Morf, Isabel: Schrottreif

Morf, Isabel
Schrottreif

ukázka beletrie zahraniční

Přirozeně Valerie druhý den ráno nestíhala. Hlava ji nebolela, protože Leon měl vždycky vynikající víno. Ale přesto spala špatně, ve snu ji strašilo těch 4000 franků, jednou měla dojem, že zvoní telefon, a polekala se. Navíc se jí nespalo dobře ani po nejlepším víně, když ho vypila víc než půl láhve.

Isabel Morf: Schrottreif (Do šrotu), Messkirch, Gmeiner Verlag, 2009, 230 s.

Středa, 2. týden

Přirozeně Valerie druhý den ráno nestíhala. Hlava ji nebolela, protože Leon měl vždycky vynikající víno. Ale přesto spala špatně, ve snu ji strašilo těch 4000 franků, jednou měla dojem, že zvoní telefon, a polekala se. Navíc se jí nespalo dobře ani po nejlepším víně, když ho vypila víc než půl láhve. «Sorry, Sappli, ale dneska to vezmeme nejkratší cestou,» oznámila psovi, a ten odevzdaně klusal vedle jejího kola. Nejbližší dva dny už nějak přečká, a pak už přijde dlouhý velikonoční víkend. Čtyři volné dny. Na tři dny chtěla zajet s Linou do hor, do Valsu. S trochou špatného svědomí vůči zákazníkům a vlastnímu příjmu se Valerie rozhodla, že v sobotu nechá prodejnu zavřenou. Volné dny prospějí jí i jejím zaměstnancům. Vždyť je čeká letní sezóna a do října nebude na dovolenou ani pomyšlení. Po posledních událostech byla tak jako tak ráda, že na několik dní zmizí. Žádný telefon, žádná pošta, žádné noční návraty domů. Když byla v polovině cesty, zazvonil mobil. Byl to Markus. Měl uspěchaný hlas: «Musíš sem okamžitě přijet.»

«Už jsem na cestě, co se děje?»

«Prostě přijeď,» řekl Markus a položil to. Sakra, to se opravdu muselo něco stát, jinak by mě nevolal. Vloupal se někdo do Dobré jízdy? Rozbil výlohu? Nebo hořelo? A všechno lehlo popelem? Nebo další anonymní výhrůžky? Valerii se stáhlo hrdlo, ani se nepokoušela začít rozumně přemýšlet. Ujížděla, jak nejrychleji mohla, a Seppli, který to vzal jako bláznivý závod, co se musí bezpodmínečně vyhrát, uháněl vedle ní.

Dům ještě stál, výloha byla celá, zevnitř se nevalil žádný dým. Takže snad přece jen vloupání? Bylo 8:40. Přední dveře byly zamčené, Markus ještě nezačal vystavovat ven kola. Čekal na ni u zadního vchodu.

«Nepouštěj toho psa dovnitř,» nařídil jí. «Uvaž ho.»

Zmateně to udělala. «Co se děje?»

Ukázal na schody. Vešla dovnitř, přešla k točitým schodům a pohlédla dolů.

Ležel tam Hugo Tschudi. Jako obvykle měl na nohou ušpiněné tenisky, vyšisované manšestráky a starou větrovku.

Valerie zvolna sešla dolů, Markus za ní. Pes ze sebe venku vyloudil zakňučení.

Valerii připadala ta situace naprosto neskutečná.

Hugova tvář byla bledá. Ležel na zádech. V podivně pokroucené poloze. Krev v obličeji. Krev na podlaze. Oči měl otevřené, pohled prázdný. I jeho ústa byla lehce otevřená. Hugo Tschudi byl mrtvý.

«Spadl ze schodů?» zašeptala Valerie.

«Nevím,» řekl Markus. «Nahoře na schodech leží kladivo. Je na něm krev.»

«Už jsi volal policii?» zašeptala Valerie. Hlas se jí zadrhával.

«Ne,» zavrtěl Markus hlavou. «Volal jsem jen tobě.»

«Už jsi byl tady dole u něho?»

Přikývl.

«Dotkl ses něčeho?»

«Ne.»

Valerie vyšla pomalu nahoru a mozek jí najednou zase začal pracovat. Zběžně pohlédla na kladivo. Patřilo do dílny. Patřívalo. Jak se Hugo vůbec dostal dovnitř? Musím zavolat policii. Někde v pozadí tušila, že bude třeba udělat mnohem víc věcí, ale v téhle chvíli myslela jen na policii. Hugo byl mrtvý. Ležel zabitý v Dobré jízdě. Dosud vídávala mrtvoly jen zřídka. Vyvolávalo to v ní úzkost. K člověku, k lidskému tělu přece patří život. V Hugo Tschudim už život nebyl. Zavolala Zitu Elmerovou, hlídku z okrsku.

«Musíte se tu zastavit, u nás v obchodě leží mrtvola.»

Hlas jí zněl v uších cize. Jako by ta věta neměla smysl.

Zita Elmerová se právě zabývala sepisováním hlášení o jednom zvláštním drobném případu. Do jednoho holičství vrazil zákazník a vrhl se na holiče, protože mu prý zkazil sestřih. Zraněnému holiči se podařilo uniknout. Reagovala rychle, na nic se neptala a řekla jen: «Hned jsem tam.»

Hned nato, krátce před devátou, se objevil Luís. Valeriin mozek se zase zapnul. Krátce svému učni oznámila, co se stalo, a chtěla ho poslat domů, jenže on chtěl zůstat, v tváři směs hrůzy a fascinace.

«Tak dobře, zůstaň tu, policie se tě možná bude chtít na něco zeptat,» přisvědčila. Na vstupní dveře pověsila visačku «Zavřeno» a říkala si, jaká škoda, že nemůže spustit rolety – žádné tu nebyly. Zita Elmerová přišla, obhlédla si místo činu, kladivo, mrtvolu. Tohle nebyl úraz. Zavolala posily. Luís si chtěl mrtvolu prohlédnout, ale zadrželi ho.

«Kvůli zajištění stop,» vysvětlila mu Elmerová. Zajištění stop. Taková dvě obtížná slova. Jako přehazovačka. Ale Luís jim rozuměl.

Čekali na přivolané posily. Valerii to připadalo hrozně dlouhé. Byla ve svém obchodě, ve své říši, ale zároveň v situaci, do níž nepatřila, ani ona, ani její tým, ani prodejna. Do jejího světa vtrhlo něco, co nemělo být, na co neuměla reagovat. A tak prostě čekala. Markus stál vedle, neohrabaně a mlčky, jako většinou. Luís na ni vrhal plaché pohledy. Postávali a posedávali v zadní části prodejny, aby je zvenku nebylo vidět. Schovávám se ve vlastních čtyřech stěnách, táhlo Valerii hlavou. Dolů do kanceláře nemohli, protože jim v cestě překážel Hugo. Krátce jí prolétla hlavou vzpomínka na včerejší večer: kousek po kousku mi mou prodejnu berou. Ale já to nepřipustím.

Policistka Elmerová mlčela. Trestný čin zabití. V tomhle případě jej nebude vyšetřovat ona. Ale měla zostřené smysly. Registrovala každou podrobnost. Oběť u paty schodů. Stopy krve na stupních schodů. Pravděpodobně ten muž několikrát hlavou narazil na schody, než dopadl dolů. Nahoře u schodů krví potřísněné kladivo. Pravděpodobně zbraň. Zaznamenávala to mlčení. Mechanik se opíral o zadní dveře, ruce zkřížené na pletené vestě. Nedalo se určit, co si myslí. Učeň stál vedle ní. Díval se dolů. Jeho hubené tělo bylo napjaté jako pružina. Všechno na něm svědčilo o tom, jak překvapující a nepochopitelné je to, co se stalo. Asi by rád něco řekl. Na něco se zeptal. Vyjádřil dohady. Ale neopovažoval se. Valerie Dobrá. Stála tam jako přikovaná. Vyzařovalo z ní mlčení. Na Zitu Elmerovou dělala vždycky dojem. Valerie Dobrá, o deset dvanáct let starší, obchodnice v doméně mužů, která se prosadila proti dobře prosperujícímu byznysu ve městě. Byla ctižádostivá, stejně jako ona. A teď? Co s tím obchodem bude? Bylo jí Valerie líto. Ale bylo tu ještě něco jiného. Pro ni, policistku, to byla výzva. V jejím nejbližším okolí došlo k trestnému činu zabití. Až se budou zajišťovat stopy, bude u toho. Bude se dívat. Učit se. Tohle je jiný kalibr než ty hlouposti, kterými se jinak zabývala: rvačky, zlodějiny, drobná vloupání. Měly se za takové myšlenky stydět? Valerii by se nejspíš nelíbily. Ale lékaři v nemocnici se svého času taky nejvíc zajímali o těžké případy, to bylo normální. Kdyby nemyslela na to, jak to v povolání někam dotáhnout, mohla klidně zůstat zdravotní sestrou.

Konečně přijeli lidi z kriminálky. To prolomilo mlčení. Vyšetřovatelé, technici, lékař, profesionálové, kteří věděli, co v takové situaci dělat. Valerie s překvapením zahlédla Beata Streiffa. Už dlouho ho neviděla. Před mnoha lety pracoval na obvodním oddělení, pak přešel ke kriminálce, k vyšetřovatelům. Kdysi spolu měli malou aférku, ale tehdy žila s Lorenzem, a později už byl Beat mimo její dosah. Teď vedl vyšetřování. Vlastně si to mohla domyslet. Kdyby vůbec mohla přemýšlet. Ale nacházela se ve stavu, kdy jí všechno připadalo neskutečné. Dokonce i Streiffova přítomnost. Nic k ní opravdu nepronikalo.

 

© Radovan Charvát
Překlad byl pořízen pro výstavu Swiss Lib. – Švýcarská literatura na cestách.
Na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2643x

katalogy

Inzerce