Peisertová, Lucie (ed): Zločin a trest v české kultuře 19. století

Peisertová, Lucie (ed)
Zločin a trest v české kultuře 19. století

recenze historie

Jubilejní, 30. ročník plzeňského sympozia k problematice 19. století byl v loňském roce věnován tématu zločinu a trestu v české kultuře 19. století.

 

Naším osudem je neosobní řád a zákon
Lucie Peisertová
, Václav Petrbok a Jan Randák (eds.): Zločin a trest v české kultuře 19. století: sborník příspěvků z 30. ročníku sympozia k problematice 19. století, Plzeň 25.–27. února 2010. Praha, Academia, 2011

Jubilejní, 30. ročník plzeňského sympozia k problematice 19. století byl v loňském roce věnován tématu zločinu a trestu v české kultuře 19. století, a jak je zvykem, nakladatelství Academia opět vydalo ze setkání sborník, tentokrát podle mne velmi zdařilý. Příspěvky sborníku shrnují „vývoj práva a soudnictví od osvícenských reforem do poloviny 19. století, další se věnují otázkám zločinů a trestů v konkrétnějších oblastech, jejich literární tematizaci, stejně jako nejrůznějším otázkám spjatým s vizualizací zločinu“. V knize se sešly příspěvky nejrůznějších autorů (od anarchisty O. Slačálka až ke křesťanskému historikovi Jiřímu Hanušovi), kteří nahlížejí zvolené téma z několika odlišných perpektiv a v mnoha kontextech: zločin a prostituce, zločin ve státní správě, zločiny proti národu (jejich fiktivní potrestání Jánem Kollárem ve Slávy dceři, jež udává jakýsi „emblematický národní zákoník“ pro hříchy proti slovanství, nebo jejich potrestání faktické jako v případě K. Sabiny).

Ač nese sborník název Zločin a trest v české kultuře 19. století, v mnoha příspěvcích se vlastně setkáváme spíše s relativizací obou pojmů, zvláště viny. Tak zmíněný J. Hanuš ve stati Kdo je odpovědný za můj hřích? srovnává pojetí viny a hříchu v prózách Dům U Tonoucí hvězdy J. Zeyera, Kalibův zločin K. V. Raise, Poslední soud J. Š. Baara a v dramatu Maryša. V nejlepších dílech je podle Hanuše „vyjádřena provázanost viny osobní s vinou, kterou nese určitá komunita“, v některých případech jde dále o projevy vrozených dispozic, v jiných o „zaplétání se do osidel zla, kdy získají vrch určité hodnoty, které mohou na první pohled vypadat jako pozitivní“. Podobně konstatuje Věra Brožová v textu Rozměr zločinu a trestu v prózách Zikmunda Wintra, že ve vrcholných Winterových prózách vždy najdeme soucitný pohled vypravěče; zločinec tu dovede projevit svou lidskou stránku – „vždyť i on je ke svému činu nezřídka dohnán necitelnými pokrytci, kteří vyváznou bez trestu“.

Také v oblasti výtvarného umění pojednali třeba Aleš Filip a Roman Musil (Zločin jako psychologické drama) o podobné relativizaci: obraz Gabriela Maxy Vražedkyně dítěte (1877) (ze kterého by vnější, nezasvěcený pozorovatel bez popisku vůbec nepoznal, že se jedná o vražedkyni) i další podobná díla z téže doby podle nich „zobrazovala sice zločin, ale chybí v nich zločinci v obvyklém slova smyslu“; pachatelky měly vzbudit soucit, nikoli zavržení, do bezvýchodné situace je podle autorů vehnaly vnější okolnosti. Právě sociální a ekonomický kontext zdůraznil také historik Jiří Pokorný ve studii Přestupky, zločiny a tresty v prostředí nižších vrstev: kriminální delikty podle něj vyplývaly především z bídy, počet zločinů a přestupků krádeže vrcholí ne náhodou v polovině 70. let v souvislosti s těžkou hospodářskou krizí. Zmiňovaný Ondřej Slačálek pak mimo jiné referoval v příspěvku Jsme tu juž od Kaina! Resignifikace zločinu a její limity v českém anarchismu o naprostém zpochybnění nároku, podle něhož by společnost směla vězením či smrtí trestat, ze strany anarchistů: pokud byl osvobozen neprávem obviněný anarchista, bylo to od nich hodnoceno ne jako dílo spravedlnosti, ale jako „překažený zločin“.

Ve sborníku najdeme i text Josefa Šebesty Téma zločinu a trestu v české kramářské písni 19. století aneb Weliký laupežnjk Babinský: Pjseň o geho celém žiwobytj, geho skutcjch a trestu, v této souvislosti ale nemůžeme nezmínit, že koncem minulého roku vyšla kniha historika Adama Votruby (1974) Pravda u zbojníka: zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě, která se daným tématem zabývá mnohem obšírněji. Kromě jiného v ní autor potvrzuje, že snad skutečně existovali i zbojníci, kteří „bohatým brali a chudým dávali“, i když šlo přitom často spíše o formu jakéhosi úplatku: když například někdo zbojníky zahlédl při dělení kořisti a oni jej „obdarovali“ s tím, že pokud o nich bude mluvit, zabijí ho. Podobně jestliže zbojník podaroval při náhodné příležitosti vesnické děvče kradeným šperkem, neznamená to ještě program „pomoci chudým“. Především se ovšem Votruba věnoval utváření postavy loupežníka a zbojníka v ústní lidové tradici i v literatuře, cituje mimo jiné rozlišení tří fází obrazu loupežníka (pocházející od historika Uwe Dankera): „od pozdního středověku do období baroka je loupežník nositelem zla a ničení. V období osvícenství dochází k proměně tohoto postoje – jednání zločince je omlouváno a dochází k psychologizujícímu výkladu, kdy je zločinec chápán jako produkt společenských podmínek. Tato změna souvisí s novými filozofickými názory na společenskou úlohu práva. Trest má podle osvícenců sice odstrašující funkci, ale nepomáhá zlo napravit, proto je třeba věnovat péči odstranění špatných společenských podmínek a převýchově“. V období romantismu se pak loupežník stává symbolem nespoutanosti a svobody – přichází ke slovu typ „ušlechtilého lupiče“, jehož literárním prototypem je v německém prostředí Rinaldo Rinaldini od Christiana Augusta Vulpia z roku 1797. Sám Votruba zdůrazňuje to, že zbojníci zůstávali integrováni v rámci venkovské komunity, která je (v protikladu k vrchnosti) považovala za hrdiny.

Ač sborník obsahuje třeba příspěvek o K. J. Erbenovi převedeném do komiksu, nejvíce aktuální a podnětné na něm zůstává podle mne právě promýšlení samotného principu zločinu a trestu: i když se dnes už pojem zbojník nepoužívá, i my nyní můžeme zajít do kina na film hlásající, že soudobý nejslavnější český vězeň je ve vězení neprávem, a ač s tím já osobně nesouhlasím, je každopádně dobré uchovávat si stále povědomí o tom, že hranice mezi „spořádanými“ občany a lidmi odsouzenými může být velmi tenká. Určitou korekci a nutné doplnění k tomu všemu ovšem v závěru sborníku přináší stať Vladimíra Svatoně Právo a spravedlnost. Mezi Západem a Východem. V ní se autor pokouší o jakési civilizační zobecnění. Konstatuje existenci dvojího typu vývoje moderní společnosti podle toho, zda v myšlení dané společnosti převládla vláda neosobního zákona, nebo naopak hodnoty jako soudržnost a porozumění, jež pak kategorii trestu eliminovaly. Svatoň uzavírá, že komunita založená na uznání společných hodnot a na „vzájemném porozumění je nanejvýš úběžným bodem snahy po oživení neosobních zákonů“, ovšem civilizaci jako takovou „na těchto základech postavit nelze, naším osudem je neosobní řád a zákon“.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.