Labyrint revue 27–28

Labyrint revue 27–28

recenze kultura

Letošní revue Labyrint obsahuje texty, v nichž je téma dekadence ohledáváno ze všech stran a podrobně rozebíráno, ale i texty, které s ním nakládají velmi volně až svévolně. Takto široké téma, jímž dekadence ve svém prvotním významu je, ovšem k jisté svévoli svádí.

Dekadence - něco jako naděje
Labyrint revue 27–28/2011, Labyrint, Praha, 2011, 272 s.

Letošní revue Labyrint je věnovaná tématu dekadence. A dekadencí se tu nemyslí jen umělecký, především literární směr přelomu 19. a 20. století, ale také – ve shodě s primárním významem tohoto slova – úpadek, rozpad, a to na velmi obecné rovině. Revue obsahuje texty, v nichž je téma dekadence ohledáváno ze všech stran a podrobně rozebíráno, ale i texty, které s ním nakládají velmi volně až svévolně (například rozhořčená a mravoličná úvaha Lubomíra Martínka nad stavem současné nejen české společnosti). Takto široké téma, jímž dekadence ve svém prvotním významu je, ovšem k jisté svévoli svádí.

Ve shodě se zmíněnými významy slova dekadence je tento fenomén na stránkách revue Labyrint nahlížen jednak jako jev estetický, jednak jako jev sociologicko-historický. První způsob reprezentují například rozhovor Ondřeje Kavalíra s literárním teoretikem Josefem Vojvodíkem a rozhovor Karolíny Fabelové s kunsthistorikem Otto M. Urbanem, v nichž se jak Vojvodík, tak Urban zamýšlejí mimo jiné nad dekadentním uměním konce devatenáctého století a nad tím, co je za dekadentní umění nebo za dekadenci vůbec označováno dnes. Vojvodík je k dnešní dekadentnosti velmi skeptický a porovnává-li ji s dekadencí 19. stol či například s Baudelairem jako s jistým předchůdcem tohoto uměleckého směru, jeví se mu současné umění jako vyprázdněné a schopné jen šokovat, nikoliv reflektovat samo sebe: „ (…) tematizování ošklivosti má konkrétně u Baudelaira velmi hluboké myšlenkové, estetické zakotvení. Vlastně je to diskuse s určitými novoplatónskými koncepty. Je podložena filozofickou, umělecko-estetickou koncepcí. To ovšem nelze ani zdaleka říci o tom, co je dnes vydáváno za dekadenci.“ A tento odsudek vztahuje Vojvodík nejen na současné umění, ale i na společnost jako takovou: „Ale dnešní společnost – řeč je o okcidentální společnosti, jíž jsme součástí – není bohužel dekadentní. Je pouze již nevzdělaná, omezená a triviální. Ne, v žádném případě není dekadentní.“

Otto M. Urban se naopak prostřednictvím dvou výstav věnovaných současné dekadenci (Decadence Now! Za hranicí krajnosti, 2010–2011) a dekadenci „klasické“ (V barvách chorobných, 2006–2007), jichž byl kurátorem, snaží ukázat, že současná dekadence představuje jakési pokračování dekadence 19. století. Urban tvrdí, že dekadentní umělci zpracovávají stále stejná témata, a že dokoce ani prostředky se příliš nezměnily: „Témata dekadence zůstala stejná a i naturalistické zpracování je už u Goyi na takovém vrcholu, že nebylo co překonávat. (…) Umělci si stále kladou podobné otázky: Kdo jsem? Co je láska? Co je smrt? Jaký mám vztah k fyzické lásce? Jak je spojená duchovnost s tělem? Jistý zlom nastal na přelomu 19. a 20. století, kdy umělci zabývající se těmito tématy formovali směr nazvaný dekadence. Od té doby se dekadence příliš nezměnila. Posunulo se především její vnímání ve společnosti.“

V uvažování o dekadenci jako o sociologicko-historickém jevu se autoři příspěvků dotýkají nejrůznějších oblastí lidského života. Úpadkem společnosti, který přichází v době jejího hmotného i duchovního vrcholu, se zabývá Karsten Fischer ve svém eseji s názvem Dekadence jako vývozní artikl: „Jakmile však římská říše dosáhla maximální síly navenek a optimálního stadia vnitřního uspořádání, pozbyly naléhavosti hrozby cizích nepřátel i pobídky k dalšímu vnitřnímu rozvoji, ctnost začala s dějinnou nevyhnutelností upadat a především u mládeže poklesla až do podoby dekadentní neřestnosti.” Fischer – a zároveň s ním mnoho dalších autorů – konstatuje, že ve stavu takovéto dekadence se nachází i současná západní společnost: „Neboť k současné bídě Západu náleží, že kličkuje mezi Skyllou reakcionářského souhlasu s výtkami vůči západní dekadenci a Charybdou politiky korektního multikulturalismu.“

Podobnému tématu se věnuje i rumunský literární teoretik a historik Matei Calinescu, který ovšem nevidí v dekadenci jen období úpadku, ale také dobu, která poskytuje díky své vykloubenosti podmínky pro vznik výjimečných uměleckých děl: „Pokud připustíme, že pojem individualismu je ústřední pro jakoukoli definici dekadence, je zřejmé, že, kromě negativního pojetí z perspektivy nacionalismu a hrubé vojenské moci, dekadentní období by měla být příznivá pro rozvoj umění a, obecněji, měla by nakonec poskytnout estetické porozumění životu samému.” Calinescův postoj je pro velkou část teoretických textů v revui obsažených příznačný. Mnozí autoři nevnímají dekadenci jen jako společenský marasmus, ale i jako možnost, jak tento stav individuálním tvůrčím postojem překonat. Lapidárně řečeno – v naší dekadentní době nás může zachránit jedině dekadence. Ona totiž představuje způsob života, díky němuž je možné nést a tvořit nějaké hodnoty. Dekadence je, jak to v jedné ze svých otázek položených J. Vojvodíkovi vyjádřil O. Kavalír, „něco jako naděje“.

Úpadek či rozpad objektivního i individuálního světa je v různých modifikacích motivem textů v beletristické příloze revue. Groteskně absurdní vizi konce světa předkládá Lars Sjunnesson ve svém komiksu Pepa Šulín, zhroucenost individuálního světa je ústředním tématem románu Podzimní dny německé spisovatelky Anny Kathariny Hahnové, která v textu nešetří nefalšovaně dekadentními obrazy a dekoracemi: „Ovšem svinstvo z Hackstrasse znamenalo také přání být mumií, nehybnou a strnulou, všechny údy pevně omotané obvazy, napuštěnými smolou, před očima tmu, v ústech svazek suchých květin, a šíleně bijící zmučené srdce proti všem pravidlům tohoto způsobu pohřbívání odklizené do nejzazší kobky podzemního obydlí v alabastrovém džbánu s hieroglyfy.“

Jedním z projevů úpadku umělecké tvorby se pak zabývá Wolfgang Ullrich ve svém eseji Nevinná ruka. Ullrich se zamýšlí nad fenoménem tzv. flexibilního umělce, který odmítá řemeslnou práci a nechává si svá umělecká díla vyrábět ve specializovaných studiích a dílnách: „Neschopnost řemeslně pracovat nejenže není handicapem, ale je dokonce předpokladem pro to, aby umělec mohl zůstat spontánním a právě flexibilním.“ Jistou aristokratičností, spočívající v odmítnutí něčeho tak banálního a svazujícího, jako je řemeslný postup, se tento postoj blíží tzv. kreativní nečinnosti dekadence, o níž mluví v rozhovoru Josef Vojvodík.

Téma dekadence je přitažlivé pro svoji šíři. O duchovním a mravním úpadku současné západní civilizace se dá mluvit a psát donekonečna, různými způsoby a z různých stran. A dokonce i zajímavě. Úskalím takto velkého prostoru pro manipulaci je však nejen nemožnost konsenzu a jednotného vyznění (o které snad editoři revue ani neusilovali), ale také hrozba zmatení jazyků způsobeného svévolným nakládáním s pojmy. Z mnohých příspěvků není jasné, co přesně si autor pod termínem dekadence představuje, a až na několik výjimek (mezi které patří již zmiňovaný Fischerův esej) se nedočkáme reflexe samotného pojmu, pokusu o jeho vymezení či nástinu způsobu, jakým se vyvíjel. Mnohé z příspěvků v Labyrintu zasluhují pozornost, ale výsledný dojem z celého čísla je poněkud chaotický.

 

© Markéta Kittlová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 77 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 3040x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce