Sperling, Sacha: Bludy z nudy

Sperling, Sacha
Bludy z nudy

ukázka beletrie zahraniční

Procházíme kolem vyhazovače. Jakmile vejdeme do klubu, všechny svaly mi povolí. Jdeme si sednout ke stolku. Nikoho tu neznám. Je mi fajn, protože než jsme vyrazili, vypili jsme s Augustinem Berentzen. Ale jinak to bude určitě tím koksem. Kouká po mně nějaká buchta. Je rozkošná.

 

Sacha Sperling: Bludy z nudy, z franc. originálu Mes illusions donnent sur la cour přel. Míša Řezáčová, Euromedia-Odeon, Praha 2011, 168 stran

Procházíme kolem vyhazovače. Jakmile vejdeme do klubu, všechny svaly mi povolí. Jdeme si sednout ke stolku. Nikoho tu neznám. Je mi fajn, protože než jsme vyrazili, vypili jsme s Augustinem Berentzen. Ale jinak to bude určitě tím koksem. Kouká po mně nějaká buchta. Je rozkošná. Hubená hnědovláska s kaštanovýma očima a drobným nosíkem. Optám se na ni nějakého kluka, ale ten ji nezná. Sleduju ji dál. Je tady s kamarádkou, takovou blondýnečkou ve stylu „kalhoty moc dlouhý, triko moc krátký“. Tuctózní ohyzda. Augustin vstane a vykročí na parket. Mně se nechce hnout z místa. Hnědovláska přijde ke mně. Zeptá se, kolik mi je a jestli si nechci zatančit. V tomhle pořadí. Pochopitelně zalžu. „Je mi šestnáct,“ řeknu jí. Ptám se, jak se jmenuje, neodpoví. Kývne směrem k parketu. Jdu za ní, protože je pěkná, protože lidi u stolu se začínají zajímat, kdo jsem, protože Augustin je pryč a protože zrovna hrajou Billie Jean. Na parketu člověk rozeznává leda končetiny, strašidelné obličeje, stíny kramfleků a minisukní. Tančím s tou holkou, má na sobě rovné džíny značky Seven, černé tričko a černé kožené botky. Pro nedostatek údajů jí zatím říkejme Slečna. Slečna, stejně jako ostatní, dobře tančí. Slečna, stejně jako ostatní, používá Coco Mademoiselle od Chanela. Slečna, stejně jako ostatní, si celkem fandí. Slečně, stejně jako ostatním, bude nejspíš šestnáct. Slečna, stejně jako ostatní, se táže sama sebe, co tady sakra dělá. Aby opodstatnila nebo vyvážila těch dvacet euro, co nechala u vstupu, rozhodne se mě políbit. Já se nebráním. Je hezoučká. Když v klubu někoho políbíte, najednou je všechno jinak, protože v okamžiku, kdy zavřete oči, kolem to zelektrizuje. Je z vás živočich. Já, Sacha, samec, věk čtrnáct let, si vyměňuju sliny se Slečnou, samičkou, pravděpodobný věk patnáct. Tisknu ji k sobě. Položí mi hlavu na rameno, vyplivne žvýkačku a znova mě políbí. Mechanicky. Písně se střídají rytmicky jako naše šlehající jazyky. Jdeme na skleničku. U stolu už nesedí nikdo kromě jedné holky, co usnula a má poblitou kabelku. Dělám, jako bych ji neviděl, ještě by mohla mít otravu alkoholem, což bych teď nerad řešil. Slečna mě položí na lavici. Zrovna, když si na mě obkročmo sedá, myslím na to, že jsme si spolu vyměnili akorát těchto dvanáct slov: „kolik/ti/je/chceš/tančit/je/mi/šestnáct/půjdem/si/sednout/ok“. Vítejte v jednadvacátém století, éře „nárazovek“ a vodky s ovocným džusem.

Slečna mi rozepne kalhoty, stále velmi mechanicky. Musela to už dělat mockrát. Zabrzdím ji. Netuším proč, ale něco mi říká, že to není v pohodě, protože je určitě nalitá a sjetá, a já ani nevím, jak se jmenuje, a že se to pravděpodobně nehodí. Mluvení mi dělá potíže, jazyk se mi lepí na patro:

„Jak se jmenuješ?“

„Cože?“ Zaručeně je nalitá.

„Tvý jméno?“

„Nech to bejt.“

„Jak se jmenuješ?“

„Cécile.“

Tak slečna má jméno, život, rodinu, školu. Má své problémy, svá tajemství. Mám chuť ji poznat. Je to blbost, ale skoro mám touhu ji zachránit. Pomáhám jí na židli. Zničehonic vyhrknu:

„Proč to děláš?“

„Co proč dělám?“

Ta otázka ji vůbec nezarazila, a na to, aby se naštvala, je příliš opilá. Mlčí, protože neví co říct. Netuším, jakou má barvu očí, a tak se podívám. Jsou modré, děsně modré. Cécile je v háji. Poznám to podle toho, jak jí zornice plavou v nicotě. Monotónním hlasem pronese, že její brácha tady maká jako DJ.

„Aha,“ řeknu a ona mi to začne dělat rukou. Nikdo nás nevidí a já ne a ne se udělat. Přestane ji to bavit. Nechá toho. Kámoška ohyzda na ni houkne: „Kurva, Lolo, hejbni kostrou!“

Tak Cécile se jmenuje Lola. Tělo dává dřív než své jméno. Vstane, doprovodí kámošku na parket a vzápětí splyne s neforemnou masou hltající ztracené děti. Tam, kde hudba burácí k zbláznění.

Narazím na Augustina, ten se zas pro změnu ovíjí kolem drobné hnědovlásky. Prohlásím, že musíme vypadnout. On na mě strnule zírá, je totálně namol. Vrhnu na holku úsměv a táhnu Augustina pryč. Ona se po něm sápe, prohrabává mu kapsy, vytáhne telefon a uloží do něj své číslo. Vezmu mobil a podívám se. Jmenuje se Martine. Přerušil jsem je přímo uprostřed líbačky, takže si říkám, že Augustinovi zítra připomenu, že mu na sebe dala číslo. Na Champs-Élysées ho musím podpírat, aby sebou neplácl. Nastoupíme do taxíku. Řidič je černoch, mluví s tak silným přízvukem, že mu skoro nerozumím. Mele něco o našem věku, vyhrožuje, že nás nesveze. Augustin má zavřené oči a já civím z okénka a pozoruju černobílou oblohu. Pak taxikář ztichne a už je slyšet jenom hluk motoru. A já si pro sebe říkám: „Město tam venku zeje prázdnotou a obloha je černobílá,“ a bůhví proč, najednou se cítím skvěle.

 

 

Dívám se na Superstar. Je to nuda. Měl bych udělat úkoly. Dám si cigáro. Máme napsat sloh. Nic na tom nebude. Koukám na nějaký seriál na komerčce. Máma mě volá k večeři. Tuším, že se mnou chce probrat blížící se dušičkové prázdniny. Nandává mi brokolici a přitom vykládá, že by si přála, abych tyhle prázdniny „věnoval studiu“ a nabral dech do nového startu. Říká, že pojedeme k nám na venkov.

„Trocha zeleně nám prospěje oběma.“

Při té představě mám chuť zdechnout. Týden učení sám s mámou na venkově. Prostě pruda. Týden na severu v Cresse. Máma se zeptá, jestli chci přidat trochu šťávy. Odloží kastrol s kuřetem stranou a dodá:

„Možná by pro tebe bylo snažší, kdyby ti s učením někdo pomáhal. Našla jsem na internetu pár lidí z okolí, co doučují a jsou ochotni dojíždět.“

Pomoc! Vůbec nepochybuju o tom, že už nějakému z nich zavolala. Máma má vždycky pár kroků náskok.

„Vím, že to nezní zrovna jako obrovská zábava, nicméně to pokládám za nutné. A navíc to bude akorát týden. Co znamená týden v porovnání s celým rokem? Vůbec nic. Uvidíš, jakmile ti život přestane otravovat škola, hned ti bude hej.“

Pochopil jsem, že v téhle situaci už žádný zásadní zvrat v můj prospěch nehrozí. Prázdninám „věnovaným studiu“ se nevyhnu. Nezbývá než se pokusit zachránit, co se dá.

„Jasně. Máš pravdu… Ale určitě nezvládnu makat naplno, jestli nebudu mít taky dost času pro sebe. Chápeš?“

Máma si asi musí myslet, že ji mám za krávu.

„Zkrátka a dobře, nemám nic proti prázdninám a doučování, ale dovol mi, abych si někoho pozval…“

Nezdá se, že by byla zrovna nadšená. Rozvíjím to:

„Nemusí to nutně být na celý týden… Třeba jen na poslední tři dny.“

Mlčí. Hraje si s ušními lalůčky. Zvláštní zlozvyk. Pak s povzdechem pronese:

„Nedělám to přece pro sebe. Myslíš snad, že mě to baví? Slib mi, že se budeš učit.“

Horlivě přikyvuju. Dělat mi radost je pro ni potěšením. Neměl bych toho zneužívat. Už to dělám docela dlouho. A ona mi to zřejmě baští.

„Dobrá, smíš si někoho pozvat na poslední tři dny, ale jedině pod podmínkou, že se budeš pořádně učit.“

Ubezpečím ji o svém nesmírném odhodlání. Sklidím ze stolu a zmizím do svého pokoje. Já se totiž musím činit. Tentokrát už to myslím vážně.

10 hodin 37 minut. Koukám v televizi na Intimní zpovědi, kde se lidi svěřují se svými osobními problémy. Říkám si, jestli by Augustin chtěl se mnou strávit kus prázdnin. Na dušičky nejspíš zůstává v Paříži. Je s ním prča a vždycky má na špeka. Zavolám mu, že ho zvu. Vypadá to, že je rád. Jeho máma zřejmě s tím nápadem taky souhlasí. Za deset minut je záležitost dohodnutá. Augustin mi oznámí, že se předevčírem dal dohromady s Martine. Nevěděl jsem, že se znova sešli. Povídá, že jí brnknul večer, když měl dlouhou chvíli. Podle všeho je Martine fakt hustá. Srazili se v kavárně, a když ji doprovázel domů, tak ji políbil. Zeptám se, jestli mi ji chce představit. Popravdě řečeno nemám nejmenší zájem se s ní setkat. A hádám, že ani on mi ji představovat nijak netouží. Jdem si do noty. Zavěsíme. Posadím se ke stolu a konečně si přečtu zadané téma slohu: Žijete v roce 2099. Vědci vynalezli přístroj umožňující cestování v čase (v minulosti, v budoucnosti). Každý občan má právo na jednu pokusnou cestu. Tentokrát je řada na vás. Vyprávějte. Musím se do toho obout. Chce to trochu zapřemýšlet. Kam bych se nejspíš vydal, kdyby se dalo cestovat v čase? Asi bych chtěl poznat, jak to všechno skončí. Zjistit, co zbude ze světa, z nebe, ze vzduchu, ze světla, z prastarých balvanů, z oceánů. Spatřit, co se přihodí se vším tím, co jsem pokládal za věčné. Ocitnout se v absolutní temnotě, tváří v tvář chaosu. Sledovat apokalypsu a zobat přitom popcorn. Dotknout se naprosté prázdnoty. Tohle všechno přece nemůžu vyprávět. Nedává to smysl. Půjdu si lehnout. O nic nejde, odevzdám to příště. Myslím na prázdniny a na Augustina. Nedaří se mi ale vypudit z hlavy ty příšerné futuristické vize. Dnes večer, jak se tak snažím usnout, myslím na konec světa. Zavrtám se do peřin jako děcko, co má nahnáno ze strašidel schovaných ve skříni. Nemůžu spát. Když chladem pokoje zní moje samota. Dojdu si pro cigaretu a vykouřím ji v posteli, jakoby potají. Samota roste, mění se v bolest. Zní stále silněji. S větší a větší dravostí. Musím někomu zavolat, spojit se s nějakým člověkem. S jakýmkoliv člověkem. Samota se pomalu zhmotňuje. Má tvář, dívá se ti rovnou do žaludku. Na to, abych někomu volal, je už příliš pozdě. Ve chvíli, kdy se začnu bát vlastního strachu, chci už jen utéct. Samota tě začíná svádět. Venkovní fujavice mě už ze zvyku nutí, aby mi bylo v teplé posteli příjemně. S touhou cítit mrazení ale nic nezmůžu. Samota tě líbá a její jazyk bloudí hluboko ve tvých útrobách. Jako by ti něčí ruka uchopila srdce a mocně je sevřela. Zapnu hudbu, světlo a televizi. Vyháním stíny jeden po druhém. Ale ani ve virtuální společnosti spánek nepřichází. Nevypráví se náhodou o víle Elektřině? Kdybych dokázal usnout, možná bych věděl jak snít.

 

překlad © Míša Řezáčová
ukázka z knihy Bludy z nudy 
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2811x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce