Berdychowska, Bogumiła; Hnatiuk, Ola: Vzpoura generace. Rozhovory s ukrajinskými intelektuály

Berdychowska, Bogumiła; Hnatiuk, Ola
Vzpoura generace. Rozhovory s ukrajinskými intelektuály

recenze literární věda

Vynikající kniha o fenoménu šedesátnictví v ukrajinské společnosti 60.-80. let přináší rozhovory dvou polských novinářek s několika předními představiteli této generace.

Anatomie šedestáníků
Bogumiła Berdychowska, Ola Hnatiuk: Vzpoura generace – Rozhovory s ukrajinskými intelektuály, překlad Petruška Šustrová, Ruta, Praha, 2010, 354 str.

Na konci roku 2010 se na českých knižních pultech objevila kniha dvou polských autorek Bohumiły Berdychowské a Oly Hnatiuk Vzpoura generace s vysvětlujícím podtitulem Rozhovory s ukrajinskými intelektuály a vročením 2008 (kniha byla vydána s podporou Ministerstva zahraničních věcí Ukrajiny).

První polské vydání knihy se objevilo roku 2000 v Lublinu. Rozhovory tedy probíhaly před více než deseti lety, ale neztratily od té doby nic ze svého významu. Kniha je určena pro zahraniční čtenáře a má informovat o disidentském hnutí na Ukrajině v 60. letech minulého století (odtud také označení šedesátníci). Obsahuje rozhovory s pěti nejvýznamnějšími ukrajinskými disidenty: Jevhenem Sversťukem, Ivanem Dzjubou, Mychajlynou Kocjyubynskou, Mychajlem Horyněm a Mykolou Rjabčukem.

Knihu otevírá předmluva B. Berdychowské „Šedesátníci – vzpoura generace" (s. 5–28), v níž autorka popisuje toto sociální hnutí jako fenomén ukrajinských intelektuálů 60. let 20. století (spisovatelé, umělci, vědci), kteří se vzbouřili proti stávajícímu řádu a otevřeně se postavili na obranu demokracie na Ukrajině, zvláště co se národnostní otázky týče. Za začátek hnutí šedesátníků považuje vznik neformálních skupin koledníků o Vánocích roku 1959 a za závěr hromadné zatýkání disidentů v roce 1972. Mezi těmito roky se odehrály důležité události, s nimiž autorky seznamují čtenáře: pololegální hnutí intelektuálů soustředěné kolem Klubu tvůrčí mládeže, prohlášení Ivana Dzjuby v kině Ukrajina roku 1964 na obranu prvních zatčených, úmyslné zapálení ukrajinské Ústřední vědecké knihovny Pohružalským v roce 1964 (shořelo přes 600 tisíc svazků), částečná a tichá rehabilitace obětí stalinského teroru (bylo rehabilitováno 2 684 000 lidí z 5 481 000 odsouzených), vznik samizdatu, zjevení se básní Vasyla Symonenka, Dzjubovy práce Internacionalismus, nebo rusifikace?, politické procesy s disidenty v polovině 60. let a hnutí na obranu vězňů (Dopis 139 z roku 1968), veřejné „pokání“ některých odsouzených, politické hladovky v táborech a věznicích, okupace Československa v roce 1968, odvolání Petra Šelesta z funkce generálního tajemníka ÚV KSU a V. Nikitčenka z postu hlavy ukrajinské KGB a jejich nahrazení probrežněvovskými kádry atd.

B. Berdychowska a O. Hnatiuk důkladně prostudovaly proces šedesátnictví a na rozhovory s pěti jeho nejvýznamnějšími představiteli byly dobře připraveny. Snažily se prostřednictvím odpovědí tázaných přiblížit tento proces především zahraničním (v první řadě polským) čtenářům. Každý rozhovor má stejný koncept. Respondent mluví o svém dětství, rodinném prostředí, základním vzdělání, o tom, jak se díval na politiku a společnost. Každý respondent dále detailněji hovoří o své ilegální činnosti, vztazích se zahraničím, represích ze strany orgánů a rehabilitaci na nezávislé Ukrajině. Středem každého hovoru jsou změny v psychice, chování a smýšlení respondentů. Téměř všichni byli zpočátku marxisty, a když podrobněji studovali díla teoretiků marxismu-leninismu a porovnali je s existující realitou, byli z této ideologie zklamáni a začali se bouřit. Nejprve chtěli dodržování „marxisticko-leninských“ norem a později již demokratizaci stávajícího řádu v souladu s mezinárodními úmluvami.

Protože je kniha určena zahraničnímu čtenáři, autorky některé typické ukrajinské názvy vysvětlují přímo v textu a téměř každé jméno z rozhovorů se nachází na konci knihy v biografickém dodatku.

Kniha začíná rozhovorem s Jevhenem Sversťukem narozeným v roce 1928 (nikoliv 1921, jak je uvedeno v bibliografickém dodatku) na Volyni – v epicentru Ukrajinské povstalecké armády. Na rozdíl od ostatních dotazovaných disidentů nikdy nebyl zastánce sovětské moci; byl vychováván v ukrajinském národním duchu a stal se svědkem nejdříve polsko-ukrajinských, později ukrajinsko-sovětských krvavých represí proti národně uvědomělým Ukrajincům, kteří nesouhlasili s okupací Ukrajiny. K tomu Sversťuk uvádí: „Dosti rozšířeným jevem v naší oblasti po válce byly nastrčené sovětské kárné oddíly. Tyto oddíly se převlékaly za partyzány a plnily různé funkce. Jedni měli za úkol vyvraždit nějakou rodinu, přičemž samozřejmě šlo o rodinu, která se angažovala v podzemí. Lidé tím byli zmatení: ,Jak to? Vybíjejí své vlastní nejlepší lidi?‘ A takové jednání nebylo ojedinělé, dělalo se to systematicky. Říkalo se, že generál KGB Fedorčuk přišel ke své hodnosti právě jako původce myšlenky těchto nastrčených oddílů, které měly v národě šířit teror a diskreditovat povstalce“ (s. 49).

Jako důkaz pravdivosti svých slov uvádí několik konkrétních faktů. To vrhá trochu světla i na události tehdejší doby v Prešovském kraji, například na zabití 11 Židů v obci Kovbasiv, což bylo orgány připisováno „banderovcům“. Tento brutální zločin, který se donekonečna prezentoval v tisku a rozhlase, vyvolal u obyvatel nenávist k UPA, ačkoli ta s ním neměla nic společného.

Sversťuk je autor mnoha samizdatových materiálů a několikanásobným vězněm káznic a táborů. V odpovědích na dotazy polských novinářek hovoří podrobně o původu a vzniku neformální skupiny šedesátníků (nejprve v Kyjevě, později ve Lvově), o diskusních setkáních, tvůrčích večerech. Vzpomíná na svůj první samizdat zveřejněný na stránkách prešovského časopisu Dukla díky Zině Genyk-Berezovské z Prahy. Zinu Genyk-Berezovskou zmiňují i další respondenti. Byla to spojka mezi disidentským hnutím v Československu a na Ukrajině, první česká intelektuálka, která se ocitla v Kyjevě 21. srpna 1968 a byla schopna objektivně informovat dezinformované šedesátníky o událostech v Československu.

Ivan Dzjuba (1936) zajímavě popsal své dětství strávenév jednom z dělnických sídlišť Dnipropetrovsku, kde prožil válečné roky (sovětskou a německou okupaci), vzdělávání v ruských školách, vysokoškolská studia rusistiky a postgraduální studium, během něhož přešel z ruské literatury na ukrajinskou. Studoval vývoj národnostní otázky na Ukrajině od 20. do 70. let 20. st. na základě publikovaných i archivních pramenů a viděl velký rozdíl mezi teorií a praxí. Vyjádřil své pochybnosti v práci Internacionalismus, nebo rusifikace?, která se v druhé polovině 60. let masivně šířila v samizdatu a na začátku 70. let se objevila na Západě, nejprve v ukrajinštině a následně i v dalších jazycích. V roce 1972 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů Ukrajiny a zatčen. Po půldruhém roce ve vězení jej výměnou za veřejné „pokání“ propustili. Měl povoleno pracovat v biochemickém ústavu jako korektor věstníku, ale neustále se nacházel pod dohledem KGB.

O prvním pokusu předat strojopis práce Internacionalismus, nebo rusifikace? Dzjuba říká toto:

„Bylo to ještě před událostmi v Československu [v listopadu 1965 – poznámka autora]. Do Kyjeva přijel Mykola Mušinka. Mychajlyna Kocjubynska mu řekla, že jsem napsal Internacionalismus, a jeho to velmi zajímalo. Přečetl si to, nadchlo ho to a řekl, že odveze strojopis do Československa. Nápad spočíval v tom, že Mušynka měl strojopis dát členovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa, který byl zároveň předsedou Ústředního výboru Kulturního svazu ukrajinského pracujícího lidu, doktorovi Kapišovskému. Dělali jsme si tenkrát iluze, že bude možné přes československou komunistickou stranu nějak ovlivnit, co se u nás děje“ (s. 148).

Mychajlyna Kocjubynska (1931–2010) byla neteř klasika ukrajinské literatury Mychajla Kocjubynského. Její otec Choma byl úředník, zakladatel a ředitel několika muzeí svého bratra, naposledy v Černigově. V hnutí šedesátníků hrála důležitou úlohu, ale zřejmě z úcty k rodině Kocjubynských nebyla zatčena. Přišla o zaměstnání v Literárním ústavu, nesměla publikovat a permanentně byla obtěžována výslechy. Její byt (stejně jako byt Ivana Svitlyčného) se stal centrem setkání mimokyjevských a zahraničních návštěvníků Kyjeva. Není divu, že Mychajlyna Kocjubynska byla pod neustálým dozorem KGB. S disidenty udržovala vztahy i tehdy, když se nacházeli za mřížemi nebo ve vyhnanství. Zina Geny-Berezovská za ní jezdila téměř každý rok a vždy přivážela z Prahy zajímavou literaturu. „Pro mě,“ říká Kocjubynska v interview, „byl tento český kanál neobyčejně důležitý. Kromě Ziny hrál při převážení literatury roli jazykovědec Andrij Kurymskyj, když už nemluvím o Mykolovi Mušynkovi“ (s. 183).

Mychajlo Horyň (1930) se narodil v Haliči. Jeho otec byl člen OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů). V dětství zažil Mychajlo polskou, sovětskou, německou a opět sovětskou vládu. Každá byla k ukrajinským nacionalistům krutá, ale ta sovětská nejvíce. Přesto se mu podařilo vystudovat geologii na lvovské univerzitě (z filologie byl vyloučen) a stát se ředitelem střední školy. Do hnutí šedesátníků se aktivně zapojil roku 1961 spolu se svými dvěma bratry pod vlivem návštěvy skupiny kyjevských intelektuálů ve Lvově – především Ivana Svitlyčného, s nímž posléze udržoval kontakt.

Byl zatčen v létě roku 1965 spolu s dalšími lidmi ze Lvova a Kyjeva. Po roce vyšetřovací vazby byl odsouzen na pět let táborů v Mordovii. V roce 1971 byl propuštěn, ale během opětného zatýkání v roce 1972 se znovu stal objektem zájmu KGB. Byl neustále sledován, vyslýchán, permanentně docházelo k domovním prohlídkám, byl vláčen v tisku. Roku 1982 byl opět zatčen a odsouzen na deset let táborů. Během pobytu na svobodě stihl zredigovat a předat na Západ celou řadu cenných samizdatových materiálů.

V nevelkém, ale neobyčejně krutém táboře Kučyno (24 vězňů, z toho polovina Ukrajinců) pobýval s Lukjanenkem, Kandybou, Lytvynem, Ovsijenkem, Didem; byl svědkem posledních dní života Valerije Marčenka, Oleksy Tychého, Vasyla Stuse. Sám tam dostal dva infarkty a přežil jen zázrakem. V roce 1987 byl amnestován a poslán zemřít do Lvova, kde se ovšem vzpamatoval.

Nejmladší z dotazovaných je Mykola Rjabčuk (1953), který se k šedesátníkům přidal v 70. letech prostřednictvím Iryny Kalynec, jež pracovala jako knihovnice ve lvovské škole, kam chodil. Během studií na lvovské polytechnice Rjabčuk vydal v samizdatu almanach Skryňa, za nějž byl vyloučen ze studií. Po dvou letech dělnické práce u železnice jej přijali k externímu studiu na polytechniku, kterou ukončil roku 1977. Tentýž rok začal studovat Literární institut Gorkého v Moskvě, odkud byl ovšem opět vyloučen. Dva roky pracoval v divadle, posléze v nemocnici jako „inženýr bezpečnosti práce“. Jeho články (převážně kritické recenze) se objevovaly v mnoha časopisech a roku 1983 byl dokonce přijat do Svazu spisovatelů Ukrajiny.

Na začátky svého zájmu o dílo šedesátníků a další zakázanou literaturu vzpomíná: „Iryna Kalynec nám postupně nabídku četby rozšířila. Začali jsme dostávat knihy vydané v Prešově – Vynnyčenka a Antonyče, později také měsíčník Dukla. Z toho tehdejšího čtení se mi vryl do paměti článek Ivana Dzjuby v Dukle o Dračovi a Vinhranovském. Dodnes si ho velmi vážím“ (s. 274).

Všechny dotazované jsem znal z poloviny 60. let, kdy jsem byl aspirantem kyjevské univerzity (kromě M. Rjabčuka, s nímž jsem se seznámil později). O šedesátnících jsem přečetl spoustu textů, ale teprve když jsem se ponořil do Vzpoury generace, pochopil jsem hloubku tohoto hnutí a jeho význam pro Ukrajinu. Kniha je anatomií šedesátnictví, publikací, která přibližuje českému čtenáři málo známou stránku boje nevelké skupiny intelektuálů za nezávislost Ukrajiny.

 

© Mykola Mušinka
překlad © Rita Kindlerová
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a překladatelky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 97 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 4159x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce