Nabokov, Vladimir: Bledý oheň

Nabokov, Vladimir
Bledý oheň

recenze beletrie zahraniční

Bledý oheň vyšel roku 1962 a jde o pátý Nabokovův román psaný anglicky. V českém překladu vychází nyní kniha poprvé. Čtenář znalý jiných Nabokovových knih neomylně pozná autorův rukopis již na prvních stránkách. Všechna jeho díla se určitým způsobem doplňují a jsou spolu provázaná. Konstantami jsou tu nejen formální vytříbenost, experimentování se strukturou literárního díla a jakási autorská škodolibost ve vztahu k postavám i čtenáři, ale také opakující se a všemi texty procházející témata –

Bledý oheň
Nabokov, Vladimir: Bledý oheň, přeložili Pavel Dominik a Jiří Pelán, Praha, Paseka, 2011, 332 s.

Bledý oheň vyšel roku 1962 a jde o pátý Nabokovův román psaný anglicky. V českém překladu vychází nyní kniha poprvé.

Čtenář znalý jiných Nabokovových knih neomylně pozná autorův rukopis již na prvních stránkách. Všechna jeho díla se určitým způsobem doplňují a jsou spolu provázaná. Konstantami jsou tu nejen formální vytříbenost, experimentování se strukturou literárního díla a jakási autorská škodolibost ve vztahu k postavám i čtenáři, ale také opakující se a všemi texty procházející témata – např. téma dvojnictví, emigrace či hry. Mezi Nabokovovými texty však přecházejí i jen motivy či postavy (v Bledém ohni se například mihne profesor Pnin, hlavní hrdina stejnojmenného románu, který předcházel Bledému ohni, a jeho příběh se tak klene přes tato dvě díla), nebo dokonce jednotlivá slova. Kupříkladu slova čaroděj, nymfička či jméno Lolita se v Bledém ohni neobjevují samoúčelně a náhodně, ale mají asociovat jiné Nabokovovy texty.

Bledý oheň je nejen název Nabokovova románu, ale také titul rozsáhlé epické básně o 999 verších, jejímž fiktivním autorem je americký básník John Shade, jedna z románových postav. Tuto báseň – protože básník záhy po jejím napsání zemřel – připravuje k vydání Charles Kinbote, Shadeův přítel a kolega z univerzity. Nejrozsáhlejší část románu tak tvoří komentáře k jednotlivým veršům Shadeovy básně, k nimž jsou připojeny ještě předmluva k připravovanému vydání básně a rejstřík. Nabokov zde rozvíjí další ze svých stěžejních témat, jímž je literární dílo, jeho vznikání, autorství a existence, a zároveň činí toto téma základním strukturním prvkem textu.

Už zmíněná předmluva dává tušit, že v komentářích, jejichž fiktivním autorem je Charles Kinbote, se nesetkáme s běžným literárněhistorickým výkladem: „Dovolím si tvrdit, že bez mých poznámek Shadeův text jednoduše postrádá lidskou pravdivost, neboť lidská pravdivost básně (...) zbavené mnoha obsažných, lehkomyslně zapuzených veršů, se musí výhradně opírat o reálný svět svého autora a jeho prostředí, zálib a tak dále, a to všechno mohou poskytnout pouze mé poznámky. Můj milovaný básník by se pod toto prohlášení zřejmě nepodepsal, ale ať už je tomu jakkoli, poslední slovo má autor komentáře.“ Kinbote není poctivý a pokorný vykladač Shadeovy básnické skladby. Do svých poznámek namísto seriózního pojednání začíná vkládat svůj vlastní příběh, nejdříve v náznacích a nesměle, ale s postupem času stále odvážněji a zpupněji.

Pro postavu Charlese Kinbotea je typická dvojakost (motiv dvojnictví, dvojí tváře je u Nabokova častý a většina jeho hrdinů se vyznačuje nějakou formou rozpolcenosti). Vyučuje na americké univerzitě, ale USA nejsou jeho rodná země. Je to vzdělaný, inteligentní, uhlazený člověk – ale za touto uhlazeností se skrývá cosi pokřiveného, vyšinutého, snad až zvířeckého. Kinbote není posedlý dvanáctiletými dívkami, ale (pomineme-li jeho časté avantýry s dospívajícími chlapci) jednašedesátiletým básníkem Johnem Shadem. Tato posedlost se sice pojí s láskou k básníkovu dílu, nicméně i ta má k obvyklosti daleko. Bydlí v domě, který sousedí s tím Shadeovým, tajně básníka sleduje, schovává se v zahradě, číhá pod okny a hodiny vydrží sledovat kývající se Shadeovu nohu obutou do pantofle. Snaží se vetřít do básníkovy přízně a vymýšlí krkolomné plány, aby se k němu mohl dostat. Ví totiž, že básník pracuje na rozsáhlé básni, a touží po tom, aby v ní zachytil jeho vlastní osudy, s nimiž ho při „pravidelných“ procházkách, které ovšem byly jen asi tři, seznamuje.

Po básníkově náhlé smrti zjistí, že z těchto vyprávění do básně neproniklo nic: „Pomineme-li, a domnívám se, že bychom měli, tři letmé odkazy na královský majestát (606, 822 a 894) a popeovskou ‚Zemblu‘ ve verši 937, můžeme konstatovat, že z konečného textu Bledého ohně byly záměrně a drasticky vypuštěny veškeré stopy materiálu, jímž jsem přispěl...” Snaží se tedy přisoudit tyto významy básni alespoň zpětně a zoufale se pokouší dodat každému verši toužené vyznění. Jeho výklad Shadeova díla je, řečeno s Umbertem Ecem, zářným příkladem nadinterpretace, tedy dekódování zašifrované zprávy, která ovšem do textu zakódována nebyla.

Kinbote se však nezmocňuje díla jen interpretačně, ale zasahuje do něj i fyzicky: „Rád bych řekl něco o jedné dřívější poznámce (k verši 12). Svědomí i odborný úsudek věc znovu rozebraly a dospěly k názoru, že dvojverší uvedené v této poznámce zkreslilo a poskvrnilo zbožné přání. Jedná se o jediný případ za celou dobu, co se lopotím s tímto komentářem, kdy jsem se ze smutku a zklamání ocitl na pokraji podvodu. Musím proto čtenáře poprosit, aby si oněch dvou veršů (které, obávám se, nemají ani správný rytmus) nevšímal.“ Tímto a podobnými výroky Kinbote neustále podkopává vlastní důvěryhodnost, až mu na konci celé knihy čtenář nevěří nejen to, že do básně nezasahoval a že měl vznešené úmysly, ale není si jistý ani tím, zda si to celé – báseň, Johna Shadea, svůj příběh – vlastně nevymyslel. Nebo si někdo vymyslel jeho?

A o to přesně Nabokovovi šlo. Rozehrát v Bledém ohni mistrovskou intelektuální hru s vyprávěcími postupy a s úlohou vypravěče, s identitou postav i se čtenářem, na jejímž konci budou obehráni všichni kromě autora samotného. Nabokov se ve svém textu zamýšlí nad existencí díla, které podléhá libovůli svých vykladačů, nad existencí v díle (Kinboteova touha být zvěčněn v Shadeově básni) i nad dílem jakožto způsobem existence: „Pochopil jsem bytí / či aspoň to, co já sám z něho žiji, / dík svému umění, dík poezii / co kombinační hru; a lze-li snad / můj dílčí vesmír řádně skandovat, / verš galaxií má též svoje rytmy / (jsou jambické, tak slýchal jsem je v přítmí).“ Pronikneme-li k pravidlům této hry a necháme se jí strhnout, zjistíme, že Bledý oheň je i přes svou neobvyklou strukturu vlastně docela dobrodružné a vtipné čtení. Kniha navíc není po prvním přečtení završena, ale neustále odhaluje nové souvislosti, nově osvětluje postavy, jejich myšlenky a činy a nutí nás znovu a znovu obdivovat Nabokovovu rafinovanost.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 62 čtenářů.

Diskuse

Vložil: M. Kittlová, 16.05.2011 18:42
Nabokov, Vladimir: Bledý oheň
Máte pravdu, omlouvám se a opravuji.
Vložil: Jan Vaněk jr., 16.05.2011 13:14
Nabokov, Vladimir: Bledý oheň
Když už je řeč o nadinterpretacích, respektive potřebě proniknout do textu: hned v první větě románu stojí, že Shade zemřel 16 dnů po 61. narozeninách; že by měl být "osmdesátiletý", to snad nehlásají ani nextrémní kinboteovci.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 6767x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce