Sem-Sandberg, Steve (1)

Sem-Sandberg, Steve (1)

rozhovor beletrie zahraniční

Když jsem přijel do Lodže poprvé, to místo mě naprosto uchvátilo. Navštívil jsem i Terezín, ale ten na mě neudělal tak silný dojem. Stále ještě nedokážu přesně vysvětlit, čím to je, že na mě Lodž tak silně zapůsobila. Myslím si, že to do značné míry souvisí s tím, že velké části bývalého ghetta nejsou jenom muzeum jako třeba v Terezíně, ale je to část města, kde lidé bydlí a kde jako by se za těch pětašedesát let nic nezměnilo.

Švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg navštívil Prahu při příležitosti českého vydání románu Chudí v Lodži, několik otázek nejen o knize mu položila Jitka Jindřišková.

iLiteratura: V Praze nejste poprvé, delší dobu jste tu například pobýval během psaní knihy Ravensbrück. Jaký máte vztah k Praze a České republice, její kultuře a historii?
Steve Sem-Sandberg: Musím říct, že k Praze mám docela blízký vztah, dostal jsem se sem krátce po revoluci v roce 1989–90, takže jsem měl možnost sledovat, jak moc se Praha v následujících dvaceti letech měnila. Bylo napínavé, dramatické i neuvěřitelné to sledovat na vlastní oči. Město, které se tak vyvíjí a je tak dynamické jako Praha, si člověk prostě zamiluje. Takže jsem si k Praze utvořil opravdu blízký vztah.

iLiteratura: Na Švéda máte zajímavé, anglicky znějící křestní jméno Steve. Jak jste k němu přišel?
Steve Sem-Sandberg: Tohle jméno mám proto, že moji rodiče hodně dlouho žili v USA. Oba rodiče jsou, nebo byli, Norové. Museli se rozhodovat, jestli se narodím v USA, nebo v Norsku. Připadalo jim, že by bylo lepší, kdybych se narodil v USA, a vybrali mi americké jméno. Potom si to na poslední chvíli rozmysleli a vrátili se do Norska, takže jsem se narodil v Norsku, ale americké jméno mi zůstalo.

iLiteratura: Ale Vy jste Švéd, nebo ne?
Steve Sem-Sandberg: Ano, brzy poté jsme se přestěhovali s rodinou do Švédska. Bylo mi jen pár let, když jsem se dostal do Stockholmu.

iLiteratura: Vaše knihy bývají řazeny do škatulky dokumentární román. Ztotožňujete se s touto škatulkou?
Steve Sem-Sandberg: Ne, moc se s ní neztotožňuji. Vnímám sám sebe především jako autora románů. A být autorem románů pro mě znamená dělat mnoho věcí zároveň. Myslím to tak, že člověk může psát různým způsobem, a přitom stále psát romány. Český spisovatel Milan Kundera tuším někde řekl, že román jako žánr je unikátní právě tím, že může obsahovat tolik výrazových prostředků zároveň. Esej, drama, poezii nebo cokoli jiného. To všechno má v románu své místo. Dá se říct, že čím víc takových prostředků se v románu nachází, tím víc je to román. A tak se autor románu snaží využívat rozličné prvky, například dokumenty. Já pracuji ale i s jinými materiály. Je to vlastně proto, abych román posunul někam dál.

iLiteratura: Přesuňme se ke knize Chudí v Lodži. Dočetla jsem se, že jste během psaní knihy bydlel ve Vídni. Je to pravda? Proč právě ve Vídni?
Steve Sem-Sandberg: Bydlím ve Vídni od roku 2008, tedy už tři roky. Takže jsem knihu dokončil tam, ale začal jsem na ní pracovat už předtím. Na poslední část knihy jsem získal stipendium do Vídně, které mi umožnilo věnovat se jí nějakou dobu velmi intenzivně. Potom jsem ve Vídni z různých důvodů zůstal, kromě jiného i kvůli knize, kterou píšu teď a k níž potřebuji materiál, který se nachází jedině tam.

iLiteratura: Kdybyste měl odhadnout, jak velká část knihy Chudí v Lodži čerpá z historických dokumentů, skutečných událostí a fakt a jak velká část je dílem vaší fantazie, kolik by to bylo?
Steve Sem-Sandberg: To se těžko dohaduje. Jestli mám být opravdu upřímný, musím říct, že 98–99 % je moje fantazie a jedno procento je pravda, to nepřeháním. Když tu knihu člověk čte, má asi pocit, že často popisuji fakta a že je tam spousta dokumentů. Ale když přemýšlíte o tom, co se v ní odehrává, brzy si všimnete, že většina děje se podobá jakémukoli jinému románu. Vyprávím mnoho příběhů o rodinách a lidech, kteří v ghettu žijí, a jsou to úplně obyčejní lidé. O tom, co je v knize založené na skutečnosti, jsem si zvykl přemýšlet jako o takové páteři, která drží celé tělo vzpřímené. Samotná páteř ale netvoří člověka, musíte mít taky svaly na nohou, rysy obličeje, ruce a podobně, a to už jsou samozřejmě věci, které vznikají až v mé hlavě nebo v hlavě čtenáře.

iLiteratura: Viděl jste dokumentární film Příběh Chaima Rumkowského a lodžských Židů (The Story of Chaim Rumkowski and the Jews of Lodz)?
Steve Sem-Sandberg: Ano.

iLiteratura: Inspiroval vás?
Steve Sem-Sandberg: Ten film je unikátní tím, že se v něm jako v jednom z mála filmů, které jsem viděl, objevují i veselé obrázky z ghetta. Informace, které ve filmu zaznějí, fakta a postavy, jsem znal už dřív, ale veselé záběry z toho místa mě skutečně fascinovaly.

iLiteratura: Proč jste se vlastně rozhodl zpracovat právě příběh obyvatel lodžského ghetta, a nikoli například ghetta v Terezíně nebo ve Varšavě?
Steve Sem-Sandberg: Ten důvod byl docela prostý, svým způsobem banální. Když jsem přijel do Lodže poprvé, to místo mě naprosto uchvátilo. Navštívil jsem i Terezín, ale ten na mě neudělal tak silný dojem. Stále ještě nedokážu přesně vysvětlit, čím to je, že na mě Lodž tak silně zapůsobila. Myslím si, že to do značné míry souvisí s tím, že velké části bývalého ghetta nejsou jenom muzeum jako třeba v Terezíně, ale je to část města, kde lidé bydlí a kde jako by se za těch pětašedesát let nic nezměnilo. Když jsem tam byl poprvé, cítil jsem, jako by mě to místo přitahovalo. Myslím, že to není tak, že by si spisovatel sedl a řekl: teď napíšu román o holocaustu. Nějaké podněty musí procesy v jeho hlavě spustit. Může to být něco tak prostého jako nálada určitého místa, jeho zvláštní atmosféra. Pro mě bylo to místo hodně zvláštní a platí to pořád. Byl jsem v Lodži před dvěma týdny a nic se nezměnilo, stále to je to stejné místo. Když chodím po ulicích, cítím pořád totéž. Je to, jako by mě s tím místem něco spojovalo, nedokážu to vysvětlit.

iLiteratura: Kolik času vám zabraly rešerše ke knize Chudí v Lodži?
Steve Sem-Sandberg: Kolik času mi zabralo psaní, nebo...?

iLiteratura: Myslím tím, kolik času vám zabralo studium historických dokumentů.
Steve Sem-Sandberg: Když člověk píše něco takhle velkého a obsáhlého, dá se říci i tak těžkého jako knihu Chudí v Lodži, nemůže začít tím, že bude číst a studovat. To by strávil čtrnáct let jenom čtením, protože toho materiálu je tolik. Takže musí studovat nebo bádat a přitom psát. A když má něco napsané, tak třeba přijde na to, že o některých věcech se toho chce dozvědět víc, a vrátí se k dokumentům. A tak střídá bádání, čtení, psaní, a pak zase od začátku. Jinak to nejde.

iLiteratura: Pomáhal vám s rešeršemi někdo, nebo jste zvyklý pracovat zcela sám?
Steve Sem-Sandberg: Ne, pracuji sám, ale velice mi pomohli lidé, kteří pracovali jako redaktoři kroniky ghetta. Tato kronika tvoří jakýsi faktografický základ mého románu. Pomohli mi se sbíráním materiálu, mohl jsem jim klást otázky, dokázali mi zprostředkovat kontakty na lidi, s nimiž jsem se chtěl setkat, a podobně.

iLiteratura: Konzultoval jste s nimi knihu poté, co jste dopsal?
Steve Sem-Sandberg: Ano, konzultoval, ve velké míře. Kniha se právě překládá do němčiny, takže si teprve teď budou moci přečíst, co jsem opravdu napsal. Jsem trochu nervózní, jestli jim to bude připadat dobré, nebo ne. Ale zatím to vypadá dobře.

iLiteratura: Teď odpočíváte, nebo už pracujete na další knize?
Steve Sem-Sandberg: Teď pracuji. Když zrovna nejsem na cestách, abych mluvil o téhle knize, píšu nový román. Jsem asi tak v polovině.

iLiteratura: Tak hodně štěstí, děkuji za rozhovor.
Steve Sem-Sandberg: Děkuji.

© Jitka Jindřišková, Marie Voslářová
technická spolupráce (videonahrávka a titulky): Eva Fínková

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4466x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce