Sabato, Ernesto (in LN)

Sabato, Ernesto (in LN)

studie beletrie zahraniční

Argentinec Ernesto Sabato byl jedním z největších latinskoamerických spisovatelů a zároveň jediným z tamních intelektuálů, kdo už od třicátých let 20. století poukazoval na hrůzy sovětského komunismu. Autor románů Tunel, O hrdinech a hrobech a Abaddón zhoubce by se v červnu tohoto roku dožil sta let.

 

Sto roků Ernesta Sabata

Argentinec Ernesto Sabato byl jedním z největších latinskoamerických spisovatelů a zároveň jediným z tamních intelektuálů, kdo už od třicátých let 20. století poukazoval na hrůzy sovětského komunismu. Autor románů Tunel, O hrdinech a hrobech a Abaddón zhoubce by se v červnu tohoto roku dožil sta let.

Kdo je Ernesto Sabato? „Na tuto otázku jsem se pokusil odpovědět ve svých knihách,“ prohlásil za svého života spisovatel, „nemusíte je číst, ale pokud chcete znát odpověď, nic jiného vám nezbývá.“ Za normálních okolností by čtenář, který ho chce více poznat, musel tuto výzvu odmítnout jako spisovatelský vrtoch, nebo na tuto hru přistoupit. U Sabata šlo ovšem o víc: bránil tak sám sebe i své knihy před nepochopením a především neustálými ideologickými útoky ze strany latinskoamerické intelektuální levice, která jeho románové dílo kvůli jeho pro Středoevropana nijak výstředním politickým názorům dlouhá desetiletí přehlížela a dodnes ho znají lépe Evropané než čtenáři v Argentině. Například za výrok „Když umírali nevinní ve Vietnamu, všichni v Buenos Aires křičeli. Proč ale mlčí, když Rusové bombardují afghánské vesnice?“ nebo za ten, že komunismus a fašismus jsou pokrevní sestry, si ve své době Sabato vysloužil v Latinské Americe nálepku reakcionáře a člověka placeného z Washingtonu. Té se nezbavil ani tím, že se pouštěl se stejnou vehemencí i do tamních pravicových diktatur, a nakonec i do třeba do Spojených států, když se mu zdálo, že šláply vedle.

V blázinci nebo v gulagu
Od dob divokých Sabatových polemik s latinskoamerickou levicí (i pravicí) se toho moc nezměnilo. Letos na jaře protestovali například u prezidentky Cristiny Fernándezové argentinští intelektuálové proti tomu, aby knižní veletrh v Buenos Aires zahajoval nositel Nobelovy ceny Mario Vargas Llosa, protože jim vadí jeho liberální (nelevicové) názory. Uruguayec Eduardo Galeano, ideový „guru“ středního proudu latinskoamerické levice a autor přeceňovaného spisku Otevřené žíly Latinské Ameriky, zase nedávno prohlásil v jednom rozhovoru, že bipolární svět studené války byl lepší, neboť žádná velmoc nemohla dosáhnout úplné hegemonie. Nelze nepřipomenout i Gabriela Garcíu Márqueze, který Ernesta Sabata celý život okázale ignoroval, a jeho obhajobu anachronického castrovského socialismu.

Ernesto Sabato je jedním z těch několika málo opravdu slavných spisovatelů Latinské Ameriky (vedle něj také Jorge Luis Borges, Mario Vargas Llosa, Guillermo Cabrera Infante), kteří odmítli marxismus i socialismus a nejen to: Sabato spolu s nimi i víru ve společenský pokrok.

Ernesto Sabato se narodil jako desátý z jedenácti synů chudých italských přistěhovalců (matka byla albánského původu), kteří se usadili v městečku Rojas asi 240 kilometrů od Buenos Aires. Po studiích na střední škole, kde měl za učitele charismatického esejistu a literárního kritika Pedra Henríqueze Ureñu, nastoupil na matematicko-fyzikální fakultu Národní laplatské univerzity. V té době se zapojil do ilegálního studentského hnutí namířeného proti autokratickému režimu Josého Félixe Uriburuy a Agustína Pedra Justa. Následně se připojil k mladým komunistům, krátce byl dokonce předsedou jejich organizace. Již v roce 1934 však začal veřejně kritizovat stalinské procesy. Mladí soudruzi ho proto poslali na dvouletý pobyt do Moskvy s krátkou zastávkou v Bruselu na konferenci proti válce pořádanou Henrim Barbussem. Odtamtud Sabato doslova utekl, nasedl tajně na vlak do Paříže, protože, jak sám později řekl, ve Svazu by skončil v blázinci nebo v gulagu.

Tunel
Po návratu do Buenos Aires se oženil s Matildou Kusminskou, dcerou z bohaté židovské rodiny. Společně první léta spíše živořili, než dostal na konci třicátých let Sabato stipendium v proslulém pařížském vědeckém ústavu Irène Joliot-Curieové. Více času než v laboratořích ale během pařížského pobytu trávil Sabato mezi surrealisty. Na surrealistech Sabata ani tak nezaujala jejich „avantgardnost“, a už vůbec ne politické názory, jako svoboda tvorby a imaginace, které pro něj ostře kontrastovaly s mechanickým determinismem exaktní vědy.

Po krátkém vědeckém pobytu v USA na začátku druhé světové války se vrátil do Argentiny a nějaký čas učil na laplatské univerzitě kvantovou fyziku. Pak se s manželkou a malým synem odstěhoval na samotu v horách nedaleko města Córdoba a s vědeckým světem se definitivně rozešel.

V roce 1945 vychází jeho sbírka esejů Jedinec a vesmír (Uno y universo) a tři roky nato román Tunel (El túnel). Hrdinou stostránkového románu je malíř Juan Pablo Castel, egocentrický samotář, který podléhá nenaplněné touze po porozumění a zároveň prožívá jakousi deziluzi způsobenou slepou vírou v technický a sociální pokrok. Castel se seznamuje s krásnou Maríou Iribarneovou, kterou po pokusu se s ní skutečně sblížit, odsouzeném od počátku k neúspěchu, zavraždí. Kniha nese jisté ozvuky existenciálních románů Camusových, po formální stránce je příkladná úsporným jazykem a do detailu vycizelovanou formou připomínající některé povídky Jorgeho Luise Borgese.

Spiknutí slepců
K tehdejšímu režimu Juana Dominga Peróna, což byla obtížně definovatelná směsice nacionalismu, syndikalismu a autoritářství na jedné straně a liberálních tendencí a antikomunismu na straně druhé, zaujímal Sabato veřejně deklarovaný silně kritický postoj. Překvapivě se ale zastal v jednom ze svých textů Evy Duartové, slavné Evity, druhé Perónovy ženy.

Román O hrdinech a hrobech (Sobre héroes y tumbas), mistrovsky napsané dílo, kde hlavní linii příběhu Martína a Alejandry, autorových současníků, prostupují pasáže z o porážce unitaristického generála Lavalleho v bitvě u Quebracha Herrada v roce 1829. Místy román dostává až esejistický nádech a jeho součástí, která byla později vydávána i samostatně, je i volně vložená Zpráva o slepcích (Informe sobre ciegos), fantaskní vyprávění o jakémsi spiknutí slepých a procházka podzemím Buenos Aires zároveň. Polák Witold Gombrowicz označil Zprávu o slepcích za jednu zázračnou metaforu a Maurice Nadeau ji přirovnal k vizím Lautréamontovým.

Anděl hubitel
Ernesto Sabato publikoval za svůj dlouhý život jen tři romány: Tunel, O hrdinech a hrobech a Abaddón zhoubce, vždycky po třinácti letech, počet kapitol u všech knih byl dělitelný třemi. V každém následujícím románu je zřetelný posun k osobnějším a osobnějším polohám. Nutno ovšem připomenout, že do Sabatových „sebraných spisů“ patří i téměř dvacet svazků esejů.

Sabatův třetí a nejrozsáhlejší román Abaddón zhoubce vyšel ve stejné době (léto 1974), kdy zemřel Juan Domingo Perón. Někteří vykladači jeho díla tvrdí, že v Abaddónovi zhoubci, jehož název je odkazem na Abaddona anděla hubitele z novozákonního Zjevení sv. Jana, předpověděl Sabato hrůzovládu vojenské junty (1976–1982). Ve skutečnosti se jedná o román nejosobnější: jeho ústřední hrdinou je spisovatel Sabato, který „bloudí“ po Buenos Aires a konfrontuje se s obyvateli této jakoby apokalypticky klidné megapole. Podobně jako u Borgese se i v Sabatově Abbadónovi objevuje autorovo zaujetí hermeneutikou, gnozí a antickými mystérii. Časté odkazy na evropskou kulturu a historii mají ovšem i zcela konkrétní podobu. Zmiňuje prostřednictvím vyprávění postav i Jana Palacha, maďarské povstání, Stalinův gulag. Výraznou nit románu ale tvoří  účtování se sebou samým a svojí tvorbou.

Doba opovržení
V roce 1976 se dostává k moci vojenská junta Jorgeho Rafaela Videly, která nastolila období i na Latinskou Ameriku nevídaného policejního teroru, kterému padlo za oběť okolo třiceti tisíc Argentinců. V květnu téhož roku pozval Videla Jorgeho Luise Borgese a Ernesta Sabata, dva nejslavnější argentinské spisovatele, na oficiální oběd. Sabato bezprostředně poté popsal, že se setkání odehrálo v přátelské atmosféře, což mu jeho kritici nikdy neodpustili. Krátce nato publikoval spisovatel esej Naše doba opovržení (Nuesto tiempo del desprecio), kde se opřel do panujících poměrů a přímo do vojenské junty, a od roku 1981 nevynechal jedinou příležitost, aby poukázal na strašlivé poměry a zločiny, kterých se Videlova junta v jeho zemi dopustila.

Jak je ale možné, že mu to procházelo? Že mohl žít celou dobu v Argentině, cestovat do Evropy a kritizovat režim, který jakoukoliv opozici likvidoval fyzicky?

K dokreslení je potřeba se zmínit, že v Argentině za vojenské junty neexistoval disent, jak ho známe ve stejné době ve střední a východní Evropě. Kdo chtěl proti režimu jakkoliv vystoupit, musel emigrovat nebo se přidat k partyzánům či k podzemnímu městskému odboji. Tak například básník Juan Gelman unikl jisté smrti útěkem do Mexika, přičemž tajná policie zatkla jako akt pomsty jeho dvacetiletého syna Marcela s jeho těhotnou o rok mladší ženou Maríou Claudií. Gelmana mladšího zavraždili na neznámém místě okamžitě, těhotnou dívku věznili až do porodu, novorozence unesli a svěřili neznámé uruguayské rodině, přičemž tělo matky se nikdy nenašlo. Rodolfo Walsh byl unesen a zastřelen vojáky na ulici v Buenos Aires prý krátce poté, co vhodil do poštovní schránky Otevřený dopis jednoho spisovatele vojenské juntě. Zmizely a byly zavražděny tisíce lidí nejen z řad novinářů, studentů a politických kritiků, ale především dělnických předáků, kněží, živnostníků i prostých venkovanů. Zejména proslulé byly takzvané lety smrti, kdy byli odpůrci režimu vyhazováni živí z letadel do moře.

Sabato si s juntou nezadal. Nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč mohl celou dobu beztrestně kritizovat režim, je, že byl již příliš slavný a vzhledem k obrovskému renomé v zahraničí představoval pro juntu nebezpečí diplomatického problému. Také dostával v té době v Evropě jednu literární cenu za druhou (1976 italská cena Medici, ve Francii cena za nejlepší cizojazyčnou knihu) a došlo i na vysoká státní vyznamenání – v roce 1979 španělský Kříž za občanské zásluhy a ve Francii jmenování rytířem Čestné legie.

Taxíkem zadarmo
Ovšem na druhou stranu měl celkem volné ruce i doma, pro ilustraci: v roce 1978 uvedl do kin v Buenos Aires jeho syn, režisér Mario Sabato, film Moc temnot (El poder de las tiniemblas) natočený na základě jeho Abaddóna zhoubce. Podle španělského básníka a esejisty Félixe Grandeho se Sabato zároveň stal doma symbolem odporu proti diktatuře v nejširších společenských vrstvách, které jeho knihy nejspíš nikdy nečetly. Ignacio Carrión, novinář ze španělského deníku ABC, například napsal v roce 1982 v jedné reportáži, že číšníci v restauracích žádají Sabata o fotku, taxikáři odmítají vzít si od něj peníze, objímají ho a prosí ho, aby nevzdával svůj boj. Junta tak možná nechtěla mít ze Sabata mučedníka i kvůli domácím poměrům.

Nikdy víc
V roce 1983 po pádu vojenské junty požádal Sabata prezident Raúl Alfonsín, aby předsedal Národní komisi pro vyšetření mizení lidí (CONADEP). Po měsících práce týmu kriminalistů, novinářů a lékařů předal materiál o padesáti tisících stranách, který byl přejmenován na Sabatovu zprávu (El informe Sabato) prezidentovi. Sabato napsal ke zprávě úvodní text nazvaný Nikdy víc (Nunca más), který se postupem času samovolně včlenil do jeho esejistického díla a dočkal se mnoha knižních vydání. Ve svých pamětech nazvaných Před koncem (Antes del fin, 1999) si spisovatel posteskl, že jistý mladík toho času ve vězení pro nějakou drobnou trestnou činnost ho dopisem požádal o signovaný výtisk knihy Nikdy víc. „On sedí za nějakou prkotinu v kriminále a vrazi tisíců nevinných Argentinců jsou na svobodě,“ napsal.

I tento příběh má ovšem happy end. Téměř stoletý spisovatel se ještě dožil toho, že v prosinci loňského roku byl pětaosmdesátiletý Jorge Rafael Videla spolu s několika dalšími představiteli krvavého režimu odsouzen argentinským tribunálem k doživotnímu trestu odnětí svobody.

 

© Stanislav Škoda
článek vyšel v LN dne 7.5.2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: Instituto Cervantes de Praga, 22.02.2012 14:18
Sabato, Ernesto (in LN)
18.4.2012, 18:00 Salón de Actos del Instituto Cervantes: Conferencia de Mario Sabato: DEL INFORME SOBRE CIEGOS AL PODER DE LAS TINIEBLAS El cine y la literatura se semejan, tanto como se parecen el agua y el aceite. La transcripción de una obra literaria, sobre todo si se trata de una obra famosa,... muchas veces ha provocado grandes discusiones. La fidelidad extrema al texto original puede respetar la letra, pero también la traición al espíritu. Como diría un personaje de Lampedusa, hay que cambiar para que todo siga igual. "El Poder de las Tinieblas", la versión cinematográfica de "El informe sobre ciegos", el capítulo más misterioso de "Sobre héroes y tumbas", fue un desafío que encaró Mario Sabato, el hijo del autor de la novela , con total libertad. Además de las dificultades de enfrentarse con un texto poético, tuvo que transformar en alegoría lo que era una profecía. Ernesto Sabato describió, con "El informe sobre ciegos", un horror que envolvería la Argentina veinte anos después. Mario Sabato filmó "El poder de las Tinieblas" en 1979, cuando la tragedia profetizada estaba en su esplendor.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3059x

Inzerce