Pennac, Daniel: Pes Paličák

Pennac, Daniel
Pes Paličák

recenze dětská

Psí příběh Daniela Pennaca spadá do kratochvilného čtení pro děti i dospělé, chvilkově pobaví, hlubší literární stopu zanechá především v ortodoxních čtenářích-pejskařích.

 

Nenáročné čtení k vodě
Daniel Pennac: Pes Paličák, přel. Drahoslava Janderová, Baobab, Praha, 2011, 152 s.

Psí příběh Daniela Pennaca spadá do kratochvilného čtení pro děti i dospělé, chvilkově pobaví, hlubší literární stopu zanechá především v ortodoxních čtenářích-pejskařích.

Jedním z možných způsobů nahlížení na lidskou společnost je její rozdělení na skupinu pejskařů a nepejskařů, resp. antipejskařů. Podobně je tomu i se čtením Psa Paličáka. Existují dva způsoby, jak tuto knihu číst: čtení pejskařské a antipejskařské.

Pokud čtenář patří mezi pejskaře (neznamená to jen to, že má věčně kolem ruky vodítko s vlastním psem, ale že je i přítelem ostatních psů a psí problematika je mu blízká), náramně si knihu užije. Příběh není složitý, vyprávění lehce plyne, kapitoly jsou krátké, ale hlavně: zobrazený svět je nahlížen očima psího hrdiny, „hnusného čokla“, který si zaručeně získá sympatie čtenářů již v prvních odstavcích.

Nacházíme se v bytě průměrné pařížské rodiny, otec, matka, dcera, pes a „dusno v domě“. Začíná retrospektivní vzpomínání nevšedního psího filozofa, který sice moc krásy nepobral, ale charakterem vyčnívá nad ostatní čtyřnohé kolegy. Je tak neopakovatelný, že nemá ani jméno, je to zkrátka Pes. Jako slepé štěně záhadně přežil utopení ve vědru a ocitl se na skládce blízko francouzského přímořského města Nice. Zde potkává Černou tlamu, náhradní matku všech odhozených štěňat a životní učitelku. Po její smrti se Pes vydává do centra města, kde se obyvatelé dělí na starousedlíky a turisty a kde platí nová prázdninová „vyhláška tří dnů“ (odchytit toulavé psy a za tři dny je utratit). Odchytová dodávka, ve které Pes samozřejmě skončí, klec v psím nalezinci a poslední pohled přítele Chlupáče, to jsou další traumata v dobrácké psí dušičce naší hlavní postavy. Ta v poslední chvíli putuje z náruče smrti do náruče rozmazleného děvčete vonícího po kdoulích, a tak získává paničku… Po prázdninách se Pes ocitá zavřený v pařížském bytě, všem se omrzí a posléze začne tušit jakýsi nekalý plán proti své „osobě“. Ale i v centru velkoměsta si najde přátele a pozná něco tak nepravděpodobného, jako je hodný člověk nebo psí hřbitov.

Čtenáři-pejskaři budou z Psova uvažování nadšeni. Budou přikyvovat každé promluvě jeho vnitřního hlasu, budou sdílet jeho dojmy a názory, odsouhlasí velkou pomstu namyšlené rodině, která Psa podle zradila, a nejraději by ho za ten finální hrdinský čin podrbali za ušima. Příběh jim změní uvažování i chování. Budou vstřícnější a pozornější k toulavým psům a budou kolem sebe šířit lásku k přírodě… a vůbec si neuvědomí, že naletěli vypravěčově fantazii.

Antipejskař se ovšem napálit nenechá. Jakmile se seznámí s námětem knihy, přirozeně se stane nedůvěřivým a jeho čtení se nevyhne zaujatosti. Celý příběh je totiž krajně nepravděpodobný. Hlavní postava je špinavá, chlupatá, páchne a je to pes! Přežije utopení?! Dokáže uvažovat, a jakmile mu nehrozí nebezpečí a má chvilku času, utápí se v neřešitelných existenciálních otázkách. Škodí lidem, snaží se ochočit si paničku a očurává pneumatiky! A nadržuje mu i vypravěč. V rámci celého příběhu na sebe Pes strhává veškerou pozornost, přitom jsou v toku vyprávění naznačeny i vedlejší tematické pramínky, které kdyby dostaly šanci, jistě by se rozlily přes několik kapitol. Velmi málo prostoru dostal problematický charakter Psovy „paničky“ Kdoule, její rodiče Štipkavka a Pižmoň jsou nezaslouženě líčeni černobíle, respektive pouze černě. Nad závěrečnou vzpourou poloviny zvířat města Paříže už musí každý antipejskař zatínat ruce v pěst, gradace příběhu je bezesporu působivá. Ještě než půjde vyprovokovaný, rozzlobený čtenář ztrestat na ulici prvního podvraťáka, může se uklidnit myšlenkou, že tohle všechno bylo nereálné, nepravdivé, absurdní a patří to do sci-fi. Proč to tedy vzbudilo takové emoce? Nebude to kouzlem obratného vypravěče, který ať se zmocní jakéhokoliv tématu, dokáže s ním různorodým adresátům učarovat?

Ať už bychom po přečtení Psa Paličáka chtěli Psa zastřelit, nebo obejmout, nemůžeme popřít, že jsme se bavili. Daniel Pennac napsal zdánlivě humoristický román o realitě psího podsvětí, věnoval ho všem psům, kteří ho „poctili svým přátelstvím“, a jako by neřekl vše samotným příběhem, dovysvětluje své autorské záměry v doslovu. Všichni čtenáři se jako bonus dozvědí, kolik psů se u spisovatele vystřídalo a komu momentálně psisko hlídá. Doufejme tedy s ním, že si děti už nikdy nebudou shánět psy jen na čas prázdnin. Ať si vezmou k vodě spíše knihu, třeba tu jeho, výborně se k tomu hodí.

 

 

© Bohumila Adamová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 3467x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce