Hegemann, Helene: Axolotl roadkill

Hegemann, Helene
Axolotl roadkill

ukázka beletrie zahraniční

Vyrostla jsem divoká a divoká chci zůstat. Jsou tři v noci a moje utancované tělo sedí v taxíku k smrti ponořené do role oběti. Řidič vypráví o synovi, který se po deseti letech rozešel se ženou, a o vlastní ženě, která mu zahýbá, a o bohu, k němuž má údajně docela dobrý vztah. Proto taky odpouští teploušům, že jsou teplí, protože za to vlastně nemůžou. Mám horečku, problémy s koordinací, v přehřáté krvi jedno promile a už poněkolikáté jsem si domluvila schůzku na místě, kde vládne absolutní opo

 

Helene Hegemann: Axolotl roadkill, přel. Eva Dobrovolná, Praha, Odeon-Euromedia Group, 2011, 192 s.

Vyrostla jsem divoká a divoká chci zůstat. Jsou tři v noci a moje utancované tělo sedí v taxíku k smrti ponořené do role oběti. Řidič vypráví o synovi, který se po deseti letech rozešel se ženou, a o vlastní ženě, která mu zahýbá, a o bohu, k němuž má údajně docela dobrý vztah. Proto taky odpouští teploušům, že jsou teplí, protože za to vlastně nemůžou. Mám horečku, problémy s koordinací, v přehřáté krvi jedno promile a už poněkolikáté jsem si domluvila schůzku na místě, kde vládne absolutní oportunistická nevázanost. Jde o moji úctyhodnost, o ocel a beton, o ohromné průčelí s okny, která se dají zavřít pohyblivými roletami, o můj strach ze smrti, jde o explozi vnímání a možná taky trochu o organizovanou formu zvukových zážitků.

Divokost je můj charakteristický povahový rys. Buď můžu dělat, co chci, a vyhovět své povaze, nebo toho jednoduše nechat.

Dělat to, co chci, je nebezpečné, protože pak jsem opravdu zranitelná. Nechat toho je naprosto nemožné. Proto ti lžu. Říkám: Jde tu v první řadě o princip.

Je mi šestnáct a momentálně nejsem schopná ničeho jiného, než se navzdory kolosálnímu vyčerpání chtít prosadit ve vztazích, které nemají nic společného se společností, v níž chodím do školy a trpím depresemi. Jsem v Berlíně.

Jde o moje halucinace.

K nepochopení, jak se tu na devíticentimetrových podpatcích koňakové barvy už zase tady tomu všemu vydávám napospas, průmyslová zóna, jak jinak, už z daleka je vidět bývalá tepelná elektrárna, v níž se nejpozději za půl hodiny bude třeba podvolit tomuhle nutkání zapomenout na všecko kolem. Zdolávám cestu lemovanou neonovými zářivkami, která je považována za nejskvělejší na světě a mně z nějakého nepochopitelného důvodu nikdy nepřipadala zajímavá. Svou disociativní poruchu osobnosti považuju za zajímavější než všecko, co mi tohle město bez ustání blije do ksichtu. Před šéfem ochranky, který se jmenuje Syd a měří tři metry, dělám, jakože jsem na seznamu hostů majitele baru, který se přes den snaží soudobou kresbou uhlem znázornit matoucí názory na náš urbanistický svět. Tím obejdu kilometr dlouhou frontu přehnaně vymóděných třiadvacetiletých potomků ze spořádaných rodinných poměrů, v jejichž očích nejsem člověk, nýbrž naprosto underdressed a rozkolísaná. Orální inkontinence. Vyříkají mi to pěkně na plnou hubu. Jsem motherfucking kurva bez morálky, a se svým životem bych se měla vyrovnat, kámo.

Otázka večera: „Hej, co se tu děje?“ Odpověď večera: „Hej, tady se přece neděje nic.“

Závěr večera: „Super, žádná fronta, taxík stojí vzadu, všude kolem definice světové zdravotnické organizace, tak.“

Nalevo z pohledu dýdžeje se za velkou skleněnou stěnou nachází dlouhý barový pult a všelijaká místa k sezení, napravo za tanečním parketem jeden z nepřehlédnutelných darkrooms. Kam oko dohlédne, se tihle pseudoznásilnění zhruba pětadvacetiletí snaží vytancovat si duši z těla. Neohromená jakýmsi absurdním hudebním stylem sedím na kožené podušce a už po desetiminutovém nijak mimořádném extempore nechutné nevázanosti je mi položena nejdůležitější otázka večera. Výška stropu osmnáct metrů, dva tisíce pět set lidí a HIV-pozitivní Ophelia, se kterou se mám sejít u vchodu. Vypadá právě tak neodolatelně, jako anorekticky, má na sobě napůl rozepnutého bombra, pod ním nic, k tomu černé legíny a saténové sandály od Lanvina s nablýskanými podpatky, a já na pozdrav kecám vážně jen hovadiny.

„Hlavně že taková prostá silueta se zase jednou změní na nepostradatelný must-have, že, zlato? Tradiční klasická elegance.“

„Ráda za tebe kdykoli zaskočím, Mifti.“

„A pád nařasené hedvábné opony zakryje většinu tvého těla.“

„Tak ráda bych se dnes dobře bavila.“

„Jenže na to je tu prostě moc horko.“

Pak se zeptá s takovým gestem směrem kamsi k dámským záchodům:

„Vidíš tamtoho týpka?“

Je to ten kluk, jehož přítomnost mi zabránila, abych suverénně prošla kolem k automatům na cigarety. Tentokrát pro změnu nejde ani tak o probuzené sexuální choutky, jako spíš o pár záchvatů emocionální náklonnosti, protože je tak roztomilý, protože je tak nebřichatý a protože na rozdíl od všech těch obtloustlých šovinistických hipíků kolem vypadá naprosto umytě. Beztak tu blábolím jen samý neinspirovaný nesmysly.

Ophelia mi oznámí: „Má extázi.“

Nedbám skutečnosti, že ode mě čeká pohotovou odpověď, a vystartuju jeho směrem.

„Mohl bys nám případně nachystat dva kousky?“

„Ehm…“

„Od kdy už to vlastně jsme dobří kámoši?“

„Ehm…“

„Všimni si prosím podpatků u těch bot s proplétaným vzorem, co má moje kámoška. Jsou hustě nablýskaný.“

„Takže o módu se teda zajímáš taky?“

„Vypadám na to snad?“

„Už jen ten tvůj kabát, to je fakt… teda s tím opaskem k tomu. Patří to vůbec k sobě?“

„Nepatří.“

„Tos to k sobě tak smontovala?“

„Jo, vlastně ne. Líbí se mi taky na mužských, když třeba nosí obleky a tak. Vyřazený anglický ministr například, přijde mi to tak nějak dobrý.“

Podívá se na moji potrhanou polyesterovou sukni a očekává ode mě dvě pětieura. Vyndávám si peníze z boty a působím při tom právě tak choromyslně, jako rozčileně. Prášky mi předá nenápadněji, než je nezbytně nutné, a zírá na mě jako na tu nejpřecitlivělejší osobu na světě.

Zeptám se: „Máš chuť na orální sex?“

Odpoví: „Kolik ti je? Třiašedesát?“

S tím jsem propuštěna zpátky do tohohle období truchlivosti, které odmítá skončit.

 

Ophelia je krajně atraktivní a flegmatická akční hrdinka. Hledám-li Ophelii, obyčejně ji najdu, jak s žiletkou sedí před zrcadlem, co sahá až na zem, totálně hotová. Jakmile víc než šest hodin nepožije žádnou drogu, a má tudíž hysterický záchvat, který by ráda zabila, pokouší se osvobodit od svého obličejového svalstva. Poznaly jsme se, protože si občas z polovičaté touhy po blízkosti k realitě a navzdory nejvyšší daňové sazbě přivydělává ve školních jídelnách.

„Dala bych si tady tu zapékanou polentu se špenátem a mohla bych prosím místo brambor dostat ty nudle z vedlejšího hrnce?“

Ona: „Z jakýho hrnce?“

Já: „Z toho druhýho nebo třetího zleva tam naproti.“

„Taky by stačilo, kdybys na to jednoduše ukázala.“

„A zákusek?“

„Zákusek už jsi měla.“

„Žádný zákusek jsem rozhodně neměla, přišla jsem sem totiž až teď, protože předtím jsem ještě měla společenský vědy ve třetím patře.“

„I přes ty svoje motherfucking společenský vědy už jsi tady jeden zákusek měla, bejby!“

„Neměla!“

„Nemůžu tu jen tak pobíhat a každé puberťačce házet do ksichtu čtyřicet zasraných vanilkových pudinků, za který nikdo nezaplatil. Jak ti teď mám říkat? Impotentní kreténe?“

„Co jste to řekla?“

„Drž hubu, spratku jeden chytrej.“

„Postav se, píčo, a pokloň se.“

„Jak prosím?“

„POSTAV SE, PÍČO, A POKLOŇ SE.“

Ophelia po mě hodila ohromnou naběračkou pohankový nákyp. Já po ní hodila vanilkovým pudinkem své spolužačky Olivie Stüterové, ona mi na hlavu vyprázdnila porci špenátu pro přibližně dvě stě sedmáků až desáťáků a celý tenhle exces sám od sebe poklidně pokračoval důsledně udržovaným očním kontaktem. Vyčarovaly jsme si mezi sebou jakýsi kanál, díky němuž bylo možné zírat jedna na druhou, jako kdybychom do sebe byly zamilované.

Oznámila mi, že je dokonalým zrcadlem mých skutečných choutek. Prostě jsem to tak brala, vyťukala její telefonní číslo, poslouchala, jak říká, že okamžitě musím vyhodit některé oblečení, co se jí nelíbí, a odpověděla jí, že je mrtvá.

„Můžeš počítat s tím, že se na tomhle světě dočkáš fyzické i psychické újmy.“

Zní to sice docela nevěrohodně, ale tak to tehdy prostě bylo.

 

překlad © Eva Dobrovolná
ukázka z knihy Axolotl roadkill
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3147x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce