezáleží na tom, jestli je to žebrák, nebo ředitel tajné služby. Pravděpodobně udělali záznamy o těchhle setkáních. Ale to soudce nesmí považovat za důkaz! Byl jsem imámem mešity v neklidných časech a pokaždé, když jsem ostře kázal, si mě agenti pozvali na kobereček. Ani tohle nemůže soudce použít jako důkaz. Nikdy jsem se ničeho nedopustil.“
„Jsi závislý na opiu!“ odpověděl soudce.
„To není hřích, v téhle zemi jsou skoro všichni ajatolláhové závislí na opiu.“
„Máme důkaz, že jsi kouřil opium s vysoce postavenými členy tajné služby.“
„To je pravda, ale s nimi jsem kouřil jenom opium, jinak nic.“
„Dávali ti peníze, je to tady poznačeno.“
„To patří k mé funkci, jako imám jsem důvěrníkem lidí, každý mi dává peníze s jinými úmysly. Oni mi taky dávali peníze a ty skončily v pokladně mešity.“
„Několikrát ses nepřípustně stýkal se ženami.“
„Samozřejmě, že jsem se stýkal se ženami, ale vždycky podle islámské šaríi.“
„Mám tady fotografie, na kterých nemravným způsobem kouříte opium s prostitutkami."
„To byla léčka tajné služby, aby mě poškodili, ale…“
Až doposud se pokoušel na soudcovy otázky odpovídat přesvědčivě, ale ve světle žárovky bylo vidět, jak se mu chvějí ruce. A že mu z koutků očí tiše stékají po tvářích slzy.
Začal postupně koktat a nedokončoval věty. Kvůli opiu, protože kouřit nikdy nepřestal. V Teheránu si koupil moderní elektrickou dýmku a s tou mohl tajně kouřit všude. Aga Džan to věděl, ale mlčky toleroval.
Kdyby si zakouřil, mohl by se teď účinněji hájit. Ale zatkli ho v nesprávnou chvíli, právě si chtěl zakouřit a pak odejít do mešity.
Po tímto nátlakem volaly všechny buňky jeho těla po opiu víc než kdy jindy. Na hrudníku cítil velký tlak, jako by mu na prsou stál slon.
Běžně nosil v kapse roucha vždycky tvrdý kousek opia, pro všechny případy. Kdyby ten kousek opia teď u sebe měl, vložil by si ho úst a cítil by se ještě celkem dobře, ale vousatí muži ho k soudci přivedli jenom v imámské košili.
Zoufale prohmatával kapsy košile, ale byly prázdné jak poušť.
Pokusil se rozepnout si knoflík u límečku, aby se mu lépe dýchalo, ale prsty ho už neposlouchaly. Čelo se mu orosilo studeným potem, začalo mu hučet v uších, hlasy se staly nesrozumitelnými a soudce už nevnímal. Zatmělo se mu před očima a spadl ze židle.
Druhý den ráno se jeho žena vrátila i s dítětem k rodičům.

 

překlad © Lucie Smolka Fruhwirtová
ukázka z knihy Dům u mešity
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Kniha Zlín

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6325x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce