Urban, Miloš: Boletus arcanus

Urban, Miloš
Boletus arcanus

recenze beletrie česká

Po třech letech se čeští čtenáři konečně dočkali dalšího románu z pera Miloše Urbana. Třísetstránková kniha s tajemným názvem Boletus arcanus, která na první pohled překvapí spisovatelovy příznivce nepřítomností podtitulu, představuje v kontextu autorovy románové tvorby určité novum hned v několika směrech.

Miloš Urban: Boletus arcanus, Argo, Praha, 2011, 306 s.

Po třech letech se čeští čtenáři konečně dočkali dalšího románu z pera Miloše Urbana, vydaného již tradičně pražským nakladatelstvím Argo a v grafické úpravě Pavla Růta. Třísetstránková kniha s tajemným názvem Boletus arcanus na první pohled překvapí spisovatelovy příznivce nepřítomností podtitulu (a další čtenáře hojně propagovanými, v podstatě však bezúčelnými 3D ilustracemi). Všechny předešlé Urbanovy romány přitom nějaký podtitul do vínku dostaly. Banální detail, nebo signál čehosi podstatnějšího? Jisté je, že Boletus arcanus představuje v kontextu autorovy románové tvorby určité novum hned v několika směrech.

Kniha svému čtenáři nabízí formálně strohý text, prostý kapitolového členění, typografických ozvláštnění a dalších prvků, které dosud představovaly nedílnou součást Urbanových próz. Nejvýznamnější posun se ovšem odehrává na poli samotného vyprávění, jehož půdorys tvoří příběh Gregora Martyho, vcelku obyčejného redaktora knižního nakladatelství, jemuž převrátí život naruby nález záhadného duhového hřibu s roztodivnými účinky, nazývaného Boletus arcanus. Jak naznačuje již jméno hlavního hrdiny a současně vypravěče – a předznamenává to i první z trojice úvodních citátů –, přinejmenším své zálibě v aluzích a intertextovosti zůstává Urban věrný i nadále, když nový román propojuje prostřednictvím celé řady motivů, například jmen některých protagonistů (Gregor Marty, McRoupolos, Emilia Prus, Elina, Kristina, sestry Kolenaté), ale i samotného tématu s Čapkovým dramatem Věc Makropulos z roku 1922.

Jiným odklonem od tradiční urbanovské poetiky je určité znevýznamnění (obvyklého ovšem) dějiště, kterým je Praha a její okolí. Zatímco v předchozích Urbanových románech hrála česká metropole důležitou, ba dokonce ústřední roli, tentokrát vyprávění zatlačuje magickou Prahu zcela do pozadí a ponechává jí nevděčnou úlohu pouhé kulisy. Na vedlejší kolej je odsunuta rovněž kriminální zápletka, další nedílná součást autorových próz, což vyprávění a jeho čtivosti bohužel nikterak neprospívá. Dalo by se říci, že kniha nemohla dostat lepší titul, neboť je to právě ona tajemná houba, která jediná vnáší svým nepředvídatelným vlivem na konzumenty (jimiž jsou všechny ústřední postavy) do příběhu jisté napětí a posunuje děj kupředu. Přes ústřední motiv magického hřibu je však Boletus arcanus nejrealističtějším titulem z posledních románů Miloše Urbana – mimo jiné postrádá atmosféru tajemna a specifický vztah k historii, kterými se zvykli opájet jeho čtenáři.

Urbanovy romány obvykle představují ryze postmoderní a obtížně zařaditelnou žánrovou směsici a nejinak je tomu i tentokrát. Boletus arcanus se z tohoto hlediska jeví jako jakýsi slabý odvar dystopické sci-fi, ale z určitého úhlu pohledu třeba i jako román politický. Do příběhu totiž časem vstupují postavy z nejvyšších pater české politické scény, jejichž jména sice zůstávají ryze fiktivní, mezi řádky lze však rozpoznat odkazy k jejich reálným předobrazům – a povaha jejich účinkování v románu rozhodně odhaluje autorův kritický postoj k většině z nich. Jinou rovinu, spíše již obsahovou než žánrovou, pak představují notně cynické exkursy do nakladatelské praxe – ačkoli proslulého mystifikátora Urbanova formátu nelze podezírat z autobiografičnosti, jeho obeznámenost s daným prostředím je zjevná a tato redaktorská linie příběhu nakonec tvoří jednu z nejzajímavějších složek celého textu.

Autorovo dobrovolné zřeknutí se řady tradičních prvků vlastní poetiky bohužel z hlediska kvality zařazuje román Boletus arcanus na samý chvost jeho dosavadní tvorby a nejspíš jej odsune i na okraj čtenářského zájmu. Čapkovské téma lidského vyrovnávání se s dvousečným darem věčného mládí je zde rozmělněno do nezáživného příběhu, plného mnohdy ubíjejících realistických popisů (například jízdy autem) a jen zřídka dosahujícího čtivosti Urbanových předchozích románů. „Nejlepší droga je ta, která dovolí všechno – i se sebou šetřit.“ Tak zní aforistický výrok, kterým Urban učinil poslední tečku za svým novým rukopisem – pokud je spisovatelovou drogou jeho vlastní talent, pak Miloš Urban tentokrát touto drogou šetřil až příliš.

© Petr Nagy

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 92 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 4715x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce