Tóth, Krisztina: Čárový kód (patnáct příběhů)

Tóth, Krisztina
Čárový kód (patnáct příběhů)

ukázka beletrie zahraniční

Celý můj dospělý život byl přímo určen tímhle ostychem. Nenáviděla jsem koupaliště, společné koupání, nejapnost pařících se těl, necudnou bezútěšnost na odiv vystavené kůže, vrásek, nártů, nenucené hemžení politováníhodných bytostí: nenáviděla jsem sprchy, staré ženy točící se zády k ostatním, nenáviděla jsem, že existuje tělo a existuje smrt a že ta smrt promlouvá právě skrze tělo.

 

Krisztina Tóthová: Čárový kód (patnáct příběhů). Přeložil Jiří Zeman. Praha, Fra 2011, 176 s.

VOD ČEHO TO JE? (Linie bikin)

Celý můj dospělý život byl přímo určen tímhle ostychem. Nenáviděla jsem koupaliště, společné koupání, nejapnost pařících se těl, necudnou bezútěšnost na odiv vystavené kůže, vrásek, nártů, nenucené hemžení politováníhodných bytostí: nenáviděla jsem sprchy, staré ženy točící se zády k ostatním, nenáviděla jsem, že existuje tělo a existuje smrt a že ta smrt promlouvá právě skrze tělo. 

 

Celý můj dospělý život byl přímo určen – říká obličej na kameru – blízkostí smrti. Ve filmu Jamese Molla Poslední dny se několik bývalých vězňů přeživších holocaust snaží vylíčit poslední dny před deportací. Jedna ze zpovídaných vzpomíná na plavky. Když byla malá, tak pro ni znamenaly mír, ráj, svobodu, kdy mohly tělo a duše ještě naposledy plout přítomností bez toho, aby je rdousila minulost nebo budoucnost. Kdy byly ještě vidět břehy. A právě to jí potom vzali – její plavky s kanýrky, navždycky. A to je první věc, která ji dodnes napadá, když se jí někdo, tam v Americe, zeptá na onen druhý, ztracený svět, ve kterém bylo všechno, jak má být.

 

Mé první plavky nejsou plavky. Jsou to kalhotky. V tomhle věku ještě není velký rozdíl mezi holčičkami a kluky: v písku pobíhají dětská tělíčka s vypoulenými bříšky a plochýma nohama. Slunce pálí. Sedím na bobku vedle dřevěných necek a šklebím se do fotoaparátu. V teplém písku muselo být příjemně. Ukazuji fotku svému synovi. To nejsi ty, mami, říká, dyť to je nějaký dítě. Skutečně, jsem já vůbec já? V pozadí je vidět silná ženská noha v pantoflích z překřížených gumových pásků – plážové pantofle. Ta noha patří babičce, za chvíli vstoupí do vody a bude tahat náš gumový člun. Spustili jsme se na vodu, vznášíme se na vodě.

 

Druhá fotografie: vznášíme se ve vzduchu. Houpačka na koupališti, břeh jezera Velence, 1973. Ještě pořád jenom kalhotky, bez horního dílu. Dvě do hněda opálená, šlachovitá dětská těla vedle sebe létají vzduchem, žebra by se jim dala spočítat. Houpou se nohama jak hůlčičky a přitom se zubí. Bratranec a sestřenice. Kluk i holčička na sobě mají černé plavky. Jeden má pindíka, druhá má pipinku, které si v zatuchlém přítmí chaty taky hned ukážou. Na okně červeno-zelená mříž ve tvaru plachetnice, po stěnách rozmazaní komáři. Dítě se rodí z břicha mámy, kam se dostane z pindíka. To je, co!

 

Třetí fotografie: Rumunsko, pobřeží Černého moře. Útlé, hubené tělo na prahu puberty a na něm vytoužené, opravdové dvojdílné plavky. Plavky pro velké holky. Červený horní díl ve tvaru trojúhelníků, pod trojúhelníky nic. Je nepohodlný. Neustále se shrnuje ke straně, musí se rovnat, na krku se povoluje a někdo musí pomáhat se zavazováním.

Do spodku leze bahno, svědí. Děvče si sundá spodní díl, vejde do vody a vymáchá ho. To se nedělá, seš už přece velká holka.

 

Seš už velká holka, tak si ji běž koupit sama. Jdu, v ruce peníze. Dívám se na opalující se lidi. Muži hrající karty, jeden má chlupatá záda. Děti spící pod prostěradly, přenosné ledničky, tlusté ženy, na spálených ramenech bílá ramínka plavek. Dospělí mají žlutá chodidla. Všichni mají paty připomínající kůrku sýra. Nechci být jako oni, nechci mít žlutá chodidla. Dávám si dva kopečky, čokoládovou a vanilkovou. Do nohou mě pálí rozpálený beton.

 

Do nohou mě pálí ledově chladný kámen. K teplému bazénu je to tak dvacet metrů: kdo už má odplaváno a je hotový, ten do něj ještě na chviličku může. Je zima, v šest večer už je tma, venkovní lampy se svým světlem zařezávají do oblak páry, která páchne sírou.

Z vody se kouří, před sochou Pomony se válí mlha, v bazénku už skoro nikdo není. Najdu kovovou trubku a dřepnu si do proudu, odkud ze zdi tryská horko. Civím na mihotající se dlaždičky na dně bazénu, téměř usínám. Seš hluchá?! Nástup! Za pár minut už zas někam letíme, hoď sebou. Krytou, nevytápěnou chodbou ze stlučených prken procházíme k šatnám do druhého křídla. Rázuju si to na konci řady: koukej, ta má ale ramena… A docela jí to jde. Odkud máš ten prima dres? Ten mi přivez’ taťka z NDR.

 

Anita Kovácsová dneska nepřijde, protože se teď nesmí koupat. Začala menstruovat. Ten, kdo začal menstruovat, už je dospělý, už může mít něco s klukama, dokonce už může mít i děti. Jednou jsem taky objevila v kalhotkách takový malý hnědý žmolek, nejdřív jsem si myslela, že je to kousek hovínka, jenže to nebylo nijak cítit. A potom konec, nic víc, zbytečně jsem byla celá pyšná, že už je to to: v šatně jsem si schválně položila na lavičku tašku tak, aby z ní vykukovalo velké balení vaty, „nesterilní, nepoužívat k lékařským účelům“, třeba se někdo zeptá, na co to je. (Co to kurva je? Ále nic, akorát menstruuju.)

 

Ále nic, akorát jsem to zrovna dostala. Určitě nechceš jít taky? Určitě. Celá společnost vyráží na koupaliště, tašky, ručníky, kolébají se. Zůstanu na terase sama a sundám si zavinovací sukni, která mi sahá až na zem. Na holeni se mi táhne deset centimetrů dlouhá čerstvá jizva: včera večer jsem si zkoušela v koupelně holit nohy. Přitom jsem si seřízla dlouhý proužek kůže, jako když člověk škrabkou čistí zeleninu. V první vteřině to ani nebolelo, jenom jsem zírala na bílou brázdu, která se přede mnou najednou otevřela v hnědé kůži a rázem se zalila krví. Do prdele. S linií bikin jsem to už radši ani nezkoušela. Ostatní si zatím sedí v loďkách, veslují na placenou pláž a po jiskřivé tmavé vodě za sebou táhnou tenkou, pomalu se uzavírající brázdu.

 

Vod čeho to je? Vod ničeho. Jsem si jednou holila nohy. Eště loni. A tohle? Ne, tam ne. No jó. Bolí tě eště, jak ses spálila? Sundej si tričko, namažu ti to. Počkej, prosim tě. Ježiš. Neblbni, dyk může někdo přijít. Neboj, toudle dobou tu už nikdo neni.

Je chladno, ležím v písku a mám husí kůži, pod hlavou umělohmotnou plážovou tašku, vedle sebe bikiny, nad sebou hvězdné nebe a v sobě neskutečně pomalu se hýbající, studený prst vyplašeného puberťáka. Ještě, ještě. To bolí. Že mě nikdy neopustíš? Ne.

Písek v teniskách, písek v hodinkách, čas se zastaví.

 

Roky jsou čím dál rychlejší, to, co se předtím zdálo v nedohlednu, je dneska kraťoučké a smrsklo se na pouhý notýsek, co se dá popsat od začátku do konce termíny a plány. Do nohou mě pálí beton, snažím se zůstat ve stínu. Na sobě mám matčiny staré plavky: do svých se už nevejdu. Zakulacené bříško mi celé napjaté vystupuje dopředu, vyboulený pupík se rýsuje přes lesklou tmavomodrou látku. Podprsenka má špičaté košíčky, takže mám prsa jak cukrové homole – filmová hvězda padesátých let, jenom s tím rozdílem, že mně dole nepřechází ve vosí pas. Není v tom ani špetka grácie: šourám se s děsnou pivní vanou, maličký život, který se mi rodí pod srdcem, jak se tak často říká, jako by se točil v závratném rytmu, z nějž se mi dělá mdlo; vlnící se, zamotaný uzlíček v bubnu pračky, zarazím se, potom se s tichým, do sebe obráceným poloúsměvem vyzvracím do odpadkového koše mezi papírové tácky a umělohmotné kelímky.

 

Ještě pořád je mi na zvracení! To nic, hladí mě po vlasech nějaká žena. Ležím na operačním stole, přede mnou, v úrovni prsou visí napnuté zelené prostěradlo. Vidím jen doktorovu nařasenou zelenou čepici, jak se za prostěradlem neustále sklání a zvedá: takovou koupací čepici, co připomíná spíš umělé zelí, mívaly svého času babky v Széchenyiho lázních, které se se zvednutou hlavou šinuly od jednoho konce k druhému.

Dusí se, udusí se, musíme ho vyndat.

Prostěradlo přede mnou je zbytečné: vypouklý kovový okraj kosmické lampy se spoustou žárovek zkresleně zrcadlí, co se děje dole. Vidím řez, krev, ruce v rukavicích a velký zelený flek, který se občas nahne do obrazu – porodníkovu hlavu.

Vezmem’ to v linii bikin, řekne hlas.

 

Jde se na vyndávání stehů. Doktor je starý, je mu už jistě něco přes sedmdesát. Při pohledu na linii bikin se mě zmocňuje pocit, že buď nikdy neviděl ženu v plavkách, nebo měly všechny jednodílné dresy, anebo spadalo období jeho mužského života, kdy ho podobná podívaná zajímala, zhruba někam na začátek sedmdesátých let, kdy si na koupalištích pinkaly dívky v plavkách s geometrickými vzory a s vysokým pasem někam na břicho, s účesem ve stylu Charlieho andílků.

Krásně se nám to hojí, hlavně se nepřemáhejte.

 

Nepřemlouvej mě, říkám na tu pozvánku, ale J. naléhá, že bychom tam přece jenom měli jít. Časopis Cosmopolitan nás zve na bikiny show, při které má být představena móda plavek pro příští rok. Představuji si, jak se po molu procházejí dívky s bezchybnou postavou gazel, potom si představím své břicho s perleťově lesklými proužky, jako by mi slzel pupík, jako by větrem hnaný proud vryl do hnědého písku maličké hedvábné cestičky.

A vůbec, stejně vím, jaké se budou příští rok nosit plavky: takové jako vloni ve Francii. Před očima mám plakáty, které se objevují na začátku léta a na kterých se neohrabané copaté Lolity s lízátkem opírají o zeď v plavkách s geometrickými vzory a vysokým pasem, jaké se nosily v sedmdesátých letech.

 

Sedím na pláži, proud kreslí proužky do písku a ustupující voda za sebou nechává drobounké schnoucí duny. Pobřeží jako by se zrcadlilo na nebi, po kterém se ve velkých, šikmých pruzích valí mraky, zvedá se vítr. Pláž se pomalu vylidňuje, polonahé dívky se chystají k odchodu, oprašují si ručníky, nějaký arabský kluk si opřený o betonovou zeď vyklepává písek z tenisek: bosé chodidlo mu září, jako by capkal ve světle. Dělá se chladno, pomalu jsem tu sama. Už tři hodiny čekám, oblečená cizinka, mezitím jsem už dvakrát byla nahoře u cesty v telefonní budce připomínající fatu morganu a v úmorném horku jsem se sluchátkem u ucha zírala dolů na pobřeží. „Zanechte vzkaz“: dobře, potom napíšu do písku: „J’ai tant revé de toi.“

Měla bych si koupit něco k jídlu, mezitím se mi taky začalo chtít na záchod, za chvíli mi jede autobus.

Hlady padám, už nemůžu jít, někdo jako já, co taky může chtít, napadá mě cestou nahoru písnička od skupiny Bikini.

 

překlad © Jiří Zeman
ukázka z knihy Čárový kód
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3465x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce