Maberry, Jonathan: Pacient nula

Maberry, Jonathan
Pacient nula

recenze sci-fi

Když jsem si tuto knihu odnášel domů s tlumočeným lákadlem, že jde o zombícký horor, přemítal jsem v duchu, kolik takových na papíře znám. Nepřišel jsem na žádný. Napadaly mě místo toho tucty filmů, stojících na principu nemrtvých, a k tomu se mi vybavovala jen různě okrášlená nuda a jednotvárnost, jakými se v zásadě vyznačují i nejlepší exempláře tohoto hororového kinematografického subžánru.

Politzombiefiction
Jonathan Maberry
: Pacient nula, překlad Jaroslava Kočová, Praha, BB art, 2010, 258 str.

Když jsem si tuto knihu odnášel domů s tlumočeným lákadlem, že jde o zombícký horor, přemítal jsem v duchu, kolik takových na papíře znám. Nepřišel jsem na žádný. Napadaly mě místo toho tucty filmů, stojících na principu nemrtvých, a k tomu se mi vybavovala jen různě okrášlená nuda a jednotvárnost, jakými se v zásadě vyznačují i nejlepší exempláře tohoto hororového kinematografického subžánru. Chce-li dostát puristickým nárokům, má zoufale omezený manipulační prostor, a to i navzdory nejšikovnějším maskérům a rekvizitářům, tvůrcům efektů a sytosti barevného filmového materiálu. Po jednom dvou tuctech kanibalských soust to už je jenom schematická otrava.

A zombies na papíru?!? Bez filmových prostředků, bez vizuální názornosti, bez zvukové čvachtavosti a křiků, bez hysterického hereckého přehrávání? Zřejmě mě čeká otrava na kvadrát, soudil jsem, než jsem se do knihy pustil.

Omyl. Američan Jonathan Maberry (nar. 1958), i když horory nepíše dlouho, je poměrně zkušený spisovatel, který si zřejmě uvědomuje výše zmíněné a jistě i další limity čistého dílka o zombies (přitom je má nepochybně rád, o čemž svědčí letmý pohled do jeho bibliografie, kde se vedle upírů vyskytují v různých formách – od comicsu po tie-in – nejhojněji). O tom, že zná nutnost košaté stavby románu, který se dnes už neobejde s pouhým jedním motivem, svědčí i Cena Brama Stokera, kterou dostal jako žánrový debutant za román Ghost Road Blues, označovaný za kingovský, což samo o sobě svědčí o tom, že nebude monotematický. Proto Pacienta nula primárně ani jako román o zombies nekoncipoval. Lze ho číst, jak se každému líbí, ale s prvními kapitolami čtenář naskočí do ryze současného špionážního thrilleru.

Jsou tu mocné, manipulativní agentury o třech literách, jejich charakterově různě pokřivení agenti, jsou tu velká politická esa. A je tu první desetiletí nového milénia, charakterizované válkou s terorismem. Takhle se kniha rozjíždí, hnaná vpřed sympatickým drsňákem Joem Ledgerem, policajtem s protiteroristickou praxí – a jsem přesvědčen, že je to hlavně touhle vděčnou postavou, že se Maberryho idea má rozrůst na (zatím) trilogii a že v dalších svazcích už Ledger nebude řešit zombies, ale něco jinak hrozivého.

Vida, zombies. Jistěže v knize jsou. Ale nemůže za ně ani úplněk, ani znesvěcená hřbitovní půda, ani špatná strava z rychlého občerstvení, nýbrž jakási fiktivní odnož al-Káidy. Protože jde o průzračný příklad bioterorismu, nejnovějšího způsobu, jímž si islámští militanti chtějí vyřídit účty se Západem. A zůstáváme nadále, vlastně až do posledních, frenetických stránek knihy (má, sama poměrně útlá, 125 kapitol), chce-li to tak čtenář vnímat, na poli politického thrilleru, a to spekulativně reálného. Protože Clancyho nápad, že by teroristi mohli zaútočit letadlem na Bílý dům, byl vycucaný z prstu jen pár let, přesně do 11. září 2001. Bioterorismus, který nezabíjí, ale na virové bázi proměňuje oběti v krvelačná, zuřivá monstra, bohdá ještě pár let v oblasti fikce zůstane (koneckonců, drží se tam už od 50. let, kdy Richard Matheson přišel s virovou zombie teorií v románu Já, legenda).

Maberry se od odhalení podstaty nové taktiky islamistů (nespěchá s ní) zručně pohybuje v obou typech fikce, v thrilleru i v zombíckém hororu. Podvratná intrika střídá krvavou akci, takže na své si přijdou milovníci jednoho i druhého žánru, a třebaže zombiefil Maberry jistě psal knihu primárně kvůli oněm krvelačným mutantům, nemohu se ubránit dojmu, že druhá, reálnější thrillerová rovina mu jde o něco lépe. Především ale jedna bez druhé by byla méně než polovičatá a právě v onom organickém amalgámu, v bezešvém spojení dvou zdánlivě nesourodých stavebních prvků tkví originalita knihy.

© Roman Lipčík

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2588x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce