Lappert, Rolf: Auf den Inseln des letzten Lichts

Lappert, Rolf
Auf den Inseln des letzten Lichts

ukázka beletrie zahraniční

Jako dítě jsem nenáviděla noc, Tobey. Nechtěla jsem ležet v posteli ve svém pokoji a spát, když se svět nadále točil kolem své osy a udály se miliony věcí, beze mne. Nemohla jsem vydržet to klidné ležení v temnotě, nesnesla šelest vlastního dechu, tlukot svého srdce, tiché vrzání postele, kdykoli jsem se otočila na druhý bok, abych konečně usnula. Teď mám noc nejraději.

Rolf Lappert: Auf den Inseln des letzten Lichts (Na ostrovech posledního světla). München, Hanser Verlag, 2010, 544 s.

Zpráva od Megan

Jako dítě jsem nenáviděla noc, Tobey. Nechtěla jsem ležet v posteli ve svém pokoji a spát, když se svět nadále točil kolem své osy a udály se miliony věcí, beze mne. Nemohla jsem vydržet to klidné ležení v temnotě, nesnesla šelest vlastního dechu, tlukot svého srdce, tiché vrzání postele, kdykoli jsem se otočila na druhý bok, abych konečně usnula. Teď mám noc nejraději. Když venku utichne ruch a shon a ustane ubíjející lomoz, posadím se ke kuchyňskému stolu a čtu. Čtyřicet čtverečních metrů mého bytu překypuje knihami, hromadí se u stěn až ke stropu, leží na okenních římsách, na kuchyňských skříňkách, pod postelí, mezi šatstvem. Návštěvy nutně nabývají dojmu, že jsem blázen, nebo přinejmenším podivínka. Jenomže ke mně žádné návštěvy nechodí. Nemám ani přátele. Vídám se sice pravidelně s pár lidmi, ale nikdo z nich ještě u mne doma nebyl. Jediná návštěva od doby, co tu žiji, byl malý tlustý instalatér. Ten chudák měl opravit splachování na toaletě, a když vstoupil do chodby, úplně ho zmátl tunel z knih, který ho donutil nést brašnu s nářadím před pivním pupkem, protože vlevo ani vpravo nebyl ani kousek místa. Byl tak malý, že jsem mu shlížela na pleš, posetou červenými skvrnami. Cupital a nepromluvil ani slovo, ale při pohledu na vanu plnou knih mu určitě došlo, že se ocitl ve světě pomatené ženy. (To neznamená, že bych zanedbávala osobní hygienu! Každý den chodím na plavecký stadion, absolvuji svých pětadvacet bazénů a pak se osprchuji!) Oknem koupelny jsem viděla firemní logo na jeho dodávce, obrovský hasák, jehož rukojeti tvořily běžící nohy. Nabídla jsem mu šálek čaje, ale s díky odmítl. Asi měl strach, že bych ho otrávila a z jeho kůže nadělala obaly na knihy. Rychle a mlčky záchod opravil a doslova utekl z bytu. Celý den jsem nechala koupelnové okno otevřené, abych se toho mužského pachu zbavila. Až donedávna jsem dvakrát týdně chodila na roh k Číňanovi, vždycky brzy odpoledne, kdy u pěti stolů neseděli téměř žádní hosté. Kuchař a číšnice pocházeli z Maďarska, k Asii je pojily jen náramkové hodinky. Hospodu převzali po skutečném Číňanovi, který v ní vydělal tolik peněz, že si mohl v Šanghaji založit přepravní firmu. Aspoň se to tady tak povídá. Jídlo u Zlatého draka nebylo nic moc, ale nudle nebo rýži se zeleninou a sójovým sýrem Nandor ještě jakžtakž zvládl. Když neměla co na práci, posadila se Lilly, Liliana, k mému stolu a povídaly jsme si. Vypila přitom vždycky obrovské množství vody, protože si v nějakém ženském časopise přečetla, že Michelle Pfeifferová vypije denně tři litry vody. Mluvila v krátkých hlavních větách a znělo to všechno tak nějak důležitě. Řekla třeba: Radostný obličej když smutno je prosté. Kočku nechat v Szolnoku je těžké. (Zprvu jsem si myslela, že to je krkolomný překlad nějakého maďarského přísloví, ale pak mi došlo, že musela nechat kočku u svých rodičů ve městě Szolnok.) Lilly měla velkou touhu: Chtěla pracovat jako číšnice v hotelu Inter Continental Park Lane. Představ si číšnici, Tobey, která nesní o kariéře herečky, zpěvačky nebo aspoň majitelky nějakého lokálu, ale o tom, být nadále číšnicí, ale někde jinde, na nějakém jiném, v jejích očích lepším místě. Jednou jsem do toho hotelu zašla. Na chvilku jsem se posadila jen tak ve foyeru a prohlížela si tu chladírnu střeženého blahobytu, to mondénní muzeum starobylých rituálů, než jsem zase musela na vzduch, do skutečného světa. Když jsem se za pár dní zase chtěla u Zlatého draka najíst, visela na dveřích cedulka: Už tu nejsem, protože svět špatný. (Nebyl by to skvělý nápis na náhrobní kámen?) Hospodu přepadli dva muži, ukradli denní tržbu a Nandora zmlátili dřevěnou tyčí. Lilly nic neudělali, alespoň to tak stálo v novinách, v rubrice Místní zprávy. Už jsem je nikdy neviděla. Hospodu prodali nebo pronajali, teď ji vedou Rumuni a jmenuje se Šanghaj. Tak se kruh uzavírá. Občas mě napadne zajít do Inter Conti, kde Lilly možná teď pracuje, ale nikdy to neudělám. Lilly a Nandor jsou navíc sourozenci, on je její velký bratr. Třeba jsi v Londýně, Tobey, pár ulic ode mne, a nevíme o sobě. Třeba jsi mě marně hledal v telefonním seznamu. Možná mě postrádáš jako já tebe, možná ale ne. A možná si kladeš otázku, proč ti to všechno vyprávím, proč ti vyprávím o Lilly a Nandorovi a malém tlustém instalatérovi. Zatímco ti píšu, Tobeyi, sedíme spolu na kopci a hledíme střídavě do oblak a na těch pár aut, která v dáli projíždějí zelení krajiny jako hračky a nakrátko se zablýsknou, když je zasáhne sluneční paprsek. Ukusujeme čokoládu, co jsem dostala k narozeninám, a já ti ukazuji jestřába, kroužícího nad námi. Je mi sedm, tobě pět a půl roku, a já vím, že dravec tam nahoře je ohrožený druh, a ty znáš cenu, které na trhu dosahuje jatečný dobytek. Nevedeme dialog, opakujeme věty, formulky pronášené před usnutím, ve kterých, jak věříme, zaznívá naše budoucnost. Mluvíme, abychom věděli, že jsme tady. Ve veliké dálce se třpytí kapky deště a já tvrdím, že jsou to tisíce sleďů, padajících na pole a louky, a ty nevíš, jestli tomu máš věřit. Mluvíme o škole a o školce a o tom, co jsme pochytili na ulici a v rádiu, o Brioně a o tatínkovi a o milém Pánubohu, který má moc práce na to, aby vyslyšel naše pošetilé modlitby. Nikdy nemluvíme o Cait, jako bychom dodržovali nějakou úmluvu. Jsme předčasně dospělé děti. Hovoří se o nás jako o ubohých chudinkách Seamuse O’Flynna, za našimi zády rámusí šeptanda, pomluvy a lži. Cait nás proslavila tím, že od nás navždy odešla. Známější je v celém okolí jen Briona a ještě Malcolm Carrick, který si pokaždé, když se v hospodě opije, vyjme skleněné oko a kutálí ho po stole. Na našem bídném kopci jsme daleko od všech idiotů a jejich hloupých keců. Tam nahoře nám mohou být všichni ukradení. Někdy utíkáme domů, když obloha nad našimi hlavami zčerná a vítr pocuchá naše krásné věty. Klopýtáme z kopce dolů, v uších nám zní pleskání ryb, padajících za námi na zem. Píši ti, abych byla s tebou, Toto. Zmínila jsem se už, že se cítím osamělá, někdy?

Venkovská žena to byla,
co ve velkoměstě zmizela,
četbu milovala,
ale už se rozpadala,
když po týdnech byla objevena.

Kdo tě miluje?
Megan!

 

Překlad © Milan Tvrdík
Překlad byl pořízen pro výstavu Swiss Lib. – Švýcarská literatura na cestách.
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2512x

katalogy

Inzerce