Krleža, Miroslav

Krleža, Miroslav

portrét beletrie zahraniční

V prosinci letošního roku uplyne třicet let od úmrtí jednoho z největších chorvatských spisovatelů přinejmenším 20. století Miroslava Krleži. V této souvislosti tedy v letošním roce přineseme kromě tohoto spisovatelova portrétu také recenze českých vydání vybraných Krležových děl, neboť český čtenář má výjimečnou možnost přečíst si ve svém rodném jazyce kompletní devítisvazkové Krležovy sebrané spisy, které vycházely v letech 1965–2000 v nakladatelstvích Odeon a Ivo Železný.

Miroslav Krleža (7. 7. 1893–29. 12. 1981)

V prosinci letošního roku uplyne třicet let od úmrtí jednoho z největších chorvatských spisovatelů přinejmenším 20. století Miroslava Krleži. V této souvislosti tedy v letošním roce přineseme kromě tohoto spisovatelova portrétu také recenze českých vydání vybraných Krležových děl, neboť český čtenář má výjimečnou možnost přečíst si ve svém rodném jazyce kompletní devítisvazkové Krležovy sebrané spisy, které vycházely v letech 1965–2000 v nakladatelstvích Odeon a Ivo Železný.

Miroslav Krleža se narodil v poměrně obyčejné úřednické záhřebské rodině v létě roku 1893. Záhřeb byl v této době vcelku nudným menším provinčním městem Uherského království (díky rakousko-uherskému vyrovnání v roce 1868) s doznívajícím realismem jako hlavním uměleckým proudem. Pod zdánlivě poklidnou maskou však stále silněji bouřil odpor zvláště chorvatské mládeže proti sílící maďarizaci a posilování uherské správy, která stále více znemožňovala splnit jeden ze snů chorvatského národního obrození ze 30. let 19. století (i u nás známého jako ilyrismus) – sjednotit všechny chorvatské země do jednoho správního celku. Když byly Krležovi dva roky, došlo k výbuchu nespokojenosti po návštěvě císaře Františka Josefa II. v Záhřebu v létě 1895 k incidentu – vysokoškolští studenti 16. října spálili uherskou zástavu, což odstartovalo zcela novou kapitolu chorvatské literatury, totiž modernu. A právě moderna a její nové směry a postupy byla prvním prostorem, do kterého Krleža vstupuje. Po nižším gymnáziu v Záhřebu opouští péči rodičů a zvláště své babičky Terezije a odchází do Pětikostelí (Pécs), aby v kadetní škole nastoupil dráhu profesionálního vojáka. Následná studia na vojenské akademii v Budapešti sice nedokončil, ale ze školy si odnesl alespoň výbornou znalost maďarštiny a řadu přátel a známých. Dále byl v maďarském prostředí obeznámen se sociálnědemokratickým hnutím, které se později štěpí (dříve než v budoucím Československu) na následnou klasickou sociální demokracii a bolševiky/komunisty. V letech 1912–13, za balkánských válek, se Krleža v rámci doznívajících myšlenek jihoslovanské vzájemnosti snaží přijít na pomoc srbskému státu, kde se ale setká s nepochopením a je jako údajný rakouský špion zajat a vrácen do Rakouska-Uherska. Potrestán byl za tento výrazný přečin sice pouze degradováním, ale i to stačilo, aby Krleža pochopil, že situace se stává dlouhodobě neudržitelnou. Když pak vypuká 1. světová válka, Krleža musí narukovat a je odvelen na haličskou frontu a poté do Karpat, kde si naplno uvědomuje oboustrannou absurditu rakousko-uherské i ruské monarchie. Kvůli ne příliš pevnému zdraví se ale většinu války potlouká po nemocnicích a lázních, kde má konečně dost času na psaní. Ačkoli Krleža sám pocházel z poměrně vyrovnaných poměrů a měl slušné vzdělání a znalosti, byl v té době již široce rozvinutým dělnickým hnutím natolik osloven, že se k němu, zvláště k té levé části, poměrně brzy hlásí a stává se následně komunistou, kterým je pak až do smrti. Je však nutné připomenout, že být komunistou na Balkáně a v pozdějším Československu byl velký rozdíl. V balkánském prostředí, kde de facto téměř neexistuje ona mytická „dělnická třída“, se k ideám levých sociálních demokratů a později komunistů hlásí především mladší vzdělaní lidé, často právě vysokoškoláci, kteří jsou stávajícím systémem natolik iritováni, že jiné východisko než revoluční nevidí. Takže klasický „lumpenproletariát“, který se třeba v Československu dostává v KSČ k moci po roce 1929, se v balkánském prostředí vlastně vůbec neobjevuje. Když k tomuto kvasu ještě přidáme myšlenkově značně rozvinuté literární klima (např. sborník Hrvatska mlada lirika z roku 1914 aj.), které sice první velká válka značně utlumila, ale nikoliv utlačila, a připočteme drastické válečné prožitky, které do té doby neměly v evropských dějinách obdoby, začíná se nám rýsovat mladý talentovaný rozhněvaný muž, který se nemůže dočkat, aby „vtrhl“ do světa literatury.

Tak již v roce 1914 spatřil světlo světa první pokus – drama Legenda, které lze vnímat jako silně symbolistické, hloubající o (ne)smyslu oběti v přímém podání Krista a jeho stínu. Krleža si pole divadelních her vybral pro své prvotiny, které tvoří během 1. světové války, záměrně, neboť mu umožnily dosahovat daleko intenzivnějšího vyjádření v duchu již nastupujícího expresionismu. Dramata se věnovala osudům výrazných postav světových dějin (např. Kristofor Kolumbo), které v ještě poměrně symbolistické rovině nejsou pochopeny a samy se zmítají v pochybnostech, a vyšla souborně až v roce 1933 pod názvem Legende. Tragika války a milionů zmarněných lidských životů však nechala rychle „dozrát“ Krležovo expresionistické cítění a již během této války vydává básnické „symfonie“ Pan a Tri simfonije (obojí 1917) a dokončuje již výrazně expresionistické drama o staletém utrpení chorvatského lidu Hrvatska rapsodija (vychází až 1918). Celkově chmurné a tíživé válečné období a pak i ne zcela naplněné naděje vkládané do nového státu Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (S. H. S.) se projevuje i v poezii, kterou Krleža v této době píše. V letech 1918–1919 tak vychází tři sbírky poezie Pjesme I–III (Básně I–III). V roce 1919 také vydává a spolu s Augustem Cesarcem rediguje literární časopis Plamen. Kromě silně expresionistického ladění pronikají do Krležova díla stále intenzivněji i některé výraznější myšlenky ruských a sovětských bolševických vůdců, které Krleža vnímá jako „naději“ pro budoucí vývoj lidstva poté, co se dosavadní systémy a vůdci utopili v krvi války. Realistické popisy masakrů chorvatských dobrovolníků se tak propojují s vizemi o nutných změnách např. v dramatu Galicija (Halič, pův. 1920, ale v den premiéry zakázané, pak přepracované a vydané 1934 pod názvem U logoru, V táboře) či cyklu novel Hrvatski bog Mars (Chorvatský bůh Mars, 1922, rozšířeno a upraveno 1933). V podobném duchu, ale s již větším důrazem na poválečný vývoj a nespokojenost včetně stávkových vln přináší drama Golgota (uvedena 1922, tiskem 1937) a Vučjak (Vlčí důl, 1923). V roce 1924 vychází část zamýšleného cyklu novel postihujících osudy soudobého obyčejného člověka ubíjeného špatným systémem pod titulem Novele (1924). Celý cyklus nesl název Hiljadu i jedna smrt (Tisíc a jedna smrt, 1933), ale byl hned po vydání zakázán a náklad zabaven. Definitivně pak tento cyklus vychází v rozšířené podobě až v roce 1948 pod staronovým názvem Novele. V letech 1923–1927 Krleža vydává a řídí literární časopis Književna republika (Literární republika).

Dalším velice rozsáhlým projektem, do kterého se Krleža ve 20. letech 20. století pouští, je cyklus dramat popisující vrchol a pád jedné tradiční zbohatlické záhřebské rodiny v oné době fin de siècle, který souborně vyšel v roce 1945 jako Glembajevi. Hry jsou psány značně v duchu skandinávského expresionismu (zvlášť patrný je vliv H. Ibsena) a neúprosně pitvají každodenní lži, přetvářky a falešné charaktery několika generací spíše kosmopolitnější rodiny, která je až příliš spjatá s habsburskou nehybností. Cyklus tvoří tři hry – Gospoda Glembajevi (1928), U agonii (1928) a Leda (1931) plus řada prozaických fragmentů (povídek, novel). Směřování k psychologickým portrétům rozvrácených osobností je v díle M. Krleži patrné i ve 30. letech 20. století. Do prostředí těžkého a naději pohlcujícího „slavonského bláta“ nás zavádí román Povratak Filipa Latinovicze (Návrat Filipa Latinovicze, 1932) a nepochopením jednoho advokáta, který nevěděl, kdy je lepší mlčet, se zabývá román Na rubu pameti (Na pokraji rozumu, 1938). Pouhý jeden rok, 1934, vydává spolu s Milanem Bogdanovićem další literární časopis Danas. V roce 1936 se Krleža možná trochu překvapivě představuje jako básník netypické polohy, když vydává Balade Petrice Kerempuha (1936), které jsou psány v kajkavském nářečí (severozápadní Chorvatsko) a seznamují nás s Petricou, jakýmsi kajkavským Enšpíglem, který nás provádí vpravdě boschovskou krajinou válek a utrpení chorvatského Záhoří (Zagora) v 16. století. Meziválečnou tvorbu Krleža završuje prvním a druhým dílem dalšího rozsáhlého, tentokrát alegoricko-utopického cyklu Banket u Blitvi (Banket v Blitánii, 1939, třetí díl až 1962). Těsně před 2. světovou válkou začíná Krleža vydávat a vést již čtvrtý levicový literární časopis Pečat (Pečeť), který byl cenzurován a jeho vydávání neustále ze strany královské diktatury omezováno a zastavováno. V této době se Krleža také dostává do sporu s některými svými spolustraníky, kteří v duchu stalinského socialistického realismu vyžadují cílenou angažovanost literatury jako revolučního nástroje, což Krleža považoval spíše za směšné a omezující svobody autorské tvorby (např. esej Dialektički antibarbarus, 1939; nebo Moj obračun s njima, Moje zúčtování s nimi, 1940).

Obzvláště těžké bylo pro Krležu období 2. světové války (v bývalé Jugoslávii 1941–1944/5), kdy se raději uzavřel ve svém záhřebském bytě a na jedné straně odolával střídavému vábení a vyhrožování fašistického ustašovského režimu a na druhé straně se bál napadení Titovými partyzány, kteří ho po výše zmíněné roztržce mohli označit za odpadlíka a zlikvidovat jej. Ale předválečné přátelství s Titem ho nakonec po osvobození Záhřebu uchránilo od jakéhokoliv útoku. Ačkoliv tedy Krleža z období NDH (Nezavisna država Hrvatska) vyšel vcelku neposkvrněn, jeho poválečná tvorba je už spíše odleskem doby předválečné. Krleža sice již v roce 1945 vydává literárně-programový esej Književnost danas, ale tím se k aktuální problematice jugoslávské literatury vyjadřuje nadlouho naposledy. Situace se poněkud změnila v roce 1948, kdy se Tito odmítl dále podřizovat Stalinovu vedení východního bloku, což je známé jako krize Informbyra. Jugoslávie se oficiálně dál prezentovala jako socialismus budující země, ale nikoliv již pod moskevskou taktovkou. Na začátku 50. let 20. století také dochází k postupnému opouštění socialistického realismu v umění a literatuře, čímž de facto dostává předválečný Krleža za pravdu. V roce 1950 byl založen Jugoslavenski leksikografski zavod, jehož ředitelem se Krleža stal a který měl vyloženě encyklopedické zaměření (mj. vydal kompletní Enciklopediju Jugoslavije). V 50. letech 20. století se Krleža zaměřuje především na doplněná opětovná vydání svých předválečných děl, na psaní esejů a vydávání deníků z 1. a 2. světové války, v čemž pokračoval až do své smrti (např. Davni dani, Dávné dny, 1956; Djetinstvo 1902–1903, Dětství 1902–1903, 1972; Dnevnik I–V, 1977 aj.).

Teprve v roce 1959 se vrací k původní tvorbě dramatem Aretej, v němž naznačuje paralely mezi tragikou konce římské říše a staré Evropy v předvečer Mnichova. V podobně alegorickém duchu se nese i poslední Krležova hra Saloma (1963).

V roce 1967 se Krleža ještě jednou společensko-politicky angažuje a vystupuje proti Titově jugoslávské politice, když podepisuje Deklaraciju o nazivu i položaju hrvatskoga jezika (Deklarace o názvu a postavení chorvatského jazyka), která naznačovala narůstající nechuť chorvatských intelektuálů a umělců k pokračování existence umělého srbochorvatského jazyka. Následující období jakési obrody zvláště chorvatského kulturního prostředí se označuje jako Hrvatsko proljeće (Chorvatské jaro) a bylo násilně ukončeno v roce 1971, kdy řada signatářů výše zmíněné deklarace musela přestat tvořit, odejít do zahraničí, či dokonce skončili ve vězení, neboť Tito vnímal jejich požadavky jako nacionalistické a pro jugoslávský stát nebezpečné. Krleža se následně až do své smrti již politicky neprojevuje.

V roce 1962 začal vydávat další a poslední rozsáhlou románovou fresku Zastave (I–V, Prapory, 1962–1976), ve kterých se obvykle rozmáchlým stylem pokouší zachytit atmosféru konce Rakouska-Uherska a budování meziválečné Jugoslávie. Cyklus patří k asi nejsložitějším Krležovým dílům, neboť je prosycen také mnoha filozofickými postoji a odkazy.

V našem portrétu jsme samozřejmě nestihli jmenovat veškerá Krležova díla, ale to nebylo ani cílem. Důležité je, že i přes nechuť některých chorvatských literárních vědců po roce 1991 je Krleža jednoznačně nejvýraznějším zjevem chorvatské literatury 20. století a mohou jej ocenit a docenit i čeští čtenáři nejen na stránkách knih, ale i v divadle či televizi.


 

© Jaroslav Otčenášek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4502x

katalogy

Inzerce
Inzerce