Pan Blanc
Graf, Roman: Herr Blanc

Pan Blanc

Pořádně přitáhnout dveře do zárubní jako vždy, pak stisknout kliku až dolů, a teprve když dveře dosedaly do rámu, kliku zase pozvolna pouštět; klíč se v zámku dvakrát otočil, takže dveře byly zamčené dvojnásob, jak říkávali pana paní Blancovi; slyšel ještě vytahovat klíč, pak bylo ticho, jako vždy.

Pořádně přitáhnout dveře do zárubní jako vždy, pak stisknout kliku až dolů, a teprve když dveře dosedaly do rámu, kliku zase pozvolna pouštět; klíč se v zámku dvakrát otočil, takže dveře byly zamčené dvojnásob, jak říkávali pana paní Blancovi; slyšel ještě vytahovat klíč, pak bylo ticho, jako vždy.

Žádné kroky, žádné boty, které by hlasitě klapaly kvůli vysokým podpatkům – Vreni nikdy nenosila boty na vysokých podpatcích. Navíc by to nebylo správné, chodit v botách s vysokými podpatky na hřbitov, úzké podpatky by se bořily do vlhké země, Vreni by si připadala jako coura a její návštěvy jednou týdně za Norbertem na hřbitov by byly nevěrohodné: nejenom, že by v úzkých, vysokých podpatcích vypadala jako coura, ale i proto, že Norbert opravdu nebyl jediný, znovu se provdala, a úzké, vysoké podpatky jsou toho symbolem, nebude je Norbertovi dávat na odiv – to by ho rovnou mohla navštěvovat společně s novým mužem. Chudák Norbert! Byla mu nevěrná, ale jednou za týden ho chodila navštěvovat a povídala si s ním, chtěla, aby byl šťastný a aby jí odpustil.

To byly myšlenky pana Blanca, takové a podobné měl každý týden, když šla jeho žena na hřbitov. Seděl v křesle, ústa mírně pootevřená, naslouchal jejím posledním přípravám, a jakmile byly dveře zavřené a Vreni už nebylo slyšet, jakmile tedy zmizela, představoval si, co asi tak dělá a co si myslí. Dovedl už si její myšlenky myslet docela dobře.

Pan Blanc se zvedl ze svého křesla a pomalu šel směrem ke kuchyni. Vreni bude pryč dobrou hodinku, a po tu dobu má dům pro sebe. Bylo výhodné, že ve čtvrtek a v pátek měl volno: Vreni chodívala každý čtvrtek k Norbertovu hrobu, a protože byl doma, věděl, kdy dům opouští a hlavně kdy se opět vrací. Mohl se přeptat, když se jednou opozdila. Mohl se přeptat, jestli cestou někoho potkala, a jelikož to Vreni popřela, věděl, že si povídala o něco déle s Norbertem.

Pan Blanc došel na chodbu, kde ještě před pár minutami stála Vrenia oblékala si plášť. Nebylo mu ještě mnoho přes šedesát, přesto šel pomalu a těžkopádně, ale jeho kroky působily jistě, jako by přesně věděl, proč jde a co tím činí. „Pomalu, ale nezadržitelně,“ říkával někdy v žertu, když na to přišla řeč. Teď byl na cestě do kuchyně, protože měl chuť na čokoládu. Za hodinu se Vreni podívá do ledničky a uvidí, že tabulka čokolády je nejen rozbalená, ale i snědená, a řekne mu, co si o tom myslí, protože tolik čokolády by jíst neměl – ale co si myslí ona i lékař, to mu bylo jedno. Být Vreni, už dávno by na dveře od ledničky přidělal zámek, ale to Vreni nenapadlo, a tak se zhrozila skoro pokaždé, když ledničku otevřela: buď byla tabulka čokolády pryč, nebo tam ještě zůstal obal, ale prázdný. Pokaždé se mu podařilo něco smlsnout, Vreni přece nemohla být v kuchyni celý den, musela ustlat, nakoupit nebo si taky dojít na záchod, to všechno byly příležitosti, které si uvědomoval, a liboval si v tom. Potají si užíval, jak ji dovede přelstít, a věřil, že i ona má vlastně tuhle hru ráda, třebaže to nikdy nepřiznala. Koneckonců to byla ona, kdo pořád kupoval čokoládu, hroznové víno a další věci, které obsahují hodně cukru.

Pan Blanc otevřel jako vždy dveře do kuchyně a rozsvítil. Celý den pršelo, a i když byly teprve čtyři hodiny odpoledne, venku bylo šero, jako by už padal soumrak – ideální čas zapnout televizi. Kdyby tu Vreni byla, právě teď – jako by dovedla číst jeho myšlenky – by podala ovladač

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Limmat Verlag, Zürich, 2009, 240 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse