Zschokke, Mathias: Maurice mit Huhn

Zschokke, Mathias
Maurice mit Huhn

ukázka beletrie zahraniční

Nepřestává překvapovat, s jakou lhostejností člověk celá tisíciletí tráví svůj tak krátce vyměřený čas, sedí, leží, mluví o bezpředmětných banalitách, bez chuti ukusuje pochutiny, bez žízně upíjí tekutiny, pozoruje věci, které mu nic neříkají, vydává se na cesty, co vedou na místa, kde nemůže nic ztratit, a to s nezlomnou vírou, že je bytostí obdařenou rozumem a přemýšlí nad tím nebo nad něčím jiným, přitom si ale ve skutečnosti nemyslí nic, jen se pomalu šine, věčně činí tytéž špatné závěry,

Mathias Zschokke: Maurice mit Huhn (Maurice s kuřetem), Zürich, Ammann Verlag, 2006, 240 s.

Nepřestává překvapovat, s jakou lhostejností člověk celá tisíciletí tráví svůj tak krátce vyměřený čas, sedí, leží, mluví o bezpředmětných banalitách, bez chuti ukusuje pochutiny, bez žízně upíjí tekutiny, pozoruje věci, které mu nic neříkají, vydává se na cesty, co vedou na místa, kde nemůže nic ztratit, a to s nezlomnou vírou, že je bytostí obdařenou rozumem, a přemýšlí nad tím nebo nad něčím jiným, přitom si ale ve skutečnosti nemyslí nic, jen se pomalu šine, věčně činí tytéž špatné závěry, motá se v kruhu celá ta tisíciletí, od sousedních stolů tu a tam pochytí útržky hovorů, o slunečních brýlích nebo kožešinách, o syrovém mase, o policích, o počasí, a najednou má toho všeho dost, matky například, co pozdě večer tápe po bytě, vytahuje jednotlivé kusy oblečení, polévá je hořlavinou, zapálí, hází je za sebe na podlahu, vtom si vzpomene na devítiletého spícího syna, který by neměl uhořet při vědomí, v kuchyni vezme kladivo, jde do dětského pokoje a spícímu chlapci kladivem rozbije lebku, vyděsí se zvuku tříštěných kostí, sama se udeří do hlavy, v záchvatu, pocítí lítost nad cukajícím tílkem, dotáhne ho k oknu, otevře je, aby se dítě neudusilo kouřem, celá zkrvavená probudí druhého, o rok staršího syna a pošle ho pro hasiče, ten z toho má šok, utíká, hasiči jedou, hasí a převezou mladšího do nemocnice, kde se zjistí, že má rozdrcený mozek a poškozené jazykové centrum, že už nikdy nebude mluvit, matku uvězní… A člověk tu pořád sedí, na židlích v zahradách, u stolu při snídani, za pultem v práci, pije pivo, nadává na počasí, mluví o autorádiích a záplavách, pojistných podvodech a sezonních slevách, slunce vychází, slunce zapadá, člověk cvrliká, vrabec na střeše, poskočí sem, poskočí tam, sezobe drobky, nacpe se, i když nebyl prázdný, natáhne se, i když není unavený, vstane, i když není odpočatý, mátoží se z místa na místo, štěká, skočí do vody, něco uplave, lehne si na slunce, aby oschnul, vůbec neví, co dělá, tvrdí, že vším je vinen otec nebo matka, čím vinen, to neví, prostě vinen, myslí si, že přemýšlí, ale neví, jak se to dělá, přemýšlet, sedne si, lehne si, vstane, pobíhá, žene se kolem řady domů, zvoní, chechtá se čemusi, spořádaně jí, nechá se zapřáhnout, táhne káru do zemdlení, kolem krku by mu mohli přivázat soudek, hledá v lavinách, vyhrabává těla, a najednou se zase někdo zapomene, rozcupuje v kanceláři pár kolegů, zavřou ho, aby stejně umřel, a jiní sklouznou do mnohem zrádnějšího nebezpečí, jen přehlušit své nitro, to, co zůstává nevysvětlené, jen aby definitivně nepřišli o rozum, což by se nevyhnutelně stalo, kdyby se bezbranní vydali všanc skutečnosti, tyto podivné bytosti, lidé, co se zničehonic zapomenou a druhého rozsekají.

Mauriceova přítelkyně v poslední době pláče vyčerpáním. Vypadá to krásně. Je to žena ve středních letech, ale pláče, jako by byla pořád dítě. Slzy se jí kutálejí po tváři, ústa se zkřiví, obličej se promění v grimasu a rudne. Skryje hlavu v dlaních a říká, já už nemůžu. S lety přijde únava na všechny a najednou si nedovedou představit, co s životem dál. Maurice někde četl, že prý vítr, který nám fouká do tváře, vane z ráje a zády nás žene vpřed do budoucnosti, zatímco před očima nám do nebe roste hromada zmarněných šancí a zbytečných nadějí. Sklíčenost mé přítelkyně s tím jistě bude souviset, myslí si. A když ho napadne říct, ale no tak, to víš, že můžeš, a ona přestane plakat, má z toho radost. Není to sice nic duchaplného, říct „ale no tak, to víš, že můžeš, to zvládneš“, ale někdy to stačí, a to je pěkné. Maurice se nikdy nenaučil pořádně myslet. Dodnes zůstal hloupý a žije v ustavičném strachu, že vyjde najevo, čím je, čím nakonec budeš také: slepicí, co zobe zrnka moudrosti, slepicí ve vlastní náruči.

Překlad © Jitka Nešporová
Překlad byl pořízen pro výstavu Swiss Lib. – Švýcarská literatura na cestách.
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2681x

katalogy

Inzerce
Inzerce